Rok 2012 byl awesome!

Ještě nám zbývá docela dost hodin do roku 2013, takže minulý čas možná není na místě, ale přesto - rok 2012 byl úžasný! Jeden z nejúžasnějších roků za dlouhou dobu.
Ach ano, ze světového hlediska asi ne, protože zase byla hromada přírodních katastrof, zase umřela hromada lidí a tak podobně. To se ale děje každý rok a bude se to dít i v budoucnu. Pro mě osobně byl rok 2012 boží, protože přinesl... Nu, novou naději. Plno srandy a zábavy. Hromadu nových věcí a nových lidí...

Rok 2012 byl rokem:
- úžasných filmů, na které jsme tak dlouho čekali. Hobit,. Avengers, Temný rytíř povstal a tak dále...
- kdy jsem konečně sebrala odvahu a vyrazila na první con. A pak na další... A chystám se na další...
- kdy jsem se vyhrabala z depresí a začala se zase na svět pořádně usmívat.
- kdy jsem si to přestala brát...
- kdy jsem si uvědomila, že mi za to jistý člověk nestojí
- kdy jsem našla lidi, kteří mi za to stojí
- kdy jsme konečně začali hrát dračák naživo - a pravidelně!
-kdy jsem se konečně pořádně věnovala svému blogu a začali mi sem chodit lidi... :)
- kdy jsem objevila tumblr, AO3 a 9gag. (což je pro mě positivní, ale pro moje studijní výsledky... not so much. :D)
- kdy jsem našla komiksový fandom a svoje OTP.
- Lokiho a Sherlocka. (a to je teprve awesome!)
- Moffatovým... ten chlápek je troll největší!
-etc.

Víte, měla jsem připravený strašně dlouhý článek, jenže jsme to přes noc všechno zapomněla. Blbé. :D
A jo, v tomhle roce se mi staly i věci, na které moc vzpomínat nechci. Třeba takové Chorvatsko jsem spíš protrpěla, ačkoliv jsem se tak těšila. A nebo na škrabání se po skalách o dovolené ani myslet nechci, ještě teď je mi z toho na nic.
Jenže úžasný rok poznáte podle toho, že všechny ty dobré věci převáží ty špatné.Kdy se i nad těma hnusnejma věcma můžete zasmát. Když si říkáte, že ten rok stál za to... A že ho vůbec nelitujete.

A taky když počet uplakaných článků je mnohem nižší než těch plných nadšení , fanouškovství a radosti ze života.

Víte, rok 2013 pro mě bude zlomový... Budu maturovat, hlásit se na vejšku a vůbec se mi nejspíš celý život obrátí naruby a to já většinou prožívám špatně.
Ale v roce 2013 taky bude druhej díl Hobita, cony, na které se těším a hlavně - 50. výročí Doctora! No neříkejte mi, že to není důvod, pro který stojí za to se na ten náš nešťastný rok 2013 těšit... :)

Jak říká Spock...

 Tak vzhůru! (a ještě výš!)

Vaše Tenny

Tak před tím koncem světa...

Jo, zítra končí svět, blablabla. Moje máma dokonce v obavě o budoucnost shlédla dokument o Mayích a vzniku kruhů v obilích, který se nás snažil přesvědčit, že je před námi skrytá nějaká zpráva...
Hm. Skvělé.
Protiargumentů, že svět přece jen zítra neskončí, už jsem slyšela tolik, že mě ani neláká je nějak všechny vyjmenovat. Vzpomínám si, že sami potomci Mayů tyto zprávy popřeli, někdo zase zdůraznil, že mayské počítání roků bylo jiné než naše, takže už se náš "konec světa" možná stal a tak dále, a tak dále...
Nejsmutnější ovšem je, jak k mayským proroctvím neustále dávají obrázky Aztéckého kalendáře.

Víte, já si myslím, že svět nikdy nekončí. Že se pouze mění... Jak to říkal starý pan Herakleitos, "Na ty, kdo vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody..." (ano, je to ta otřepaná fráze "nevstoupíš dvakrát do téže řeky")
Sokrates ho sice neměl rád a říkal, že je moc temnej (ale vážně! :D) , ale já si myslím, že Herakleitos uměl uhodit hřebíček na hlavičku. Prostě... svět se mění, je to přirozený proces, kteýr nelze zastavit. Lidé by nejraši byli, aby všechno kolem nich zůstávalo stejné - ale to není možné. I když přijde ten konec světa, jen těžko to bude náhlý zásah, Kdepak, bude to pomaličká evoluce... Změna.


A kdyby přece? A teď nemluvím o zítřku, ale o kterékoli budoucnosti. Pokud se přes nás někdy Vogoni pokusí postavit dálnici, nebo nám bude hrozit zásah meteorem, či se z naší populace stanou zombíci toužící po mozcích...
Ráda bych vám v tom případě řekla, že to byl fajn život. Asi jsem nic podstatného světu nepřinesla, žádný úžasný vynález, lék, ani umělecké dílo, ale to nevadí. Ono tak nějak stačí, že jsem byla.

Ale víte co... Konec je zároveň začátek. A ještě zajímavější je, že někteří vědci si myslí, že se nechystá konec, jenom velká změna. Něco, co nám převrátí svět naruby a zůstaneme nad tím zírat v údivu. (což by ten konec světa asi taky dokázal, ale což.)

Ha, ale dost filozofie. Na pottermore právě hodili prvních 7 kapitol Vězně z Azkabanu, takže se jde prozkoumávat!
(fanouškem až dokonce... :D )

Tak se uvidíme zítra! (doufám...)

Tenny

P.S. - Já si stejně myslím, že nás Doktor v případě nouze nejvyšší zachrání. ;)

Hobit (ne tak úplně recenze, ale skoro)

Ach ano, vrátila jsme se z Hobita... A nyní, ta otázka na kterou všichni čekáme... Stojí to za to? Je to boží?
Vážení přátelé, ano!
Přiznávám se, měla jsem jisté pochybnosti po přečtení hromady recenzí, které mluvili o "roztaženosti", "zdlouhavosti" či dokonce "nudě" a po tolika recenzetech, kteří se drželi na 60 - 70%. Já s klidným srdcem dávám stovku.
A už také vím, proč tomu lidé dávají tak málo...

Jednoduše proto, že velká hromada lidí čeká druhého Pána Prstenů. Logika by tomu napovídala, že ano? Knížka od stejného autora, ze stejného universa a světa, se stejným režisérem a pár stejnými postavami...
Ale kdepak. Přes tohle všechno Hobita prostě s Pánem prstenů srovnávat nemůžete... Protože se prostě nejedná o stejný žánr, jak by vám řekl každý, kdo knížku četl. Hobit je na prvním místě dětská knížka, kdežto Pán prstenů epická fantasy.
Tedy ano, pokud jdete na prequel k Pánu prstenů, budete zklamaní. Ale jestli jdete na Hobita? :)

Pozn.: Článek obsahuje spoilery.

Anastázie a její příběh

Už od děství zbožňuji animáky. Teď tedy nemluvím o nových 3D animovaných filmech, které ve velkém zahlcují naše kina, kdepak. Je sice pravda, že některé filmy dělané totu technologií jsou vážně úžasné, třeba takové Jak vycvičit draka, Wall-e, nebo Na Vlásku, přesto mé srdce zůstává u staré dobré 2D kresby. Má totiž kouzlo, jaké většina nových animovaných filmů nemá.
Skoro vždycky jsem dojatá u děl od Myazakiho a vůbec se nestydím, když si místo horroru pouštím staré Disneyovky. (třeba taková Mulan je boží... Nebo Malá mořská víla)

Ale film, který mi nejvíce zůstává v srdci, není tak známý. Anastázie, příběh ztracené ruské princezny, byl takový pokus jiného studia napodobit úspěch disneyovek... A přesto ho miluji víc, než všechny disneyovky dohromady.

Těšíme se na Hobita (a vzpomínáme na Pána Prstenů)

Hobit je samozřejmě filmovou událostí tohoto roku... To samé se sice říkalo i o Temném rytíři, Avengers, Skyfallu a já nevím čem ještě, ale přece jen, Hobit je jediný film, na který si v našich kinech můžete předplatit vstupenky i měsíc předem a na Pražskou půlnoční premiéru byli do chvilky vyprodané. Očekávání jsou tedy jistě velká...
Musím říct, že jsem strašně ráda, že tohle zažívám. Když totiž vyšel první díl Pána Prstenů, bylo mi šest let a já o tom neměla ani tuchy. později, když jsem se dívala na bonusy, jsem vždycky litovala, že jsem nebyla u toho, když vyšel první trailer na první díl a necítíla jsem onu obavu smíšenou s očekáváním, jak to nakonec dopadne... Tentokrát jsem u toho a můžu atmosféru nasávat plnými doušky...

