Vzhůru na FFko!

Co je dneska za den? Pátek! A taky první den FFka... Nejvíc awesome týden (a kousek) roku právě začíná... Už mám sbaleno a připravuji se na cestu. :)

Pokud čirou náhodou taky jedete, budete na mě moc narazit po celou dobu FFka. :) Mám krátký sestřih, brýle a poznáte mě podle Superboy trička. (černé s červeným supermanovským logem) Některé dny na sobě budu mít i to klasické supermanovské logo. :D
Budu se vyskytovat především na comics linii a HP linii, ale zastavím se tak nějak všude. :D Na přednáškách na mě narazíte vždy v přední řadě a pokud uvidíte někoho, kdo vám dává na krk modrý mikrofon - no, to jsem já. :D

Budu mít taky přednášku na Young Justice (na co taky jinýho, že jo), tak se na mě rozhodně přijďte podívat. :) Mám jí v sobotu 6.7. od 11 hodin. :)

A to bude vše, přátelé! Užijte si prázdniny!
(a nebojte se mě oslovit, i když kvalitní rozhovor moc nezaručuju... Blbě slyším. :D )

Vaše Tenny

Star trek: Do temnoty - recenze

Přiznám se vám, že nejsem trekkie. Ale jelikož můj táta je a nadšeně seriál a filmy hltá, něco jsem během času nasála a víceméně se ve star trekovském vesmíru orientuju a viděla jsem aspoň dva díly z každé série.

Ale nový Star Trek film se mi moc líbil a na druhý díl jsme chtěla rozhodně jít, zvlášť když jsem zjistila, že úhlavního záporáka hraje Benedict Cumberbatch.

Takže, jak moc dobrou práci J.J.Abrams odvedl?

Pozn.: Recenze obsahuje mírné spoilery, ale jelikož je to inspirované předchozími ST filmy, zas tak velké spoilery to nejsou.

Tenny je zpět

Všechny zkoušky a maturita konečně za mnou!
Ani nevíte, jak velkej šutr mi spadl ze srdce. Konečně mám klid a volno. :)
Doufejme, že teď si konečně najdu víc času něco postovat... A možná něco přijde brzo, protože jsem v pisatelské ráži.
Muhehe.

Vaše Tenny

Magie ticha - kapitola první

pozn.: Kapitola je zatím nezkontrolovaná, možná obsahuje gramatické chyby či překlepy, dostanu se k tomu snad zítra.

Kapitola první - Tisíc dvě stě třicet čtyři čarodějů

Magie ticha - anotace (nebo něco takového)

Pokud mě znáte osobně, nebo mě sledujete na fb, víte, že už mám šťastně odmaturováno (samé jedničky!), ovšem přijímačky mě teprve čekají, takže na blog pořád není čas. :/
Přesto mě včera zčistajasna zasáhla inspirace a začala jsem psát povídku, jejíž pracovní název je Magie ticha. Možná vymyslím ještě něco lepšího, co nezní tak lame, ale prozatím tohle.
Mám zatím napsanou pouze první kapitolu a je tu jistá možnost, že tu povídku nedopíšu. (nemám bohužel příliš talent k dokončování povídek)
Ale vidím to docela nadějně, protože psaní tohohle příběhu mě baví a mám také už vymyšlené, kudy se bude ubírat.

A čem to vlastně je?

O takových těch klasických věcech. Máme tu nějaké to dobrodružství, hromadu potíží, hlavního hrdinu Adama, co by nejraději strávil zbytek života zavřený v knihovně, ale osud rozhodne jinak, jednu poněkud bláznivou démonku Agátu, co se specializuje na překlady, hromadu magické lingvistiky, staré (a někdy i mrtvé) čaroděje, kteří mají názory na všechny a na všechno, služebnictvo jednoho domu v horách, včetně kuchařky, která neumí vařit a zahradníka, o kterém si všichni myslí, že je idiot (ale možná tak zdaleka nebude), najdeme tu i nějakou tu záhadu a možná dokonce vraždu... a také spory o tom, co nás vlastně dělá lidmi a zda potřebujeme slova, abychom mohli čarovat.
No, možná to nebudou tak klasické věci.
Tisíc slonů! Dobrodružství! Romantika! Napětí! Hodně ticha!

