Vzhůru na FFko!

Co je dneska za den? Pátek! A taky první den FFka... Nejvíc awesome týden (a kousek) roku právě začíná... Už mám sbaleno a připravuji se na cestu. :)

Pokud čirou náhodou taky jedete, budete na mě moc narazit po celou dobu FFka. :) Mám krátký sestřih, brýle a poznáte mě podle Superboy trička. (černé s červeným supermanovským logem) Některé dny na sobě budu mít i to klasické supermanovské logo. :D
Budu se vyskytovat především na comics linii a HP linii, ale zastavím se tak nějak všude. :D Na přednáškách na mě narazíte vždy v přední řadě a pokud uvidíte někoho, kdo vám dává na krk modrý mikrofon - no, to jsem já. :D

Budu mít taky přednášku na Young Justice (na co taky jinýho, že jo), tak se na mě rozhodně přijďte podívat. :) Mám jí v sobotu 6.7. od 11 hodin. :)

A to bude vše, přátelé! Užijte si prázdniny!
(a nebojte se mě oslovit, i když kvalitní rozhovor moc nezaručuju... Blbě slyším. :D )

Vaše Tenny

Tenny je zpět

Všechny zkoušky a maturita konečně za mnou!
Ani nevíte, jak velkej šutr mi spadl ze srdce. Konečně mám klid a volno. :)
Doufejme, že teď si konečně najdu víc času něco postovat... A možná něco přijde brzo, protože jsem v pisatelské ráži.
Muhehe.

Vaše Tenny

Jen doufám, že se z té maturity nezblázním...

Už jsem se vám neozvala hodně dlouho, ale to je proto, že mám plno práce a učení. Teda měla bych mít plno práce a učení, místo toho prokrastinuju a propadám depresím... No prostě klasika.
Ta zatracená maturita se začíná podepisovat na mojí už tak poničené psychice a sebevědomí a mým jediným přáním je už mít ten hnus za sebou včetně přijímaček, jinak se z toho asi sesypu... Beze srandy.

Nestíhám, nestačím...

Asi jste si všimli, že v poslední době nějak nepřibývají články. Už je únor a od začátku roku tu jsou jenom dva. Nebojte se, nezapomněla jsem na svůj blog, jenom se prostě projevuje shon posledních týdnů. Připravuji se na maturák, maturitu a přijímačky a pořád něco sháním a obíhám úřady... Přiznávám se, že se cítím strašně unavená.
A jednoduše není čas. Tedy, samozřejmě že mám čas na občasné prohlédnutí internetu, zase vám nechci nalhávat, že se k pc ani nepřiblížím. Jenže když se člověk v těch šest dotáhne zničený domů a ještě se musí učit na písemku, která se píše druhý den, prostě nějak postrádá energii cokoliv tvořit na blog. A když se mi podaří urvat nějaký ten volný čas, většinou ho strávím na tumblr či jinde, abych si odpočinula a mohla přestat myslet na tu občas únavnou realitu.
Sakra, ten pátek už na mě nějak doléhá... Šla bych si lehnout.

Počítám, že teprve až odmaturuju a budu mít přijímačky za sebou, budu mít energii se zase na blog řádně vrhnout. Do té doby... Nu, možná nějaké články přibudou (prokrastinace před učením dělá divy :D ), ale budou to spíš nárazové záležitosti.
Ale blog pravidelně kontroluju, jestli někdo nemá nějaké palčivé otázky, či podobně.
(ale nedělám si iluze, podle statistik sem lidé chodí kupříkladu kvůli "nahým mořský pannám", které tady nejsou. Just so you know.)

Pokud mě budete chtít kontaktovat, písnětě mi klidně komentář, mám nastavené upozorňovací maily, rozhodně si vás všimnu. :)

Vaše Tenny

Jak jsem byla na dni otevřených dveří na UK

Uzávěrka přihlášek na VŠ už je skoro za rohem (pro případné panikáře - 28.2.) a já jsem si řekla, že by bylo fajn být ohledně toho aspoň trochu aktivní. Některé moje spolužačky už mají nacpané nosy v bichlích o dějinách japonska či lékařských příručkách a já ještě pořád čtu pouze nějaké ty fanficion prokládané (s donucením) povinnou četbou k maturitě.
Ironicky, byla jsem z lidí, co znám, jediná, kdo na den otevřených dveří na Karlovku jel, pokud se tedy někdo neskrýval v té obrovské hromadě lidí stojící na schodech během a před přednáky o psychologii.

Otázka zní: Stálo to za to?
Odpověd je ano.