Jenom další depka (a psaní článků od ní pomáhá)

Když jsem začínala s blogem, dala jsem si takové předsevzetí, že budu psát alespoň 4 články měsíčně. Teď ale koukám, že konec listopadu je za rohem a já jsem teprve na čísle dva... (teď tedy tři, nu)
Nevím, čím to je, asi mám teď poslední týden či dva nějak horší období. Jako by se zlotvor deprese zase sápal z hlubin a já nejsem schopná cokoliv dělat - jenom prokrastinuju a prokrastinuju... Příští týden budu dělat jazykové zkoušky (FCE), ale zatím jsem se na to ještě ani nekoukla. Tedy, vzhledem k tomu, jak nás angličtinářka honí, nejsem nepřipravená, ale prostě se nedokážu donutit k učení.
Celkově vzato se cítím mizerně.
Strašně ráda bych vám řekla, že nevím proč, ale vím - ono se totiž v poslední době nějak nakumulovalo a jsem nějak na špatném bodě. Už pomalu zase začínám propadat sebelítosti a to je u mě mizerný znak. (většinou se to projevuje brečením ve sprše...)

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Švédská detektivka, americká fantasy a japonské anime...

Původně jsem vám chtěla napsat podrobný report z FanCity, ale lenost zapracovala a já se na to ani nekoukla... Vždycky si plánuju, jak napíšu a report a ještě z žádné akce se mi to nepodařilo. No, bohyně prokrastinace slaví...

Za poslední týden jsem přečetla několik knížek a zkoukla docela dost dílů jednoho seriálu... Tak si říkám, že bych mohla poreferovat.

Věci, který mě serou

Znáte stránku 1000 věcí, co mě serou? Je to přesně to, co je napsáno v názvu - prostě hromada věcí, který štvou.

Tenhle týden mě naštvalo tolik věcí, že jsem se prostě nedokázala udržet a napsat tenhle seznam... A to se týká jenom tohohle týdne.

Velké knižní haló

Když vyšel první díl Harryho Pottera, byl to začátek nové éry - éry masivních knižních bestsellerů. Nějaký ten bestseller se najde každý rok. (pokud tedy bereme doslovný překla z angličtiny, tak se vlastně musí objevit každý rok, protože je to ta kniha, co se nejlépe prodáva)
Nejsem nějaký knižní fajnšmekr, to přiznávám rovnou. Četla jsem nějakou tu klasickou literaturu a taková Jana Eyrová má místo v mém srdci pořád, ale prostě mám pořád raději Tarzana a Zeměplochu, než ony těžkotonážní klasiky s přesahem a zprávou pro lidi budoucí, které trápí (nebo budopu trápit) maturanty. Jenže když vidím, jaké knihy se teď stávají bestsellery a fenomény, chce se mi občas plakat... Proč se vlastně stávají celosvětovými fenomény knihy průměrné až špatné?

Young Justice Invasion aka pořádná rána do žaludku

OBSAHUJE SPOILERY! DĚSNĚ MOC SPOILERŮ! (a ne, není to recenze, pouze... vyjádření pocitů?) A ano, je to velmi emocionální a neobjektivní.
Spoilery do epizody 2x09, Darkest.

Pamatujete na ten díl Young Justice v první sérii, který se jmenoval Failsafe? Při cvičení Megan tak trošku hráblo, když Artemis umřela a všechny přinutila si myslet (včetně sebe), že ono cvičení je opravdová realita. Že emzáci napadli zemi (aka udělali takovou "menší" invazi) a že všichni jejich mentoři jsou mrtví...

Výsledek byl hodně, hodně ošklivý. Artemis zemřela hnedka na začátku. Kaldur, ačkoliv měl dělat vůdce, se obětoval pro dobro všech. (což by správný vůdce dělat neměl) Conner byl Supermanem... na chvíli. Dick v pozici vůdce obětoval svoje přátele a Wally, i když moc dobře tušil, jak to vlastně všechno dopadne, nic neudělal. A Megan... Inu, po tom, co všechno tohle způsobila svými psychickými schopnostmi, byla kvůli nim zrazena člověkem, kterému věřila.
Jenže tohle bylo jenom cvičení, že ano. No harm done. Tedy kromě toho psychického, které bylo značné...

A teď tu máme druhou sérii... Jo, pohoda, klídek... Počkat, vlastně ne. Druhá série je jako opravdu velká rána do žaludku, vyrvání srdce a další bolest. (tedy, je tam pár úžasných věcí, za které se mi chce autory objemout, třeba Bart a Tim, ale po poslední epizodě... Feeeeelings. So many feeelins.)

Škola s příběhem

Na mojí škole jsem už osmým rokem, což je nejdéle, co jsem kde byla. Je to prastará školní budova, rozšiřována různými přístavky a probouráními a občas trochu připomíná čtyřúrovňové bludiště. Třídy se skrývají vysoko na půdě a mají šikmou střechu, dole ve sklepě (opravdu ve sklepě, vedle topící místnosti) s miniaturními okýnky těsně u stropu, kterými sledujeme boty kolemjdoucích. Do některých tříd se dostanete tak, že projedete jinými třídami a hledat některé kabinety je jak hledat minotaura v labyrintu.

Co si pod tím vlastně představujete, vážení?

Víte, v novinách se to pořád omílá a lidé o tom strašně rádi mluví - jak "nepřizpůsobiví" (čímž samozřejme myslí romy, koho jiného) zneužívají sociální dávky a jak je v naší republice hromada lidí, která předstírá postižení, jen aby si mohla vesele žít z invalidního důchodu a využívala různé benefity, které to nabízí.
Já vám nevím, zkusili jste si už projít tím úředním martyriem, než vám konečně dají aspoň tu ZTP kartičku? Protože já ano. A nějak si nedovedu představit, jak by se to dalo ošulit.
Nejen že vás navštíví sociální pracovnice přímo u vás doma a podrobí vás detailnímu výslechu ohledně vašeho života a postižení, ale taky se prozkoumává veškerá zdravotnická dokumentace. A teď mi řekněte, jak tohle chcete obelhat.
Samozřejmě, můžete milé paní lhát do očí, jak děsně trpíte a jak se nemůžete pohnout a podobně. Ale jak proboha chcete změnit lékařské zápisy? Velká část nemocí se odhaluje lékařskými testy, a krevní výsledky nebo magnetickou rezonanci prostě nepředěláte k obrazu svému. Existuje samozřejmě pár nemocí, které se dají předstírat a jsou nezjistitelné lékařskými cestami, ale z těch většinou postižení neuděláte. Naopak spíš uslyšíte tu hezkou větičku, že dokud to není podložitelné nějakými viditelnými výsledky, jste vlastně úplně zdraví.
A samozřejmě, určitě se tu a tam objeví nějaký doktor, který je za menší přímluvu ochoten poněkud pozměnit ony lékařské záznamy a rázem je z vás nemohoucí jedinec. Ale pokud jste na tom tak, že mizerný invalidní důchod je pro vás vítanou finanční injekcí, pochybuji, že byste měli peníze na podplacení kteréhokoliv lékáře.

Výňatek z čtenářského deníku

Spolu se školním rokem jsem se dostala do poněkud suchého inspirativního období. To je takový ten čas, když přijdete domů a jste tak vyšťavení, že prostě nemáte sílu na nic jiného než svalit se do židle k počítači a projíždět 9gag. Na čtení si ovšem najdu čas vždycky, tedy pokud objevím nějakou zajímavou knížku.