A co se týče varování... no, možná budete muset vystřízlivět z nějakých představ, které máte. A možná bude i slash...
Kdo ví.

(Kapitoly najdete když kliknete dole na štítek Magie ticha)

Jen doufám, že se z té maturity nezblázním...

Už jsem se vám neozvala hodně dlouho, ale to je proto, že mám plno práce a učení. Teda měla bych mít plno práce a učení, místo toho prokrastinuju a propadám depresím... No prostě klasika.
Ta zatracená maturita se začíná podepisovat na mojí už tak poničené psychice a sebevědomí a mým jediným přáním je už mít ten hnus za sebou včetně přijímaček, jinak se z toho asi sesypu... Beze srandy.

Duben měsíc drabble

Mám teď před maturitou trochu napilno, ale to neznamená, že jenom sedím a učím se. (spíš naopak, bohužel... prokrastinace! :D )

Přesto jsem se rozhodla zúčastnit letošního DMD. Pravda, psaní drabblat mi zatím moc nejde, ale snažím se. Kdo ví, ke konci měsíce budu možná už drabble expert! :D

Pokud si chcete moje výtvory přečíst, najdete je na http://sosaci.net/dmd/ , jsem tam pod přezdívkou Tenny a mám stejnou ikonku jako zde na blogu, takže byste mě neměli minout. :)

Pravděpodobně pak všechny svá drabblata postnu i sem, ale až jich bude vícero. :)

A co vy, nechcete se zúčastnit? Stále ještě je čas! ;)

Kachničkám zdar!

Vaše Tenny

Nestíhám, nestačím...

Asi jste si všimli, že v poslední době nějak nepřibývají články. Už je únor a od začátku roku tu jsou jenom dva. Nebojte se, nezapomněla jsem na svůj blog, jenom se prostě projevuje shon posledních týdnů. Připravuji se na maturák, maturitu a přijímačky a pořád něco sháním a obíhám úřady... Přiznávám se, že se cítím strašně unavená.
A jednoduše není čas. Tedy, samozřejmě že mám čas na občasné prohlédnutí internetu, zase vám nechci nalhávat, že se k pc ani nepřiblížím. Jenže když se člověk v těch šest dotáhne zničený domů a ještě se musí učit na písemku, která se píše druhý den, prostě nějak postrádá energii cokoliv tvořit na blog. A když se mi podaří urvat nějaký ten volný čas, většinou ho strávím na tumblr či jinde, abych si odpočinula a mohla přestat myslet na tu občas únavnou realitu.
Sakra, ten pátek už na mě nějak doléhá... Šla bych si lehnout.

Počítám, že teprve až odmaturuju a budu mít přijímačky za sebou, budu mít energii se zase na blog řádně vrhnout. Do té doby... Nu, možná nějaké články přibudou (prokrastinace před učením dělá divy :D ), ale budou to spíš nárazové záležitosti.
Ale blog pravidelně kontroluju, jestli někdo nemá nějaké palčivé otázky, či podobně.
(ale nedělám si iluze, podle statistik sem lidé chodí kupříkladu kvůli "nahým mořský pannám", které tady nejsou. Just so you know.)

Pokud mě budete chtít kontaktovat, písnětě mi klidně komentář, mám nastavené upozorňovací maily, rozhodně si vás všimnu. :)

Vaše Tenny

Jak jsem byla na dni otevřených dveří na UK

Uzávěrka přihlášek na VŠ už je skoro za rohem (pro případné panikáře - 28.2.) a já jsem si řekla, že by bylo fajn být ohledně toho aspoň trochu aktivní. Některé moje spolužačky už mají nacpané nosy v bichlích o dějinách japonska či lékařských příručkách a já ještě pořád čtu pouze nějaké ty fanficion prokládané (s donucením) povinnou četbou k maturitě.
Ironicky, byla jsem z lidí, co znám, jediná, kdo na den otevřených dveří na Karlovku jel, pokud se tedy někdo neskrýval v té obrovské hromadě lidí stojící na schodech během a před přednáky o psychologii.