Původně jsem vám chtěla popisovat celou tu mojí úžasnou odysseu, ale pak mě přemohl náhlý záchvat lenosti, takže jen ve zkratce:

Zásadní postřehy:
- když jsem přijížděla, chtěla jsem se dostat hlavně na Knihovnictví a informační studia a Čeština pro neslyšící byla až druhou volbou. Po návratu mám priority přehozené
- z přednáškového sálu byl nádherný výhled na Pražský hrad, neprve za slunečného rána a podruhé za jemných červánků
- studenti psychologie a amerikanistiky mě děsí... bylo jich tam tolik, že zabírali celé schodiště do prvního patra a tabule vysvětlivek byla v obležení
- ty nejzajímavější přednášky dávají vždycky v děsné časy - první byla od devíti, druhá až od tří
- velmi mě pobavilo, když při prezentaci informačních studií používali přednášejí internet explorer. Asi je to na Karlovce standart, můj bratr ho také plamenně hájí.
- ještě více mě pobavil dívčí záchody, kde byli dveře popsané hláškami podporujícími Sherlocka (I believe in Sherlock, Moriarty was a fake, apod. ) Utvrdilo to mé přesvědčení, že na tuhle školu se chci dostat
- přednášející z češtiny pro neslyšící byla ověšená tolika přístroji k zlepšení poslechu, že připomínala menší vánoční stromeček... A nikdy je nezapomněla předat! (poprvé, co se mi to stalo!)
- při č. pro nes. byl také simultání přepis všeho, co bylo řečeno... Měla jsem pocit, že se rozpláču dojetím.
- také nás při přednášce o č. p. nes. natáčeli.... někde teď lítají internetem moje nemyté vlasy....
- při prezentaci knihovnictví neustále mluvili o nutnosti přečíst odbornou literaturu, ale ani slovem nezmínili, o jaké že knížky by mělo jít (a na jejich internetových stránkách jsou pouze časopisy... Hm.)

Ale hlavně by konečně bylo jasné, do čeho jdu a udělala jsem si pořádnou představu, jak všechno bude vypadat, od zkoušky až po samotné studium.
Pokud se tedy budete v budoucnu rozhodovat, kam sakra jít, den otevřených dveří na výšce navštívit doporučuji.

Tenhle článek měl být původně mnohem víc vtipný, zajímavý a vůbec awesome. Bohužel, nějak mi docházejí síly... asi odešli na dovolenou. Nebo číst slash fanfikce.
Ale na komentáře možná ještě sílu mám, tak kdyžtak piště dotazy. :D

Vaše Tenny

Kuchařská etuda s mletým masem

Mamce jsem koupila k vánocům tlustou kuchařku s názvem Hovory s řezníkem od Jany Florentýny Zatloukalové, kterou obdivovala v časopise Apetit. (ten odebíráme skoro celou dobu,. co vychází a mnoho jídel z něj máme ve stálém repertoáru) Nesmírně se jí líbil úryvek, který v daném časopise byl a tak jsem jako hodná dcera naklusala do knihkupectví a kýženo kuchařku koupila. Avšak poté, co máma během vánočních prázdnin kuchařku důkladně prolistovala, poznamenala, že je určená pro začátečníky, což ona se svými x-letými zkušenostmi s vařením jistě není. Dala mi ji k dizpozici a já si jí při snídani (a obědě a večeři - u jídla mám ve zvyku číst kuchařské časopisy a kuchařky všeobecně, i když vím, že je to nezdravé) prolistovala.
A byla jsem zasažena, vážení! Asi proto, že jsme naprostý kuchařský antitalent, který považuje za úspěch, když se mu povedou špagety nebo brambory a i uvaření polévky ze sáčku je pro něj věda. Pro jídlo však hořím pravou vášní, ač v rovině kuchařské spíše teoretickou.

Rok 2012 byl awesome!

Ještě nám zbývá docela dost hodin do roku 2013, takže minulý čas možná není na místě, ale přesto - rok 2012 byl úžasný! Jeden z nejúžasnějších roků za dlouhou dobu.
Ach ano, ze světového hlediska asi ne, protože zase byla hromada přírodních katastrof, zase umřela hromada lidí a tak podobně. To se ale děje každý rok a bude se to dít i v budoucnu. Pro mě osobně byl rok 2012 boží, protože přinesl... Nu, novou naději. Plno srandy a zábavy. Hromadu nových věcí a nových lidí...