Na čtečce mám teď rozečtené Trpaslíky od Markuse Heitze... Je to taková klasická fantasy, ve smyslu hodně klasická. To, že v hlavní roli je výjimečně trpaslík a ne člověk či elf (případně hobit nebo cokoliv jiného) je ovšem poměrně osvěžující a musím říci, že malý národ je poměrně vtipná partička. Na druhou stranu, když se pořád jedna z postav chce vrhat mezi nepřátele s napřaženou sekerou, hrdinové "náhodou" narazí na lidi, které, jak se ukáže, nakonec nutně potřebují k uskutečnění Plánu na zabití zloducha a když zloduch je zlý prostě proto, že je zlý... Inu, občas člověk musí nadzvednout to obočí. Skřeti jako obvykle zlí bez příčiny... A autor si tam přidal i ďábelské elfy, Alfy. (což jsou vlastně temní elfové) Jsou to samozřejmě tvorové plní nenávisti a ne z logických, ale z mytologických důvodů. Nemám ráda mytologické důvody.
Největší facepalm jsem pak měla u scény, kdy se z jednoho trpaslíka vyklube zrádce. Což samozřejmě nikdo nečekal, až na to, že to bylo jasné už poprvé, co se objevil. A když se ho ptají, proč je zradil, odpoví, že je z kmene toho a toho. Nic víc, nic míň. Ach jo...
Na druhou stranu, pokud máte rádi klasickou fantasy, Trpaslíky si určitě užijete.Jsou totiž velmi čtiví, zábavní, rychle se jimi člověk prokousává a navíc je vždy jasné, co čím chtěl autor říct.

No, že v knihkupectví najdete už čtvrté vydání prvního dílu myslím mluví za vše.

Další knížkou, se kterou jsem si zpříjemnila večer, byla Říše slonoviny od Naomi Novikové. Už čtvrtý díl z úžasné série o Temerairovi, která se čte opravdu dobře. Na první pohled by se mohla zdát klišovitá, protože je to o jezdci na drakovi (čteno už mnohokrát), ale celý příběh se odehrává za Napoleonských válek, takže spojení "jen další klišovitá fantasy s drakama" tady rozhodně neplatí. Všechny postavy jsou velmi lidské (tak moc lidské, že jim občas chcete jednu vrazit) a draci působí velmi realisticky a jsou dobře napsaní. Další výhodou je, že není jasná ta "správná" strana. Logicky by to měli být Angličané, protože hlavní hrdina Angličan je, ale ukazuje se, že právě ti se chovají ke svým drakům skoro nejhůře a jejich vláda činí naprosto pitomá rozhodnutí, které byste jim nejradši omlátili o hlavu. Pak jsou tu neprůhlední Francouzi a Bonaparte, u kterých není jisté, co vlastně mají za lubem. Hrdí Číňané, kteří uctívají draky, ale opovrhují cizinci a lidé z afrických kmenů, kteří se kvůli utrpení z otrokářství rozhodnou krutě jednat...
Inu, alternativní realita s draky.
Další zvláštností je, že ačkoliv je série psaná ženou, není tam žádná romantika. Na škodu to není, jenom člověk pořád očekává, kdy na to romantiku dojde a ono nic. Možná je to tím, jak jsou Angličané ryze praktičtí, prostě romantiku neřeší. (Autorka je Američanka s polským původem, aby nedošlo k mýlce, jenom hlavní hrdinové jsou vesměs z Anglie...)
Příhody kapitána Laurence a jeho draka Temeraire tedy rozhodně stojí za přečtení a velmi je doporučuji. V knihkupectví teď najdete pátý díl, Vítězství orlů. První díl se jmenuje Drak jeho veličenstva.

Na nové seriály teď vůbec nekoukám, jenom čekám na další díly Doctora who a na to, až konečně skončí hiatus u Young Justice. Uvažuji o tom, že bych shlédla Teen Wolf (zkusila jsem první tři díly a celkem to šlo, ale na zadek bych z toho nepadala.)
Komiksy teď nečtu skoro vůbec... Když vidím, co DC provádí s mými milovanými postavami, nějak ztrácím chuť. Fuck you, DC, fuck you! Nebýt YJ, už bych na tebe dávno zanevřela, to mi věř...
Zatracené nakladatelství.

No, užijte si školní dny.

Zdraví vás Tenny

Na co jsem přes prázdniny zapomněla

Zase začal školní rok - pro mě už poslední na střední škole - a mě se vracejí všechny věci, které jsem o prázdninách stihla zapomenout. Nemluvím samozřejmě o učivu, i když to by bylo fajn, kdyby se vrátilo, spíš takové ty... obyčejné věci.

Třeba že v noci nemůžu spát. Netuším, čím to je. O prázdninách jsem spala jako miminko a teď najednou ne a ne zabrat - a to navzdory faktu, že se ještě vůbec neučíme a není čeho se bát. Není nic horšího, když si jdete lehnout, protože vás bolí hlava a ráno vylezete z postele naprosto neodpočinutí a s ještě větší bolestí. To pak není jiná možnost než se nadopovat prášky proti bolesti a vyrazit.

Další věc, která se mi stihla vykouřit z hlavy je, jak děsně hlasitá škola je. Doma můžu naprosto v pořádku konverzovat a ve škole nerozumím ani slovu. Na chodbě je strašný a nepříjemný řev, všude různé zvuky, které nedokážu identifikovat a ve třídě... No, občas se musím vypínat, abych svým uším ulevila. Všichni si sdělují své zážitky z prázdnin a já nerozumím ani slovu. Pokus o konverzaci s více než jednou osobou - naprosto nemožný.

Zapomněla jsem taky na to, co mě minulý školní rok pěkně frustrovala a to chování jedné osoby. Asi jsem si říkala, že se to nějak srovná, nebo já nevím co. Každopádně není zrovna příjemné, když vás někdo okázale ignoruje, nezdraví a když se opovážíte sednout si k její lavici, kde sedí jiná kamarádka, se kterou se chcete bavit, tváří se na vás jak na nějakého otravného odporného hmyza.

To jako vážně? Nejhorší je, že jsem neudělala nic, o čem bych věděla, co by mohlo milé osobě tak nesmírně ukřivdit. Nejspíše se cítí ukřivděna celou mojí existencí, pch.

Zapomněla jsem  na to, že v naší třídě se učí i jiné třídy. To byl taky pěkný trapas, když jsem ráno vrazila do učebny a kouká tam na mě cizí učitelka a cizí žáci uprostřed hodiny. S tichým pardon jsem zabouchla dveře a prchla. (naše hodina tam měla začít až za čtvrt hodiny...)

Zapomněla jsem na problémy s dveřmi do školy, které se po 8 hodině otvírají na zazvonění. Což je blbé, protože neslyším bzučák z vrátnice a někdy to prošvihnu. Takže tam strkám do dveří jako nějaký pitomec.

Když pominu všechny tyhle excesy, přiznám se, že jsem se do školy poměrně těšila. Ne, že by mě bavilo vstávání na sedmou a vysedávání ve škole až do čtvrt na pět, ale režim potřebuju. Když nemám režim, padám do jakési letargie a nejsem schopná nic udělat. Celkem se těším na výuku a na to, co nového se dozvím (ano, občas mě baví učení, zvlášť když se probírá něco zajímavého...)

Na kamarádky jsem se zas tak moc netěšila. Možná proto, že jsem si během prázdnin uvědomila, jak zatracen málo máme společného. Když jsem je ale opět potkala tváří v tvář, uvědomila jsem si, že to nejsou mé kamarádky pro nic za nic. Jsou to fajn lidi, se kterýma si člověk může pokecat, i když nemá tolik společných témat. Jak jsem bohužel zjistila, společná témata nezaručují, že s někým budete vycházet.

Brácha mi říkal, že ho to na střední bavilo mnohem víc než teď na výšce. On je tak trochu divnej, ale pokud má přece jen pravdu, budu se snažit si užít ten poslední rok, co tu jsem. Nahrabala jsem si hromadu předsevzetí, jako obvykle, tak bůhví, jak dlouho mi vydrží. Ale diář z minulého roku pořád mám a dokonce ho používám, penál taky nosím a vůbec. Maturita se neúprosně blíží, tak snad jí zvládnu. Pevně věřím, že ano, pokud se nestane nějaká podpásovka. Což doufám ne...