Otázka zní: Stálo to za to?
Odpověd je ano.

Původně jsem vám chtěla popisovat celou tu mojí úžasnou odysseu, ale pak mě přemohl náhlý záchvat lenosti, takže jen ve zkratce:

Zásadní postřehy:
- když jsem přijížděla, chtěla jsem se dostat hlavně na Knihovnictví a informační studia a Čeština pro neslyšící byla až druhou volbou. Po návratu mám priority přehozené
- z přednáškového sálu byl nádherný výhled na Pražský hrad, neprve za slunečného rána a podruhé za jemných červánků
- studenti psychologie a amerikanistiky mě děsí... bylo jich tam tolik, že zabírali celé schodiště do prvního patra a tabule vysvětlivek byla v obležení
- ty nejzajímavější přednášky dávají vždycky v děsné časy - první byla od devíti, druhá až od tří
- velmi mě pobavilo, když při prezentaci informačních studií používali přednášejí internet explorer. Asi je to na Karlovce standart, můj bratr ho také plamenně hájí.
- ještě více mě pobavil dívčí záchody, kde byli dveře popsané hláškami podporujícími Sherlocka (I believe in Sherlock, Moriarty was a fake, apod. ) Utvrdilo to mé přesvědčení, že na tuhle školu se chci dostat
- přednášející z češtiny pro neslyšící byla ověšená tolika přístroji k zlepšení poslechu, že připomínala menší vánoční stromeček... A nikdy je nezapomněla předat! (poprvé, co se mi to stalo!)
- při č. pro nes. byl také simultání přepis všeho, co bylo řečeno... Měla jsem pocit, že se rozpláču dojetím.
- také nás při přednášce o č. p. nes. natáčeli.... někde teď lítají internetem moje nemyté vlasy....
- při prezentaci knihovnictví neustále mluvili o nutnosti přečíst odbornou literaturu, ale ani slovem nezmínili, o jaké že knížky by mělo jít (a na jejich internetových stránkách jsou pouze časopisy... Hm.)

Ale hlavně by konečně bylo jasné, do čeho jdu a udělala jsem si pořádnou představu, jak všechno bude vypadat, od zkoušky až po samotné studium.
Pokud se tedy budete v budoucnu rozhodovat, kam sakra jít, den otevřených dveří na výšce navštívit doporučuji.

Tenhle článek měl být původně mnohem víc vtipný, zajímavý a vůbec awesome. Bohužel, nějak mi docházejí síly... asi odešli na dovolenou. Nebo číst slash fanfikce.
Ale na komentáře možná ještě sílu mám, tak kdyžtak piště dotazy. :D

Vaše Tenny

Kuchařská etuda s mletým masem

Mamce jsem koupila k vánocům tlustou kuchařku s názvem Hovory s řezníkem od Jany Florentýny Zatloukalové, kterou obdivovala v časopise Apetit. (ten odebíráme skoro celou dobu,. co vychází a mnoho jídel z něj máme ve stálém repertoáru) Nesmírně se jí líbil úryvek, který v daném časopise byl a tak jsem jako hodná dcera naklusala do knihkupectví a kýženo kuchařku koupila. Avšak poté, co máma během vánočních prázdnin kuchařku důkladně prolistovala, poznamenala, že je určená pro začátečníky, což ona se svými x-letými zkušenostmi s vařením jistě není. Dala mi ji k dizpozici a já si jí při snídani (a obědě a večeři - u jídla mám ve zvyku číst kuchařské časopisy a kuchařky všeobecně, i když vím, že je to nezdravé) prolistovala.
A byla jsem zasažena, vážení! Asi proto, že jsme naprostý kuchařský antitalent, který považuje za úspěch, když se mu povedou špagety nebo brambory a i uvaření polévky ze sáčku je pro něj věda. Pro jídlo však hořím pravou vášní, ač v rovině kuchařské spíše teoretickou.

