Magie ticha - anotace (nebo něco takového)

Pokud mě znáte osobně, nebo mě sledujete na fb, víte, že už mám šťastně odmaturováno (samé jedničky!), ovšem přijímačky mě teprve čekají, takže na blog pořád není čas. :/
Přesto mě včera zčistajasna zasáhla inspirace a začala jsem psát povídku, jejíž pracovní název je Magie ticha. Možná vymyslím ještě něco lepšího, co nezní tak lame, ale prozatím tohle.
Mám zatím napsanou pouze první kapitolu a je tu jistá možnost, že tu povídku nedopíšu. (nemám bohužel příliš talent k dokončování povídek)
Ale vidím to docela nadějně, protože psaní tohohle příběhu mě baví a mám také už vymyšlené, kudy se bude ubírat.

A čem to vlastně je?

O takových těch klasických věcech. Máme tu nějaké to dobrodružství, hromadu potíží, hlavního hrdinu Adama, co by nejraději strávil zbytek života zavřený v knihovně, ale osud rozhodne jinak, jednu poněkud bláznivou démonku Agátu, co se specializuje na překlady, hromadu magické lingvistiky, staré (a někdy i mrtvé) čaroděje, kteří mají názory na všechny a na všechno, služebnictvo jednoho domu v horách, včetně kuchařky, která neumí vařit a zahradníka, o kterém si všichni myslí, že je idiot (ale možná tak zdaleka nebude), najdeme tu i nějakou tu záhadu a možná dokonce vraždu... a také spory o tom, co nás vlastně dělá lidmi a zda potřebujeme slova, abychom mohli čarovat.
No, možná to nebudou tak klasické věci.
Tisíc slonů! Dobrodružství! Romantika! Napětí! Hodně ticha!

A co se týče varování... no, možná budete muset vystřízlivět z nějakých představ, které máte. A možná bude i slash...
Kdo ví.

(Kapitoly najdete když kliknete dole na štítek Magie ticha)

Duben měsíc drabble

Mám teď před maturitou trochu napilno, ale to neznamená, že jenom sedím a učím se. (spíš naopak, bohužel... prokrastinace! :D )

Přesto jsem se rozhodla zúčastnit letošního DMD. Pravda, psaní drabblat mi zatím moc nejde, ale snažím se. Kdo ví, ke konci měsíce budu možná už drabble expert! :D

Pokud si chcete moje výtvory přečíst, najdete je na http://sosaci.net/dmd/ , jsem tam pod přezdívkou Tenny a mám stejnou ikonku jako zde na blogu, takže byste mě neměli minout. :)

Pravděpodobně pak všechny svá drabblata postnu i sem, ale až jich bude vícero. :)

A co vy, nechcete se zúčastnit? Stále ještě je čas! ;)

Kachničkám zdar!

Vaše Tenny

Nestíhám, nestačím...

Asi jste si všimli, že v poslední době nějak nepřibývají články. Už je únor a od začátku roku tu jsou jenom dva. Nebojte se, nezapomněla jsem na svůj blog, jenom se prostě projevuje shon posledních týdnů. Připravuji se na maturák, maturitu a přijímačky a pořád něco sháním a obíhám úřady... Přiznávám se, že se cítím strašně unavená.
A jednoduše není čas. Tedy, samozřejmě že mám čas na občasné prohlédnutí internetu, zase vám nechci nalhávat, že se k pc ani nepřiblížím. Jenže když se člověk v těch šest dotáhne zničený domů a ještě se musí učit na písemku, která se píše druhý den, prostě nějak postrádá energii cokoliv tvořit na blog. A když se mi podaří urvat nějaký ten volný čas, většinou ho strávím na tumblr či jinde, abych si odpočinula a mohla přestat myslet na tu občas únavnou realitu.
Sakra, ten pátek už na mě nějak doléhá... Šla bych si lehnout.

Počítám, že teprve až odmaturuju a budu mít přijímačky za sebou, budu mít energii se zase na blog řádně vrhnout. Do té doby... Nu, možná nějaké články přibudou (prokrastinace před učením dělá divy :D ), ale budou to spíš nárazové záležitosti.
Ale blog pravidelně kontroluju, jestli někdo nemá nějaké palčivé otázky, či podobně.
(ale nedělám si iluze, podle statistik sem lidé chodí kupříkladu kvůli "nahým mořský pannám", které tady nejsou. Just so you know.)