No, vzhůru do školního života! Pokud máme věřit mangám, tohle je poslední rok, kdy můžu zachraňovat svět... Tak uvidíme. :D

Tenny

Identity crisis - recenze

Co všechno jsem ochotni udělat pro ty, které milujete?
Takovou otázku pokládá komiksová série od DC s názvem Identity crisis. Nečekejte ale výbuchy a zachraňování světa ve velkém, Identity Crisis je především o tom, čeho se superhrdinové nejvíc bojí. A čeho se můžou bát superhrdinové, jejichž schopnosti jsou téměř neomezené?
Že některý z jejich mnohých nepřátel najde jejich rodinu a přátele a udělá s nimi rychlý proces. V některých případech pak pomalý, bolestivý proces.
Členové Justice League i ostatní superhrdinové už takto ztratili hodně blízkých a tak většina rodin superhrdinů má v domě nainstalovaný nejlepší bezpečností systém všech možných, zemských i mimozemských technologií. A pak je tu samozřejmě otázka tajné identity - nejlepší způsob, jak ochránit své blízké, je mít na obličeji masku, aby vás nikdo nepoznal a nespojil si vás s vaší rodinou či přáteli.
Někdy ale ani ta nejlepší obrana nestačí... "Každý, kdo si na sebe oblékne kostým, jako by namaloval terč na členy svojí rodiny."

Kdo že je na záhlaví?

Pokud nejste na mém blogu poprvé, asi jste si všimli, že jsem poněkud změnila záhlaví. Původně byly trochu drastičtější změny, ale nakonec to zůstalo jen u toho.
Aby bylo jasno - ten mladík nahoře rozhodně není kreslen mojí rukou. Nakreslil ho úžasný bůh komiksové kresby Marcus To a pochází z komiksu Red Robin od DC Comics, který před pár lety vycházel.
Na obrázku vidíme Tima Drakea, aka Robina číslo 3, v tom okamžiku působícího jako Red Robin. Komiks RR hodně doporučuji, protože má moc hezkou kresbu a dobrý příběh. Vypráví o událostech po té, kdy "zemřel" Bruce Wayne aka Batman a Dick Grayson, jeho nejstarší adoptovaný syn a první Robin po něm přebírá kostým. Tim odchází (no, spíš je vyhozený :D) ze své Robinovské pozice a podniká cestu po celém světe, při které se snaží najít důkazy, že Bruce ve skutečnosti nezemřel... A přitom se nebezpečně zaplétá s Ra´s A Ghulem a jeho Ligou stínů, který mu jako jediný věří, že "detektiv" je naživu.

Proč mám Tima v záhlaví? Jednak proto, že je to můj oblíbený Robin, i když mám ráda všechny. Četla jsem s ním nejvíc dílů a jeho vlastní série (pod jménem Robin) měla asi 160 dílů, které jsem všechny s nadšením přelouskala.
 Za druhé proto, že některým scénáristům po rebootu ruplo v bedně.  Konkrétně Scottu Lobdellovi, kterého teď polovina fandů nesnáší, protože se jednoho krásného rána rozhodl, že Tim Drake nikdy nebyl Robin. Upřímně doufám, že si to ještě rozmyslí  a změní to. (a jestli ne... nejhorší fandové jsou nasraný fandové) Tímto vyjadřuji Timovi podporu.

A proč vlastně píšu tenhle článek? Abyste věděli, kdo že je na tom záhlaví (protože mu není vidět uniforma a kdo nečte komiksy, nedošlo by mu to) a aby bylo jasno, že jsem to opravdu NEKRESLILA.

No, tak zas jindy.

Vaše Tenny

O počítačových hrách a hlavně o Rytířich Staré Republiky...

Ačkoli jsem počítačové hry hrála vždy ráda (a dodnes hraji), za "gamera" bych se určitě považovat nemohla. Nerozumím herní terminologii, hrají zásadně na lehkou úroveň. (ne proto, že bych si to ulehčovala, ale proto, že na se často nedokážu pohnout z určitého místa...) Přesto jsem nejspíš hrála víc her, než mnohé holky a rozhodně mi nevadí, když mně někdo chce zasvětit do nové. Akorát na onlinovky moc nejsem...

Menší zamyšlení o životě ( a také o Batmanovi)

Znáte takovéto období, kdy máte pocit, že je všechno na nic, nikdo vás nemá rád, že jste k ničemu a vaše budoucnost je hromada hrozivých věcí? Tohle mý období začalo někdy před více než dvěma roky a můžu vám říct, bylo to hnusný.
Ale teď mám z nějakého důvod pocit, že je to za mnou. Nevím, možná je to tím, že jsou prázdniny a já se pro jednou nemusím strachovat, že zítra ráno nic neuslyším. Protože i kdyby jo, skoro nic se tím nezmění. A víte co? Když se vzbudím, slyším dobře. Jasně, na chalupě to tak extra nebylo, ale tam i na dovolené se to dalo vysvětlit rozdílným tlakem. 
Možná, že až začne škola, začne i můj koloběh stresů, nocí beze spánku, hučení v uších a dalších srandiček. Ona se taky blíží maturita a bude to nejspíš nejtěžší rok na škole. (Samozřejmě, že se zatím nijak nepřipravuji. Vy znáte někoho, kdo už o prázdninách ano a viděli jste ho při tom? Můj bratr se nepočítá.)
Ale zatím jsem tak nějak... v pohodě.

(pozn.: Ten Batman je dolejc. Kdyžtak hledejte obrázek) 

Young justice - recenze

Young justice (dalo by se to přeložit jako Mladá spravedlnost, ale to zní pěkně blbě, takže to nikdo nepřekládá) je relativně nový americký animovaný seriál, který pochází z dílen DC comics.
(pokud vám to nic neříká, odkazuji vás na můj starší článek "Pár věcí o amerických komiksech")
Young justice byl také název komiksové série, která vycházela v USA v 90. letech, avšak my se budeme věnovat právě seriálu, který, navzdory názvu, nemá s touhle komiksovou sérii skoro nic společného.

O dovolené a jak se jako obvykle spousta věcí pokazila

Murpyho zákon říká, že to, co se může pokazit, se také pokazí. O dovolených to pak platí dvojnásob, protože z nějakého důvodu mají dovolené tendence se pokazit mnohem častěji, než dny normální, pracovní.

Tento rok byla naše dovolená… Nu, zajímavá. Nehodnotila bych jí pouze negativně, protože určitě přinesla mnoho zajímavých zážitků, ale popravdě, těším se domů strašně.

Jako každý rok jsme se vydali objevovat další část naší milované republiky (u moře už jsem nebyli pěkně dlouho) Již jsme navštívili Krkonoše, Orlické hory, Jizerské hory, Českou Kanadu, Český Les, Jeseníky a Krušné hory a další na řadě bylo České Švýcarsko. Protentokrát jsme si jako místo ubytování zvolili jistý hotel s polopenzí na doporučení známých – obvykle totiž býváme v apartmánech a vaří nám máma. (ž čehož moc nadšená nebývá)

The Amazing Spider-Man - recenze

Když se v kinech objevil nový Spider-man, bylo mi jasné, že ho musím vidět. Ačkoli mám spíše slabost pro "béčkové" a méně známé hrdiny, Spider-man je moje srdcovka už od dob, kdy jsem jako malá sledovala kreslený seriál na Fox Kids.
Narozdíl od většiny fandů jsem byla nový rebootem nadšená ještě před tím, než jsem šla do kina. Ačkoli je původní trilogie od Sama Raimiho poměrně kvalitní (i když třetí díl to totálně zazdil), já z něj byla spíše zklamaná. Hlavně proto, že Tobey Maguire, původní představitel Spider-Mana, vůbec neodpovídal mým představám o tom, jak by měl vypadat Peter Parker. Ať už vzhledově, nebo způsobem, jakým ho hrál - jako naprostého pitomce a ufňukánka, který si pořád jenom stěžuje, jak to má těžký, že je Spider-man a že ho Mary Jane nechce a nebo že ho chce a nemůžou spolu být... No hrůza. A MJ byla děsně uječená.

Jak jsem byla na Festivalu Fantazie...

Jak už jsem se tady na blogu zmiňovala, nejsem vůbec spontánní člověk. nesnáším náhlá rozhodnutí a akce a k riskování mám přímo odpor. Přesto se mi jednou za čas něco pohne v hlavě, tak nějak mi tak klikne a já provedu něco, na co bych za normálních okolností ani nepomyslela. Moc často to ale nebývá...
Tentokrát mi kliklo v hlavě, když jsem se vrátila z školního výletu v Chrovatsku. Byla jsem děsně unavená, spálená, zakrvácená (no, částečně) a jediné, po čem jsem toužila byla teplá koupel a postel. Jet hned příští týden zase někam do pryč? Nemyslitelné! Ale po Chorvatsku, na které jsem se velmi těšila, jsem byla trochu rozpačitá. Zažila jsem tam sice pár fajn věcí a špatné to vyloženě nebylo, navíc jsem si jako trofej přinesla úžasné superman tričko, přesto ve mě některé události zanechávaly stopu hořkosti.
Pak jsem si vybavila Tinčino lanaření, abych s ní jela na Festival Fantazie a řekla si: "Fuck it. Slyšim dobře, autobus tam jede bez přestupů a já si vážně potřebuju mluvit s někym, kdo se ke mě nebude chovat jako k idiotovi."
A jak jsem si řekla, tak jsem udělala.

