Jsem ten typ člověka, co potřebuje mít pevný řád. Zásadně nechodím na akce, které jsou mi oznámeny pár hodin před konáním (protože už mám přesně naplánováno, co to odpoledne budu dělat a narušilo by mi to plány), všude chodím aspoň 5 minut předem, plánuji si dopodrobna svůj zítřejší den a bývám silně nervózní a nedůtklivá, když nastane nějaká náhlá změna, se kterou jsem nepočítala. Na druhou stranu při svém plánování se snažím vzít v úvahu všechny možnosti (i ty špatné a přímo katastrofické), takže se mi to zas tak často nestává. Někdy mě ale nechá život jenom zírat s otevřenou pusou a myšlenkou "To jsem tedy nečekala."
Mé plánování bohužel v poslední době hodně narušují moje ušní orgány, které zlobí bez ohledu na to, zda je venku hezky či ošklivo, zda se citím mizerně či skvěle, či zda jsou prázdniny a nebo chodím do školy. Hrozně mi vadí ta nepředvídatelnost. Že slyším špatně už jsem si celkem zvykla, ale to, že jeden den neslyším vlastní hlas a za týden můžu klidně poslouchat hudbu mě pořád dost rozhazuje.
Jindy mě ale něco překvapí příjemně. Třeba ve středu jsem měla na nohou nové lodičky a nevzala si ponožky, což vyústilo ve velmi ošklivé puchýře na obou nohách. Toužila jsem po jediném - jít domů, jenomže jsem musela pajdat na znakovou řeč a navíc jsem neměla peníze, abych si v drogerii koupila nějaké náplasti. Každých pět minut jsem si musela sednout, jak mě ty nohy bolela (ostatně bolí mě i teď, mrchy jedny). To samozřejmě není to dobré překvapení . Překvapení se stalo, když jsem vyčerpaně seděla na lavičce a nešťastně zírala na hnusný puchýř a přisedla si ke mě milá starší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Když jsem jí ukázala svou nohu, vytáhla z kabelky náplasti a věnovala mi je. Díky nim jsem pak přežila zbytek dne a byla jsem jí neuvěřitelně vděčná.
Venku už odkvétají sakury a to znamená, že se blíží moje narozeniny. Plnoletost... . V pondělí už budu dospělá a už nebudu malá holka. Upřímně, cítím se pořád stejně, o nic moc dospělejší než minulý rok nejsem. Tak uvidíme. Třeba mě ta plnoletost překvapí... (a ne, neplánuji se opít do němoty, maximálně se přecpu dortem)
Hm.
No nic, to bude asi vše. Přiznám se ale, že jsem moc ráda, že mě občas život překvapuje. S mým pesimismem totiž pomocnou ruku či vlídné slovo moc nečekám a vždy mě zahřejí, jakkoliv jsou maličké.
Vaše Tenny