Rok 2012 byl awesome!

Ještě nám zbývá docela dost hodin do roku 2013, takže minulý čas možná není na místě, ale přesto - rok 2012 byl úžasný! Jeden z nejúžasnějších roků za dlouhou dobu.
Ach ano, ze světového hlediska asi ne, protože zase byla hromada přírodních katastrof, zase umřela hromada lidí a tak podobně. To se ale děje každý rok a bude se to dít i v budoucnu. Pro mě osobně byl rok 2012 boží, protože přinesl... Nu, novou naději. Plno srandy a zábavy. Hromadu nových věcí a nových lidí...

Rok 2012 byl rokem:
- úžasných filmů, na které jsme tak dlouho čekali. Hobit,. Avengers, Temný rytíř povstal a tak dále...
- kdy jsem konečně sebrala odvahu a vyrazila na první con. A pak na další... A chystám se na další...
- kdy jsem se vyhrabala z depresí a začala se zase na svět pořádně usmívat.
- kdy jsem si to přestala brát...
- kdy jsem si uvědomila, že mi za to jistý člověk nestojí
- kdy jsem našla lidi, kteří mi za to stojí
- kdy jsme konečně začali hrát dračák naživo - a pravidelně!
-kdy jsem se konečně pořádně věnovala svému blogu a začali mi sem chodit lidi... :)
- kdy jsem objevila tumblr, AO3 a 9gag. (což je pro mě positivní, ale pro moje studijní výsledky... not so much. :D)
- kdy jsem našla komiksový fandom a svoje OTP.
- Lokiho a Sherlocka. (a to je teprve awesome!)
- Moffatovým... ten chlápek je troll největší!
-etc.

Víte, měla jsem připravený strašně dlouhý článek, jenže jsme to přes noc všechno zapomněla. Blbé. :D
A jo, v tomhle roce se mi staly i věci, na které moc vzpomínat nechci. Třeba takové Chorvatsko jsem spíš protrpěla, ačkoliv jsem se tak těšila. A nebo na škrabání se po skalách o dovolené ani myslet nechci, ještě teď je mi z toho na nic.
Jenže úžasný rok poznáte podle toho, že všechny ty dobré věci převáží ty špatné.Kdy se i nad těma hnusnejma věcma můžete zasmát. Když si říkáte, že ten rok stál za to... A že ho vůbec nelitujete.

A taky když počet uplakaných článků je mnohem nižší než těch plných nadšení , fanouškovství a radosti ze života.

Víte, rok 2013 pro mě bude zlomový... Budu maturovat, hlásit se na vejšku a vůbec se mi nejspíš celý život obrátí naruby a to já většinou prožívám špatně.
Ale v roce 2013 taky bude druhej díl Hobita, cony, na které se těším a hlavně - 50. výročí Doctora! No neříkejte mi, že to není důvod, pro který stojí za to se na ten náš nešťastný rok 2013 těšit... :)

Jak říká Spock...

 Tak vzhůru! (a ještě výš!)

Vaše Tenny

Tak před tím koncem světa...

Jo, zítra končí svět, blablabla. Moje máma dokonce v obavě o budoucnost shlédla dokument o Mayích a vzniku kruhů v obilích, který se nás snažil přesvědčit, že je před námi skrytá nějaká zpráva...
Hm. Skvělé.
Protiargumentů, že svět přece jen zítra neskončí, už jsem slyšela tolik, že mě ani neláká je nějak všechny vyjmenovat. Vzpomínám si, že sami potomci Mayů tyto zprávy popřeli, někdo zase zdůraznil, že mayské počítání roků bylo jiné než naše, takže už se náš "konec světa" možná stal a tak dále, a tak dále...
Nejsmutnější ovšem je, jak k mayským proroctvím neustále dávají obrázky Aztéckého kalendáře.