Když jsem pak v pátek seděla v palmičkové autobuse vedle Tinky a Rillanon, přičemž jsme na nádraží potkali dalších pár jihočechů, co směřovali na FF, ještě jsem tomu tak trochu nemohla uvěřit. A to už jsme frčeli směr Chotěboř...
No, co bych vám povídala. Bylo to boží. Bylo to ultimátně dokonale naprosto boží a tak moc úžasný, že nějak nedokážu popsat slovy, jaký to přesně bylo. Tak ale pokusím se....

Věci, o kterých v poslední době až moc přemýšlím

Jak už jsem psala v minulém článku, život mě nepřestává překvapovat. Někdy příjemně, jindy méně příjemně... Občas se mi stane, že překvapím sama sebe.
Co se týče těch horších překvapení, je to moje vysvědčení. Mám jednu trojku, což mě poněkud štve, protože mi to zkazí průměř a nebudu mít vyznamenání. Jinak mám samé jedničky a jenom dvě dvojky... No jo, co se dá dělat. Francouzská konverzace mi prostě nejde a vzhledem k mým uším a mizerným francouzským schopnostem ani nikdy nepude. Navíc za celou dobu jsem nedokázala jaksi vypracovat systém, jak se na ní naučit, protože písemka, kterou nám rodilý mluvčí dává, je pokaždé jiná a pokaždé chce něco jiného. To pak babo raď. Jen doufám, že mi nedal 5 za poslech...
Vím, že jedna trojka je dobrá známka a že to není nic, kvůli čemu by se mělo vztekat a plakat a já nevím co, ale prostě to ve mě zanechává hořkou pachuť. Navíc minule dával trojky jen těm, co nechodili na hodiny a mě dal dvojku, tak jsem tak nějak doufala... Ještě teď si říkám, jestli to jenom není přepis známek z pc, kde není napsaná ta moje poslední jednička. Chjo...

Ano, ano, neměla bych se tím zabývat. Taková ale prostě jsem, že moc přemýšlím o všem a jakékoliv blbosti. Dneska jsem cestu do školy strávila přemýšlením, co bych dělala, kdybych byla učitel a žáci nechali mojí karikaturu ve třídnici. Což je absurdní, protože učitelka nikdy nebudu a karikatury ve třídnici jsou už dávno pasé. Když jsem vylezla z auta, vynořili se mi v hlavě druhé myšlenky (což jsou myšlenky, které přemýšlí o prvních myšlenkách, viz zeměploššké knížky o Toničce), o čem to vlastně sakra přemýšlím.

Včera večer jsem v noci nemohla vůbec spát, měla jsem hlavu tak nacpanou myšlenkami, že jsem zabrala až kolem páté hodiny ranní. Přemýšlela jsem o zítřku, o pátku (jedu na FF, což mě samotnou ještě stále překvapuje), o škole a o vysvědčení, o sobě...
Napadla mě jistá myšlenka ohledně jisté osoby. Psycholožka řekla, že se tím moc zabývám a věnuji tomu zbytečně moc energie a že bych neměla, ale to já dělám se vším.
Víte, už mě to nějakou dobu nebaví. Nemám ráda, když se ke mě někdo chová jako k idiotovi bez mozku, kterému nic nedochází. Kdyby to byl někdo, kdo mě poznal až po oné neblahé ušní události, fajn. Hodně se ptám na blbé a zcela jasné věci, které ještě často musí být řečeny vícekrát, z čehož by se dalo usuzovat, že nejsem nejchytřejší.
Ale že se ke mě jako k blbci chová někdo, kdo mě znal i předtím? To mě sere dost. Zvlášť když je to někdo, koho jsem měla docela ráda a vážila si ho. Minulý čas, bohužel, protože teď ve mě zanechává jen pocit hořkosti a vzteku, který převažují okamžiky společné radosti jen výjimečně.

Tak aby bylo jasno - Já nejsem blbá. Mám to dokonce i potvrzený, protože jsem dělala několik testů u té výše zmíněné psycholožky, které ve výsledcích uváděli že vám vysoce nadprůměrnou inteligenci. Mám také velmi dobrou paměť na určité věci.
A ano, ptám se na naprosto jasné a očividné věci, které všichni ví. A ptám se někdy víckerát.
A víte proč? Protože jsem ty zatracené věci neslyšela. Ono je těžké něco odvozovat, když máte tak polovinu a někdy i třetinu informací.

Docela  bych tedy ocenila, kdyby se ke mě někteří lidé a zvlášť ta jistá osoba přestali chovat jako k blbci. Několikrát jsem jim to už říkala, jenže očividně moje slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nezáleží na tom, kolikrát je na to slušně upozorním, či sarkasticky dodám: "Jsem hluchá, ne blbá, víš."
Samozřejmě, jistý řešení by bylo se přestat na ty věci ptát a přestat prudit ostatní. Myslíte, že mě to baví? Že mě baví vyptávat se na blbosti a očividnosti, otravovat s tím, o čem se mluvilo a lézt za někým jako pejsek, protože nemám ponětí, co se děje? Že z toho mám nějakou radost?
Nejradší bych se na to všechno vykašlala. Je tu ale jeden zásadní problém - když se nezeptám, oni mi to sami neřeknou, na což jsem už několikrát doplatila.

Fuuuu.....

No jo, no. Co se dá dělat. Sice mě to sere, ale rozhodně mě to nezlomí. Porotože na všechny ty idioty se vždycky najde aspoň jeden fajn člověk, kterej respektuje a chápe, jakej přístup ke konverzaci potřebuju. Jenom aby jich bylo trochu víc...
Ale co. Už jenom zítřek a máme před sebou dva měsíce válení. Zítra vypadnu z Budějc a užiju (doufejme) si FF a snad tam na všechny moje starosti zapomenu, Na zapomínání starostí jsem ostatně machr.

Tal třeba se na Festivalu potkáme.

Vaše Tenny

Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí

Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.

Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.


Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!

Život mě nepřestává překvapovat

Jsem ten typ člověka, co potřebuje mít pevný řád. Zásadně nechodím na akce, které jsou mi oznámeny pár hodin před konáním (protože už mám přesně naplánováno, co to odpoledne budu dělat a narušilo by mi to plány), všude chodím aspoň 5 minut předem, plánuji si dopodrobna svůj zítřejší den a bývám silně nervózní a nedůtklivá, když nastane nějaká náhlá změna, se kterou jsem nepočítala. Na druhou stranu při svém plánování se snažím vzít v úvahu všechny možnosti (i ty špatné a přímo katastrofické), takže se mi to zas tak často nestává. Někdy mě ale nechá život jenom zírat s otevřenou pusou a myšlenkou "To jsem tedy nečekala."

Mé plánování bohužel v poslední době hodně narušují moje ušní orgány, které zlobí bez ohledu na to, zda je venku hezky či ošklivo, zda se citím mizerně či skvěle, či zda jsou prázdniny a nebo chodím do školy. Hrozně mi vadí ta nepředvídatelnost. Že slyším špatně už jsem si celkem zvykla, ale to, že jeden den neslyším vlastní hlas a za týden můžu klidně poslouchat hudbu mě pořád dost rozhazuje.
Jindy mě ale něco překvapí příjemně. Třeba ve středu jsem měla na nohou nové lodičky a nevzala si ponožky, což vyústilo ve velmi ošklivé puchýře na obou nohách. Toužila jsem po jediném - jít domů, jenomže jsem musela pajdat na znakovou řeč a navíc jsem neměla peníze, abych si v drogerii koupila nějaké náplasti. Každých pět minut jsem si musela sednout, jak mě ty nohy bolela (ostatně bolí mě i teď, mrchy jedny). To samozřejmě není to dobré překvapení . Překvapení se stalo, když jsem vyčerpaně seděla na lavičce a nešťastně zírala na hnusný puchýř a přisedla si ke mě milá starší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Když jsem jí ukázala svou nohu, vytáhla z kabelky náplasti a věnovala mi je. Díky nim jsem pak přežila zbytek dne a byla jsem jí neuvěřitelně vděčná.