Pokud mě budete chtít kontaktovat, písnětě mi klidně komentář, mám nastavené upozorňovací maily, rozhodně si vás všimnu. :)

Vaše Tenny

Jak jsem byla na dni otevřených dveří na UK

Uzávěrka přihlášek na VŠ už je skoro za rohem (pro případné panikáře - 28.2.) a já jsem si řekla, že by bylo fajn být ohledně toho aspoň trochu aktivní. Některé moje spolužačky už mají nacpané nosy v bichlích o dějinách japonska či lékařských příručkách a já ještě pořád čtu pouze nějaké ty fanficion prokládané (s donucením) povinnou četbou k maturitě.
Ironicky, byla jsem z lidí, co znám, jediná, kdo na den otevřených dveří na Karlovku jel, pokud se tedy někdo neskrýval v té obrovské hromadě lidí stojící na schodech během a před přednáky o psychologii.

Otázka zní: Stálo to za to?
Odpověd je ano.

Původně jsem vám chtěla popisovat celou tu mojí úžasnou odysseu, ale pak mě přemohl náhlý záchvat lenosti, takže jen ve zkratce:

Zásadní postřehy:
- když jsem přijížděla, chtěla jsem se dostat hlavně na Knihovnictví a informační studia a Čeština pro neslyšící byla až druhou volbou. Po návratu mám priority přehozené
- z přednáškového sálu byl nádherný výhled na Pražský hrad, neprve za slunečného rána a podruhé za jemných červánků
- studenti psychologie a amerikanistiky mě děsí... bylo jich tam tolik, že zabírali celé schodiště do prvního patra a tabule vysvětlivek byla v obležení
- ty nejzajímavější přednášky dávají vždycky v děsné časy - první byla od devíti, druhá až od tří
- velmi mě pobavilo, když při prezentaci informačních studií používali přednášejí internet explorer. Asi je to na Karlovce standart, můj bratr ho také plamenně hájí.
- ještě více mě pobavil dívčí záchody, kde byli dveře popsané hláškami podporujícími Sherlocka (I believe in Sherlock, Moriarty was a fake, apod. ) Utvrdilo to mé přesvědčení, že na tuhle školu se chci dostat
- přednášející z češtiny pro neslyšící byla ověšená tolika přístroji k zlepšení poslechu, že připomínala menší vánoční stromeček... A nikdy je nezapomněla předat! (poprvé, co se mi to stalo!)
- při č. pro nes. byl také simultání přepis všeho, co bylo řečeno... Měla jsem pocit, že se rozpláču dojetím.
- také nás při přednášce o č. p. nes. natáčeli.... někde teď lítají internetem moje nemyté vlasy....
- při prezentaci knihovnictví neustále mluvili o nutnosti přečíst odbornou literaturu, ale ani slovem nezmínili, o jaké že knížky by mělo jít (a na jejich internetových stránkách jsou pouze časopisy... Hm.)

Ale hlavně by konečně bylo jasné, do čeho jdu a udělala jsem si pořádnou představu, jak všechno bude vypadat, od zkoušky až po samotné studium.
Pokud se tedy budete v budoucnu rozhodovat, kam sakra jít, den otevřených dveří na výšce navštívit doporučuji.

Tenhle článek měl být původně mnohem víc vtipný, zajímavý a vůbec awesome. Bohužel, nějak mi docházejí síly... asi odešli na dovolenou. Nebo číst slash fanfikce.
Ale na komentáře možná ještě sílu mám, tak kdyžtak piště dotazy. :D

Vaše Tenny

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Kdo že je na záhlaví?

Pokud nejste na mém blogu poprvé, asi jste si všimli, že jsem poněkud změnila záhlaví. Původně byly trochu drastičtější změny, ale nakonec to zůstalo jen u toho.
Aby bylo jasno - ten mladík nahoře rozhodně není kreslen mojí rukou. Nakreslil ho úžasný bůh komiksové kresby Marcus To a pochází z komiksu Red Robin od DC Comics, který před pár lety vycházel.
Na obrázku vidíme Tima Drakea, aka Robina číslo 3, v tom okamžiku působícího jako Red Robin. Komiks RR hodně doporučuji, protože má moc hezkou kresbu a dobrý příběh. Vypráví o událostech po té, kdy "zemřel" Bruce Wayne aka Batman a Dick Grayson, jeho nejstarší adoptovaný syn a první Robin po něm přebírá kostým. Tim odchází (no, spíš je vyhozený :D) ze své Robinovské pozice a podniká cestu po celém světe, při které se snaží najít důkazy, že Bruce ve skutečnosti nezemřel... A přitom se nebezpečně zaplétá s Ra´s A Ghulem a jeho Ligou stínů, který mu jako jediný věří, že "detektiv" je naživu.