Rok 2012 byl rokem:
- úžasných filmů, na které jsme tak dlouho čekali. Hobit,. Avengers, Temný rytíř povstal a tak dále...
- kdy jsem konečně sebrala odvahu a vyrazila na první con. A pak na další... A chystám se na další...
- kdy jsem se vyhrabala z depresí a začala se zase na svět pořádně usmívat.
- kdy jsem si to přestala brát...
- kdy jsem si uvědomila, že mi za to jistý člověk nestojí
- kdy jsem našla lidi, kteří mi za to stojí
- kdy jsme konečně začali hrát dračák naživo - a pravidelně!
-kdy jsem se konečně pořádně věnovala svému blogu a začali mi sem chodit lidi... :)
- kdy jsem objevila tumblr, AO3 a 9gag. (což je pro mě positivní, ale pro moje studijní výsledky... not so much. :D)
- kdy jsem našla komiksový fandom a svoje OTP.
- Lokiho a Sherlocka. (a to je teprve awesome!)
- Moffatovým... ten chlápek je troll největší!
-etc.

Víte, měla jsem připravený strašně dlouhý článek, jenže jsme to přes noc všechno zapomněla. Blbé. :D
A jo, v tomhle roce se mi staly i věci, na které moc vzpomínat nechci. Třeba takové Chorvatsko jsem spíš protrpěla, ačkoliv jsem se tak těšila. A nebo na škrabání se po skalách o dovolené ani myslet nechci, ještě teď je mi z toho na nic.
Jenže úžasný rok poznáte podle toho, že všechny ty dobré věci převáží ty špatné.Kdy se i nad těma hnusnejma věcma můžete zasmát. Když si říkáte, že ten rok stál za to... A že ho vůbec nelitujete.

A taky když počet uplakaných článků je mnohem nižší než těch plných nadšení , fanouškovství a radosti ze života.

Víte, rok 2013 pro mě bude zlomový... Budu maturovat, hlásit se na vejšku a vůbec se mi nejspíš celý život obrátí naruby a to já většinou prožívám špatně.
Ale v roce 2013 taky bude druhej díl Hobita, cony, na které se těším a hlavně - 50. výročí Doctora! No neříkejte mi, že to není důvod, pro který stojí za to se na ten náš nešťastný rok 2013 těšit... :)

Jak říká Spock...

 Tak vzhůru! (a ještě výš!)

Vaše Tenny

Jenom další depka (a psaní článků od ní pomáhá)

Když jsem začínala s blogem, dala jsem si takové předsevzetí, že budu psát alespoň 4 články měsíčně. Teď ale koukám, že konec listopadu je za rohem a já jsem teprve na čísle dva... (teď tedy tři, nu)
Nevím, čím to je, asi mám teď poslední týden či dva nějak horší období. Jako by se zlotvor deprese zase sápal z hlubin a já nejsem schopná cokoliv dělat - jenom prokrastinuju a prokrastinuju... Příští týden budu dělat jazykové zkoušky (FCE), ale zatím jsem se na to ještě ani nekoukla. Tedy, vzhledem k tomu, jak nás angličtinářka honí, nejsem nepřipravená, ale prostě se nedokážu donutit k učení.
Celkově vzato se cítím mizerně.
Strašně ráda bych vám řekla, že nevím proč, ale vím - ono se totiž v poslední době nějak nakumulovalo a jsem nějak na špatném bodě. Už pomalu zase začínám propadat sebelítosti a to je u mě mizerný znak. (většinou se to projevuje brečením ve sprše...)

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Škola s příběhem

Na mojí škole jsem už osmým rokem, což je nejdéle, co jsem kde byla. Je to prastará školní budova, rozšiřována různými přístavky a probouráními a občas trochu připomíná čtyřúrovňové bludiště. Třídy se skrývají vysoko na půdě a mají šikmou střechu, dole ve sklepě (opravdu ve sklepě, vedle topící místnosti) s miniaturními okýnky těsně u stropu, kterými sledujeme boty kolemjdoucích. Do některých tříd se dostanete tak, že projedete jinými třídami a hledat některé kabinety je jak hledat minotaura v labyrintu.

Co si pod tím vlastně představujete, vážení?