Venku už odkvétají sakury a to znamená, že se blíží moje narozeniny. Plnoletost... . V pondělí už budu dospělá a už nebudu malá holka. Upřímně, cítím se pořád stejně, o nic moc dospělejší než minulý rok nejsem. Tak uvidíme. Třeba mě ta plnoletost překvapí... (a ne, neplánuji se opít do němoty, maximálně se přecpu dortem)

Hm.

No nic, to bude asi vše. Přiznám se ale, že jsem moc ráda, že mě občas život překvapuje. S mým pesimismem totiž pomocnou ruku či vlídné slovo moc nečekám a vždy mě zahřejí, jakkoliv jsou maličké.

Vaše Tenny

Zla v povídkách aneb za co by Tenny vraždila

Kdo by řekl, že při prohlížení internetu zažije člověk tolik adrenalinu. Takové čtení fanfiction se někdy rovná extrémního sportu a já mám mnohdy zničené či špinavé brejle. (facepalmy se totiž s brýlemi dělají těžko)
Je to samozřejmě otázka vkusu a já si občas říkám - když to ten dotyčný (nebo častěji dotyčná) tak nadšeně píše, musí to mít nějako čtenářskou základnu, ne? Někomu se to musí líbit? Občas is ale říkám, někteří autoři jsou buď a) naprosto pomýlení a nemají tucha o tom, jak jsou jejich povídky pitomé/mizerné a nebo b) považují povídky za způsob vylévání stresu a jaksi jim nedochází, že je pak někdo bude číst.
Nemůžou přece očekávát, že to někdo bude číst, ne? NE?

Pottermore - opravdu víc Pottera?

Pottermore.com před nějakou dobou vyvolal mezi věrnými fandy HP pořádnou vlnu. Nejdřív se spekulovalo, co že to vlastně bude a pak všichni chtěli hrát beta verzi, na kterou nebylo snadné se dostat. Dnes už je Pottermore přístupné všem (aspoň já neměla žádný problém s registrací), ovšem nabízí se otázka - Má vůbec cenu se na tu stránku přihlašovat?
Rozhodla jsem se Pottermore vyzkoušet. Původně jsem měla představu, že to funguje podobně jako takové ty "internetové Bradavice", čili RPG, kde hrajete za studenty či učitele a navštěvujete Bradavice. (přičemž těm já jsem nikdy na chuť nepřišla, protože většina lidí měla za postavy odporné Mary Sue, z čehož jsem dostávala osypky) Tato představa byla poněkud mylná, přesto nemohu říct, že bych registrace na pottermore litovala...

Na úvodní stránce se vás ptají, zda-li jste magičtí a vyplňujete několik osobních údajů - jméno, příjmení, datum narození, mail, zemi, odkud jste a také kolik HP filmů jste viděli a kolik jste četli knih. Po ověřovacím mailu získáte přihlašovací jméno. Ano, získáte - na pottermore si nemůžete vymyslet vlastní nick, dají vám na výběr asi z pěti variant, jedné šílenější než druhé, které se skoro nedají zapamatovat. Většinou se skládají ze dvou slov a nějakého počtu čísel. Já si vybrala jedinou přezdívku z nabídky, která v sobě měla pouze 4 čísla - na pottermore mě najdete pod nickem OwlStone9630. Jako důvod na pottermore uvádějí ochranu osobních údajů. (může se to zdát přehnané, ale nesmíme zapomenout, že na pottermore se hlásí hromada malých děcek, které o ochraně osobních dají neví nic a jsou schopné si do profilu napsat napsat úplně všechno, včetně čísla maminčina účtu)

Red Hood and the Outlaws - překvapivě dobrý komiks

EDIT: Tenhle článek už tak moc neplatí, protože čím víc se začítávám do původních DC komiksů, tím víc na komiksu nacházím nějaké chyby. Red hood and the outlaws je tedy moc zajímavý komiks, pokud o postavách nic moc nevíte a předtím jste s nimi nic nečetli, ale jinak... nejspíš budete znechuceni.  Zvlášť mě tak trochu štve ta situace ohledně Kory.
I když možná se mi to líbilo, protože všichni tvrdili, jak je to hrozné. Však to znáte, já jdu proti proudu. Kresba ale pořád nic moc. Ještě uvidíme, ale Jasona mám celkem ráda, tak mu dám šanci. ;)


V minulém článku jsem se zmínila o komiksu Red Hood and the Outlaws s tím, že mě odradila jeho zvláštní kresba. Dnes jsem se rozhodla to překousnout a ještě jednou se zkusit začíst - a velice mě překvapilo, jak rychle a snadno to šlo.

Už slovíčko "outlaw" v názvu naznačuje, že tenhle komiks nebude o veslých superhrdinech, kteří zachraňují koťátka ze stromů a převáději babičky přes ulici. (outlaw znamená mimo zákon, psanec, vyhoštěnec) Kdepak, tahle parta má spíše blíže ke zločincům než hrdinůn a nebojí se zamazat si ruce.

Roy Harper snad kdysi býval superhrdinou, dneska je však spíše lidskou troskou. Vypadá jako feťák, má problémy s pitím, nemá žádné přátele a je na mizině. Aby to bylo ještě lepší, nejspíš ho brzy popraví za zločiny které nespáchal v nějaké zemi na středním východě, kde o demokracii v životě neslyšeli.
Koriand´r (nebo také Kori či Starfire)  je rusovlasá mimozemšťanka, která se narodila jako princezna. Bohužel velmi rychle ji její vlastní sestra prodala do otroctví a ona musela bojovat o život. Nyní žije na Zemi a dost se snaží, aby o tom nikdo nevěděl - lidé se jí totiž bojí a nenávidí ji, protože je jiná než ostatní a také kvůli jejím schopnostem.
Jason Todd (aka Red Hood) je psychopat, jak by vám řekl každý lékař z Arkhamu. Dřívě byl Robinem (konkrétně číslo 2), tedy do té doby, než mu Joker rozmátil obličej páčidlem a nechal ho vybouchnout. Jason to samozřejmě nepřežil, ale z neznámého důvodu ho nějaká vyšší síla vrátila zpět do života. Už to ale nebyl ten samý Jason jako dřív. Red Hood je posedlý pomstou, kterou touží vykonat nejen na Jokerovi, ale i na Batmanovi, kterého viní ze své smrti. A je ochoten jít přes mrtvoly...
Tito tři spolu zformují jakýsi zvláštní tým-netým a vzájemně si hlídají záda. Ví moc dobře, že by je zbytek superhdinů nepřijal a tak si žijí tak nějak po svém. A občas po svém také páchají nějakou tu spravedlnost...Protože občas musíte bojovat proti kriminálním živlům jejich vlastními zbraněmi.

Když jsem četla Outlaws poprvé, celkem mě odradila kresba. Jason občas vypadal jako holka, vše je kreslené takovým zvláštním roztřeseným stylem a taky mě moc nenadchl, jak autoři oblékali Starfire. (nebo spíš neoblékali) Na můj vkus toho ukazovala až moc.
Ani k postavám jsem z dřívějška neměla bůhví jaký vztah - Roy byl pro mě ten zrzavý čahoun z Young Justice s ptačí mozkem a rádoby drsnými keci, Starfire jsem měla zaškatulkovanou jako přehnaně teatrální ex-přítelkyni Dicka (prvního Robina, nyní Nightwinga) a Jason... V předchozích komiksech byl vždycky děsně otravnej. Objevil se vždy v novém kostýmu, ovšem se stejnými keci a pořád prudil Batmana, dokud nebyl zpacifikován. (pak ovšem utekl z vězení a začalo to nanovo... kolik vystřídal těch kostýmů, asi čtyři?)