Víte, já si myslím, že svět nikdy nekončí. Že se pouze mění... Jak to říkal starý pan Herakleitos, "Na ty, kdo vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody..." (ano, je to ta otřepaná fráze "nevstoupíš dvakrát do téže řeky")
Sokrates ho sice neměl rád a říkal, že je moc temnej (ale vážně! :D) , ale já si myslím, že Herakleitos uměl uhodit hřebíček na hlavičku. Prostě... svět se mění, je to přirozený proces, kteýr nelze zastavit. Lidé by nejraši byli, aby všechno kolem nich zůstávalo stejné - ale to není možné. I když přijde ten konec světa, jen těžko to bude náhlý zásah, Kdepak, bude to pomaličká evoluce... Změna.


A kdyby přece? A teď nemluvím o zítřku, ale o kterékoli budoucnosti. Pokud se přes nás někdy Vogoni pokusí postavit dálnici, nebo nám bude hrozit zásah meteorem, či se z naší populace stanou zombíci toužící po mozcích...
Ráda bych vám v tom případě řekla, že to byl fajn život. Asi jsem nic podstatného světu nepřinesla, žádný úžasný vynález, lék, ani umělecké dílo, ale to nevadí. Ono tak nějak stačí, že jsem byla.

Ale víte co... Konec je zároveň začátek. A ještě zajímavější je, že někteří vědci si myslí, že se nechystá konec, jenom velká změna. Něco, co nám převrátí svět naruby a zůstaneme nad tím zírat v údivu. (což by ten konec světa asi taky dokázal, ale což.)

Ha, ale dost filozofie. Na pottermore právě hodili prvních 7 kapitol Vězně z Azkabanu, takže se jde prozkoumávat!
(fanouškem až dokonce... :D )

Tak se uvidíme zítra! (doufám...)

Tenny

P.S. - Já si stejně myslím, že nás Doktor v případě nouze nejvyšší zachrání. ;)

Hobit (ne tak úplně recenze, ale skoro)

Ach ano, vrátila jsme se z Hobita... A nyní, ta otázka na kterou všichni čekáme... Stojí to za to? Je to boží?
Vážení přátelé, ano!
Přiznávám se, měla jsem jisté pochybnosti po přečtení hromady recenzí, které mluvili o "roztaženosti", "zdlouhavosti" či dokonce "nudě" a po tolika recenzetech, kteří se drželi na 60 - 70%. Já s klidným srdcem dávám stovku.
A už také vím, proč tomu lidé dávají tak málo...

Jednoduše proto, že velká hromada lidí čeká druhého Pána Prstenů. Logika by tomu napovídala, že ano? Knížka od stejného autora, ze stejného universa a světa, se stejným režisérem a pár stejnými postavami...
Ale kdepak. Přes tohle všechno Hobita prostě s Pánem prstenů srovnávat nemůžete... Protože se prostě nejedná o stejný žánr, jak by vám řekl každý, kdo knížku četl. Hobit je na prvním místě dětská knížka, kdežto Pán prstenů epická fantasy.
Tedy ano, pokud jdete na prequel k Pánu prstenů, budete zklamaní. Ale jestli jdete na Hobita? :)

Pozn.: Článek obsahuje spoilery.

Anastázie a její příběh

Už od děství zbožňuji animáky. Teď tedy nemluvím o nových 3D animovaných filmech, které ve velkém zahlcují naše kina, kdepak. Je sice pravda, že některé filmy dělané totu technologií jsou vážně úžasné, třeba takové Jak vycvičit draka, Wall-e, nebo Na Vlásku, přesto mé srdce zůstává u staré dobré 2D kresby. Má totiž kouzlo, jaké většina nových animovaných filmů nemá.
Skoro vždycky jsem dojatá u děl od Myazakiho a vůbec se nestydím, když si místo horroru pouštím staré Disneyovky. (třeba taková Mulan je boží... Nebo Malá mořská víla)

Ale film, který mi nejvíce zůstává v srdci, není tak známý. Anastázie, příběh ztracené ruské princezny, byl takový pokus jiného studia napodobit úspěch disneyovek... A přesto ho miluji víc, než všechny disneyovky dohromady.