Proč mám Tima v záhlaví? Jednak proto, že je to můj oblíbený Robin, i když mám ráda všechny. Četla jsem s ním nejvíc dílů a jeho vlastní série (pod jménem Robin) měla asi 160 dílů, které jsem všechny s nadšením přelouskala.
 Za druhé proto, že některým scénáristům po rebootu ruplo v bedně.  Konkrétně Scottu Lobdellovi, kterého teď polovina fandů nesnáší, protože se jednoho krásného rána rozhodl, že Tim Drake nikdy nebyl Robin. Upřímně doufám, že si to ještě rozmyslí  a změní to. (a jestli ne... nejhorší fandové jsou nasraný fandové) Tímto vyjadřuji Timovi podporu.

A proč vlastně píšu tenhle článek? Abyste věděli, kdo že je na tom záhlaví (protože mu není vidět uniforma a kdo nečte komiksy, nedošlo by mu to) a aby bylo jasno, že jsem to opravdu NEKRESLILA.

No, tak zas jindy.

Vaše Tenny

Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí

Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.

Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.


Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!

Zásadní nedostatek mého charakteru

V angličtině se tomu říká "flaw" a je to taková ta chyba vaší osobnosti, kterou má každý. Prostě nejsme dokonalí, že ano. Akorát to někteří maskují lépe a jiní hůře.
Dneska jsem hodně přemýšlela o tom mém. Ne o všech, jenom o tom jednom, který se projevuje snad nejčastěji a nejvíce. Všímají si ho i ostatní lidé a byl mi mnohokrát vyčten, ať rodiči, přáteli či těmi, se kterými se znám jenom přes net.
A jaký že to je nedostatek?
Vzdávám věci předem. Jak matka dnes ve výbuchu vzteku pronesla, házím flintu do žita a utíkám před bojem.
A své útěky si umím vždy hezky odůvodnit. (I když někteří mi dost nahrávají - jako otec, který mě přihlásil na jistý kurz, aniž by se mě vůbec předem zeptal, jestli mám čas a chci tam chodit. A pak se diví, když tam nechci...)
Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem pesimistka a vidím všechno černě. Možná proto, že jsem líná a prostě se ni nechce vydávat to nadbytečné úsilí. Možná proto, že příliš neoplývám odvahou a mívám z věcí často i iracionální strach. Nebo jsem se s tím prostě narodila, bůh ví.

Nemám ambice. Nemám takové ty Narutovské sny, kdy se někdo snaží dosáhnout svého snu a cíle za každou cenu. Já životem proplouvám. Nejdůležitější je tady a teď, ne to, co bylo, či to, co bude.

S tímhle nedostatkem nic neudělám. Jo, možná bych mohla, ale prosím vás... Já bych to vzdala předem. Tak by bylo fajn, kdyby mě lidi prostě brali takovou, jaká jsem. Nebudu se měnit jenom proto, že se to někomu nelíbí, protože to bych to už nebyla já. A navzdory tomu, co byste si mohli myslet, já mám sebe samu docela ráda.

A to by bylo vše.

Howgh.

Tenny

P.S. : Ne, tento blog jsem ještě nevzdala předem, jenom se mi nechce nic psát.Asi bych měla číst méně úchylných fanfikcí.

Pár věcí o amerických komiksech

Chtěla jsem původně napsat recenzi na Young Avengers, komiks, jehož poslední číslo vyšlo minulý týden. (a já si nejsem jistá, jestli mám autora milovat nebo nenávidět, je pomalu horší jak Steven Moffat) Jenže jsem se zamotala do vysvětlování a dalšího vysvětlování... Protože jak chcete psát recenzi na Young Avengers, když většina lidí ani pomalu neví, kdo že jsou to ti Avengers? A když jsem v rozhovoru s jednou kamarádkou nadávala na DC, ukázalo se, že nemá ani ponětí, co že to vlastně je. A někdo se pod žebříčkem Nejlepší hrdinové Marvelu naprosto vážně zeptal, kde je Batman a Superman.
Komiksová gramotnost českého obyvatelstva je naprosto tristní. A pokud i vy patříte k lidem, kterým předchozí odstavec nic neříkal, nezoufejte! Tento článek by vám mohl pomoci.