Proto mě tolik překvapilo, že jsem si všechny tři při druhém přečtení hned zamilovala. Z Kori se vyklubala fajn holka, co nepotřebuje, aby jí nikdo zachraňoval a naopak až s téměř mateřskou trpělivostí zachraňuje z prekérních situací Jasona s Royem. A její přístup k sexu mě pobavil. (a pohoršil veškeré americké pruderní matky, které jí označili za lehkou děvu a i hůře) Ale co je špatného na tom, že si žena spí s kým chce, aniž by se vázala? (navíc Kori je mimozemšťanka, takže jí to asi ani nepřijde divné) Je prostě svá.
Roy je taky fajn - obstarává nejvíce hlášek, neustále mluví a je takovou nejvíce lidskou složkou týmu. Občas mi připomíná rozpačitého teenagera, co se ztratil na cestě. Vzpomínky na jeho souboj s Krokoušem mě dojali.
Ale nejvíc se mi líbil přístup, jakým autoři udělali Jasona. Konečně přenesl přes tu věc se svojí smrtí a stal se z něj takový trochu Dexter. Suché, černohumorné hlášky, neváhá zabít člověka (a narozdíl od jiných členů Bat-rodinky používá zásadně střelné zbraně), ale má pevný morální kodex. Jistě rozpoluplná postava, ale mnohokrát jsem ho měla chuť pořádně obejmout.
Navíc je, jak se ukázalo, ochoten spolupracovat se zbytek svojí povedené rodinky. Když se šel nasnídat s Timem (aka 3. Robinem, nebo také Red Robinem), mé srdce zaplesalo.


Pokud se přenesete přes neobvyklou kresbu a oprostíte se od předsudků, získáte v Outlaws porci kvalitní zábavy, zajímavé postavy se zajímavou psychologií a minulostí a dobrý příběh.Outlaws jsou prostě svý... A proto je přece zbožňujeme, ne? (ostatně černobílé postavy jsou nudné)


Vaše Tenny

Co z New 52 stojí za přečtení?

Pokud se aspoň trochu zajímáte o komiksy, jistě víte, že DC comics (viz můj předchozí článek o komiksech) již v minulém roce začalo obrovský reboot všech vydávaných sérií. Prostě šlus, jedeme úplně od začátku, zapomeňte na všechno, co jste si dosud přečetli. Pravověrné fandy to samozřejmě naštvalo, ale na druhou stranu to přilákalo spoustu čtenářů nových, jelikož není třeba znát tuny předchozí historie a vývoje té či oné postavy, abyste si komiks mohli užít. Dalo by se říct, že to byl od DC chytrý tah, protože má prý po dlouhých letech konečně vyšší prodeje než konkurenční Marvel.
Nová rebootová řada je nazvaná New 52, přičemž 52 značí počet nových sérií. Není samozřejmě v lidských silách sledovat všechny... Já sama nyní sleduji 6 sérií.
Co jsem si všimla, překvapivě dost sérií se netýká klasických superhrdinů. Jedna série je podle seriálu Supernatural, je tam i kovbojka, upířina a jiné, ale o těch nemám žádné info, jelikož jsem je nečetla. (komiksy tohoto typu mě neberou) Také je poměrně dost týmovek, aby se v tom čert vyznal. (navíc když se jmenují podobně, je v tom bordel - máme Justice League, ale také Justice League International a Justice League Dark)
Jinak je ale New 52 vhodná nejen pro zažrané komiksové fanoušky, ale i pro ty, který s komiksy teprve začínají a rádi by o nich věděli víc.

Jaké série z New 52 vám tedy mohu doporučit?

Zásadní nedostatek mého charakteru

V angličtině se tomu říká "flaw" a je to taková ta chyba vaší osobnosti, kterou má každý. Prostě nejsme dokonalí, že ano. Akorát to někteří maskují lépe a jiní hůře.
Dneska jsem hodně přemýšlela o tom mém. Ne o všech, jenom o tom jednom, který se projevuje snad nejčastěji a nejvíce. Všímají si ho i ostatní lidé a byl mi mnohokrát vyčten, ať rodiči, přáteli či těmi, se kterými se znám jenom přes net.
A jaký že to je nedostatek?
Vzdávám věci předem. Jak matka dnes ve výbuchu vzteku pronesla, házím flintu do žita a utíkám před bojem.
A své útěky si umím vždy hezky odůvodnit. (I když někteří mi dost nahrávají - jako otec, který mě přihlásil na jistý kurz, aniž by se mě vůbec předem zeptal, jestli mám čas a chci tam chodit. A pak se diví, když tam nechci...)
Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem pesimistka a vidím všechno černě. Možná proto, že jsem líná a prostě se ni nechce vydávat to nadbytečné úsilí. Možná proto, že příliš neoplývám odvahou a mívám z věcí často i iracionální strach. Nebo jsem se s tím prostě narodila, bůh ví.

Nemám ambice. Nemám takové ty Narutovské sny, kdy se někdo snaží dosáhnout svého snu a cíle za každou cenu. Já životem proplouvám. Nejdůležitější je tady a teď, ne to, co bylo, či to, co bude.

S tímhle nedostatkem nic neudělám. Jo, možná bych mohla, ale prosím vás... Já bych to vzdala předem. Tak by bylo fajn, kdyby mě lidi prostě brali takovou, jaká jsem. Nebudu se měnit jenom proto, že se to někomu nelíbí, protože to bych to už nebyla já. A navzdory tomu, co byste si mohli myslet, já mám sebe samu docela ráda.

A to by bylo vše.

Howgh.

Tenny

P.S. : Ne, tento blog jsem ještě nevzdala předem, jenom se mi nechce nic psát.Asi bych měla číst méně úchylných fanfikcí.

I don´t want to be an otaku anymore...

(poznámka: tento článek byl napsán pod vlivem okamžiku a tudíž může být neobjektivní)

Když mě asi ve dvanácti nebo v jedenácti chytla mánie zvaná anime, naivně jsem věřila, že mi vydrží až na do smrti. Že ve třiceti budu stále hrdě koukat na nové díly Naruta a svým dětem nebudu pouštět kreslené seriály ve stylu Winx a jiných ptákovin, nýbrž Inuyashu, Krále Šamanů a Rurouni Kenshina. Ale ještě mi není ani osmnáct a už mám chuť vypadnout ze všech míst, která by mi mohla přinést přízvisko otaku. Není to tím, že bych se styděla za svoje anime období nebo že mě mangy přestaly bavit, ne. Pořád je čtu a dělám to ráda, i když je teď často prokládám americkými komiksy a hranými seriály. A ještě pořád mi prohlášení typu "anime jsou blbosti pro děcka" hýbají žlučí.
Ne, za onou naprostou nechutí vůči slovu otaku nestojí anime ani manga, nýbrž ostatní jedinci, kteří se tak nazývají. Přijde mi, jako by se celá ta skupina přetransformovala v jakousi hysterickou bandu fanoušků Tokio Hotel, až na to, že tam není ten Tokio Hotel, ale třeba Naruto.
Že "noví otaku" šmahem odsuzují mé milované anime série a vytahují se s novými, které nemají ani kouzlo, ani pořádný příběh jsem se smířila. Každý má holt jiný vkus.
Že ti "noví otaku" nejsou schopni používat google a ptají se na každou pitomost, nad tím jsem mávla rukou. To dělají lidi všude. (a na druhou stranu, najde se určitě i dost nových otaku, kteří ho používat umí)
Že nejsou schopní dát titulky k videu, neznají jiný zdroj než uložto a pořád prudí, když že bude další díl/překlad, fajn. To se děje i v jiných fandomech.
Že je pro ně konec světa, když anime/manga není v češtině, to jsem taky ještě chápala. Holt ještě nemají tak velkou slovní zásobu v angličtině či jiném jazyce.

To, že po mě chtějí, abych přispívala na pitomé stránky s překlady, už mě naštvalo. Nemám nic proti peněžní podpoře, když daná tvorba za něco stojí, ale proč bych sakra měla přispívat stránkám s hnusným designem, urážlivými admini a často mizernými překlady? (a ano, narážím na jistý server)
Další věc, co mi naprosto vzala chuť angažovat se v české otaku komunitě, byla očividný konkureční boj mezi překladatelskými skupinami. Jeden na druhého akorát hází špínu, deset skupin překládá jednu mangu a jiné zajímavé zůstávají ležet bez povšimnutí. Pitomý systém čtení, stahování a mizerná kvalita tomu také nepřidali a nejmíň rok už jsem se k žádnému českému překladu mangy ani nepřiblížila, nepočítám-li Naruta z Konohy. (anime nesleduji)

Ale to by se ještě skousnout dalo. To se přece netýká celé otaku skupiny, to se vždycky jenom objeví nějaký ten blbeček, co je vidět, říká mi mozek.
Jenže co mě opravdu zvedlo mandle byla dnešní diskuze, na kterou jsem nechtěně narazila na tom zatraceném facebooku. Všichni otaku se tam nad něčím rozčilovali a já si říkám - co je tak bere? Někdo označil anime za blbost?
Byli naštvaní, protože nakladatelství Crew vydá Bleach.
V komentářích následoval pláč, že techniky byly přeložené do češtiny, že na jména byla použita české transkripce a že tudíž crew zmrvili celý Bleach, DN a jiné. A že by raději neměli vydávat nic a že amatérští překladatelé jsou stejně nejlepší.