Těšíme se na Hobita (a vzpomínáme na Pána Prstenů)

Hobit je samozřejmě filmovou událostí tohoto roku... To samé se sice říkalo i o Temném rytíři, Avengers, Skyfallu a já nevím čem ještě, ale přece jen, Hobit je jediný film, na který si v našich kinech můžete předplatit vstupenky i měsíc předem a na Pražskou půlnoční premiéru byli do chvilky vyprodané. Očekávání jsou tedy jistě velká...
Musím říct, že jsem strašně ráda, že tohle zažívám. Když totiž vyšel první díl Pána Prstenů, bylo mi šest let a já o tom neměla ani tuchy. později, když jsem se dívala na bonusy, jsem vždycky litovala, že jsem nebyla u toho, když vyšel první trailer na první díl a necítíla jsem onu obavu smíšenou s očekáváním, jak to nakonec dopadne... Tentokrát jsem u toho a můžu atmosféru nasávat plnými doušky...

Jenom další depka (a psaní článků od ní pomáhá)

Když jsem začínala s blogem, dala jsem si takové předsevzetí, že budu psát alespoň 4 články měsíčně. Teď ale koukám, že konec listopadu je za rohem a já jsem teprve na čísle dva... (teď tedy tři, nu)
Nevím, čím to je, asi mám teď poslední týden či dva nějak horší období. Jako by se zlotvor deprese zase sápal z hlubin a já nejsem schopná cokoliv dělat - jenom prokrastinuju a prokrastinuju... Příští týden budu dělat jazykové zkoušky (FCE), ale zatím jsem se na to ještě ani nekoukla. Tedy, vzhledem k tomu, jak nás angličtinářka honí, nejsem nepřipravená, ale prostě se nedokážu donutit k učení.
Celkově vzato se cítím mizerně.
Strašně ráda bych vám řekla, že nevím proč, ale vím - ono se totiž v poslední době nějak nakumulovalo a jsem nějak na špatném bodě. Už pomalu zase začínám propadat sebelítosti a to je u mě mizerný znak. (většinou se to projevuje brečením ve sprše...)

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Švédská detektivka, americká fantasy a japonské anime...

Původně jsem vám chtěla napsat podrobný report z FanCity, ale lenost zapracovala a já se na to ani nekoukla... Vždycky si plánuju, jak napíšu a report a ještě z žádné akce se mi to nepodařilo. No, bohyně prokrastinace slaví...

Za poslední týden jsem přečetla několik knížek a zkoukla docela dost dílů jednoho seriálu... Tak si říkám, že bych mohla poreferovat.

Věci, který mě serou

Znáte stránku 1000 věcí, co mě serou? Je to přesně to, co je napsáno v názvu - prostě hromada věcí, který štvou.

Tenhle týden mě naštvalo tolik věcí, že jsem se prostě nedokázala udržet a napsat tenhle seznam... A to se týká jenom tohohle týdne.

Velké knižní haló

Když vyšel první díl Harryho Pottera, byl to začátek nové éry - éry masivních knižních bestsellerů. Nějaký ten bestseller se najde každý rok. (pokud tedy bereme doslovný překla z angličtiny, tak se vlastně musí objevit každý rok, protože je to ta kniha, co se nejlépe prodáva)
Nejsem nějaký knižní fajnšmekr, to přiznávám rovnou. Četla jsem nějakou tu klasickou literaturu a taková Jana Eyrová má místo v mém srdci pořád, ale prostě mám pořád raději Tarzana a Zeměplochu, než ony těžkotonážní klasiky s přesahem a zprávou pro lidi budoucí, které trápí (nebo budopu trápit) maturanty. Jenže když vidím, jaké knihy se teď stávají bestsellery a fenomény, chce se mi občas plakat... Proč se vlastně stávají celosvětovými fenomény knihy průměrné až špatné?