V jednom okamžiku se mi vybavili ty okamžiky kdy jsem nešťastně sháněla mangu všude možně po internetu a zoufala si, proč si prostě nemůžu zajít do knihkupectví. Když jsem louskala divný anglický překlad na miniaturních stránkách, protože český neexistoval a jiná verze anglického taky ne. Vybavila se mi ta radost, když jsem v knihkupectví objevila Královnina rytíře (což ani nebyla manga, nýbrž manhwa) Jak jsem byla nešťastná, když nakladatelství talpress i zonerpress psali, že nemohou vydat delší série než určitý počet volume, protože by je to zruinovalo.
V tu chvíli mě napadlo, že už vážně nechci, aby mi říkali otaku. Zítra možná změním názor, ale teď si dovolím zůstat znechucená.

Ach jo.

Vaše Tenny

P.S. - Později se na obranu proti blbostem na fb zvedlo několik osob, ale většinou to byli staří harcovníci, kteří stejně jako já nechápali onu upřímnou zášť vůči české transkripci.

Pár věcí o amerických komiksech

Chtěla jsem původně napsat recenzi na Young Avengers, komiks, jehož poslední číslo vyšlo minulý týden. (a já si nejsem jistá, jestli mám autora milovat nebo nenávidět, je pomalu horší jak Steven Moffat) Jenže jsem se zamotala do vysvětlování a dalšího vysvětlování... Protože jak chcete psát recenzi na Young Avengers, když většina lidí ani pomalu neví, kdo že jsou to ti Avengers? A když jsem v rozhovoru s jednou kamarádkou nadávala na DC, ukázalo se, že nemá ani ponětí, co že to vlastně je. A někdo se pod žebříčkem Nejlepší hrdinové Marvelu naprosto vážně zeptal, kde je Batman a Superman.
Komiksová gramotnost českého obyvatelstva je naprosto tristní. A pokud i vy patříte k lidem, kterým předchozí odstavec nic neříkal, nezoufejte! Tento článek by vám mohl pomoci.

Poznatky za tento týden (5 -11.3. 2012) - Překladatelé, poníci a Watsonová

Co se událo tento týden, shrnuto v podobě krátkých poznámek, glos, připomínek, postřehů či povzdechů. (možná ještě něco přidám) Doufám, že takovýto seznam se zde objeví častěji.

• Amatérští překladatelé se uctívají a profesionální pranýřují. Viděla jsem, jak v diskusi málem sežrali nebohou překladatelku, která přeložila několik jmen postav jinak, než si fandové představovali. Na crew.cz vícero lidí prohlásilo, že si nekoupí vydání Bleache, pokud nebude ponechán výraz „shinigami“. Naopak Lali narazila na anglický překlad, kde autorka cpala do horního řádku své osobní poznámky typu: „Tahle věta je skvělá!“ či „Ten herec je úplně boží, já ho žeru!“ a nikdo neřekl ani popel. Opovažte se vytknout pravopisnou chybu či nepřesný překlad, oni to přece dělají zadarmo!
• My little pony – friendship is magic je celkem dobrý seriál. Je děsivě přeslazený, naivní a postavičky jsou nádherně stereotypní, ale včera jsem se přistihla, jak si na ulici prozpěvuji znělku. Má to totiž něco do sebe… Asi by nebylo od věci stáhnout další díly. Jo a nejlepší je Twilight Sparkle!
• V noci jsem měla tu nejděsivější noční můru. Obsahovala nádhernou pocukrovanou koblihu s domácí marmeládou a rozzuřené školní kuchařky, které jí nechtěli vydat. Slovní boj, který o ní nastal, se dá přirovnat ke druhé světové.
• Píseň ohně a ledu se nebezpečně blíží k vrcholu mé knížní topky. Jen se bojím, aby si to nepohoršila Hostinou pro vrány. (též dokoukaný seriál, ještě že je nová série už 1. dubna)
•  Lucy Liu bude hrát Watsona v novém americkém zpracování Sherlocka. To jim nestačí jako ženský element paní Hudsonová? A jak proboha dopadne slečna Adlerová? (rada pro scénáristy- souboj mezi Watsonovou a Adlerovou v bahně by vám mohl přidat nějaké ty plusové body, jelikož teď ještě před začátkem jste hluboko v mínusu) Každopádně americká homofobie (hlavně aby tam nebyli žádné narážky) mne nepřestává překvapovat. Doufám, že v zájmu rasové korektnosti bude Mycroft černoch. (a Sherlock bude jeho adoptovaným bratrem)
• Při vymýšleni zápletky do dračího doupěte mě chytá lehká panika. Hledání surovin do elixíru, jehož hlavní složkou jsou trpasličí chlupy z nosu, asi není nejlepší nápad. Každopádně, úderná skupina složená z hobití mágyně, trpasličí vyzvědačky, krollí vědmačky a barbara hraničáře neustoupí před ničím.

O špatných a dobrých dnech

Poslední dva týdny a kousek mám čistou hlavu. Je to trochu zvláštní pocit, být nezatížená onou černotou, která je usazená na mojí dušičce. Vidím věci najednou jinak, více se usmívám – a světe div se, svět se usmívá se mnou. Nemluvím samozřejmě o počasí (ačkoli zrovna dnes je krásně slunečno), nýbrž o mém duševním stavu.
Víte, je to už skoro dva roky od onoho neblahého incidentu, který obrátil můj svět naruby. Naneštěstí to nebylo jednorázové a tak si následky nosím dodnes a dost možná je budu nosit až do konce života. Špatné dny střídají dobré dny. Dříve bylo špatných dnů mnohem více než dobrých, hodily po týdnech, měsících. Teď dobré dny vybojovali mírnou převahu.

Za špatných dní leží doma schoulená do klubíčka na počítačové židli nebo v posteli. Zírám do obrazovky, užíraná strachem, bolestí a depresí. Když jsem v takový den donucena jít do školy, jsem nabručená, cynická, s nikým se nebavím a když už ano, častuji je věcmi nehezkými a ošklivými vtipy. S užíráním pozoruji, jak se lidé vesele baví a cítím se mizerně. Odkládám věci, i ty, které mě baví a dělám je ráda, má oblíbená jídla mi nechutnají a nemůžu spát.
Ve dny dobré cítím výčitku kvůli všem špatným myšlenkám, které mě napadali. Děkuji bohu, že jsem neuskutečnila mé nápady ze špatných dní a uvědomuji si, že jsem lidem křivdila. Najednou je všechno tak nějak jednodušší, klidnější, věci více dávají smysl.
Špatné dny nastávají v dobách, kdy špatně slyším. V uších mi hučí, nikomu nerozumím, mám strach jít do školy a zároveň se bojím toho, co zameškám.
Dobré dny nastávají, když slyším dobře. Když si můžu povídat s přáteli, aniž bych se neustále ptala, co říkali. Když můžu poslouchat hudbu a koukat se na filmy s dabingem. (ač stále dávám přednost titulkům) Když všechno ve škole zvládám a nemám z ní strach.

Za poslední dva roky jsem měla hodně špatných dní. Ve špatné dny je to jako když máte na zádech odporného zlotvora, který vás vysává a našeptává zlá slova a myšlenky. Občas mám pocit, že někteří lidé si získali obraz jenom z těch špatných dní a domnívají se, že se mi zhoršil charakter či že se ze mě stala mrcha numero uno.

 Ani nevím, proč tohle vlastně píšu. Možná proto, abyste věděli, že v některé dny se prostě chovám děsně, ačkoliv toho poté lituji. Možná proto, že se chci podělit.

Ale asi proto, že už tu dlouho nic nepřistálo a za to pociťuji výčitky.

Tak vám přeji co nejvíce dobrých dní a co nejméně špatných.

Vaše Tenny