Víte, v novinách se to pořád omílá a lidé o tom strašně rádi mluví - jak "nepřizpůsobiví" (čímž samozřejme myslí romy, koho jiného) zneužívají sociální dávky a jak je v naší republice hromada lidí, která předstírá postižení, jen aby si mohla vesele žít z invalidního důchodu a využívala různé benefity, které to nabízí.
Já vám nevím, zkusili jste si už projít tím úředním martyriem, než vám konečně dají aspoň tu ZTP kartičku? Protože já ano. A nějak si nedovedu představit, jak by se to dalo ošulit.
Nejen že vás navštíví sociální pracovnice přímo u vás doma a podrobí vás detailnímu výslechu ohledně vašeho života a postižení, ale taky se prozkoumává veškerá zdravotnická dokumentace. A teď mi řekněte, jak tohle chcete obelhat.
Samozřejmě, můžete milé paní lhát do očí, jak děsně trpíte a jak se nemůžete pohnout a podobně. Ale jak proboha chcete změnit lékařské zápisy? Velká část nemocí se odhaluje lékařskými testy, a krevní výsledky nebo magnetickou rezonanci prostě nepředěláte k obrazu svému. Existuje samozřejmě pár nemocí, které se dají předstírat a jsou nezjistitelné lékařskými cestami, ale z těch většinou postižení neuděláte. Naopak spíš uslyšíte tu hezkou větičku, že dokud to není podložitelné nějakými viditelnými výsledky, jste vlastně úplně zdraví.
A samozřejmě, určitě se tu a tam objeví nějaký doktor, který je za menší přímluvu ochoten poněkud pozměnit ony lékařské záznamy a rázem je z vás nemohoucí jedinec. Ale pokud jste na tom tak, že mizerný invalidní důchod je pro vás vítanou finanční injekcí, pochybuji, že byste měli peníze na podplacení kteréhokoliv lékáře.

Na co jsem přes prázdniny zapomněla

Zase začal školní rok - pro mě už poslední na střední škole - a mě se vracejí všechny věci, které jsem o prázdninách stihla zapomenout. Nemluvím samozřejmě o učivu, i když to by bylo fajn, kdyby se vrátilo, spíš takové ty... obyčejné věci.

Třeba že v noci nemůžu spát. Netuším, čím to je. O prázdninách jsem spala jako miminko a teď najednou ne a ne zabrat - a to navzdory faktu, že se ještě vůbec neučíme a není čeho se bát. Není nic horšího, když si jdete lehnout, protože vás bolí hlava a ráno vylezete z postele naprosto neodpočinutí a s ještě větší bolestí. To pak není jiná možnost než se nadopovat prášky proti bolesti a vyrazit.

Další věc, která se mi stihla vykouřit z hlavy je, jak děsně hlasitá škola je. Doma můžu naprosto v pořádku konverzovat a ve škole nerozumím ani slovu. Na chodbě je strašný a nepříjemný řev, všude různé zvuky, které nedokážu identifikovat a ve třídě... No, občas se musím vypínat, abych svým uším ulevila. Všichni si sdělují své zážitky z prázdnin a já nerozumím ani slovu. Pokus o konverzaci s více než jednou osobou - naprosto nemožný.

Zapomněla jsem taky na to, co mě minulý školní rok pěkně frustrovala a to chování jedné osoby. Asi jsem si říkala, že se to nějak srovná, nebo já nevím co. Každopádně není zrovna příjemné, když vás někdo okázale ignoruje, nezdraví a když se opovážíte sednout si k její lavici, kde sedí jiná kamarádka, se kterou se chcete bavit, tváří se na vás jak na nějakého otravného odporného hmyza.

To jako vážně? Nejhorší je, že jsem neudělala nic, o čem bych věděla, co by mohlo milé osobě tak nesmírně ukřivdit. Nejspíše se cítí ukřivděna celou mojí existencí, pch.

Zapomněla jsem  na to, že v naší třídě se učí i jiné třídy. To byl taky pěkný trapas, když jsem ráno vrazila do učebny a kouká tam na mě cizí učitelka a cizí žáci uprostřed hodiny. S tichým pardon jsem zabouchla dveře a prchla. (naše hodina tam měla začít až za čtvrt hodiny...)

Zapomněla jsem na problémy s dveřmi do školy, které se po 8 hodině otvírají na zazvonění. Což je blbé, protože neslyším bzučák z vrátnice a někdy to prošvihnu. Takže tam strkám do dveří jako nějaký pitomec.

Když pominu všechny tyhle excesy, přiznám se, že jsem se do školy poměrně těšila. Ne, že by mě bavilo vstávání na sedmou a vysedávání ve škole až do čtvrt na pět, ale režim potřebuju. Když nemám režim, padám do jakési letargie a nejsem schopná nic udělat. Celkem se těším na výuku a na to, co nového se dozvím (ano, občas mě baví učení, zvlášť když se probírá něco zajímavého...)

Na kamarádky jsem se zas tak moc netěšila. Možná proto, že jsem si během prázdnin uvědomila, jak zatracen málo máme společného. Když jsem je ale opět potkala tváří v tvář, uvědomila jsem si, že to nejsou mé kamarádky pro nic za nic. Jsou to fajn lidi, se kterýma si člověk může pokecat, i když nemá tolik společných témat. Jak jsem bohužel zjistila, společná témata nezaručují, že s někým budete vycházet.

Brácha mi říkal, že ho to na střední bavilo mnohem víc než teď na výšce. On je tak trochu divnej, ale pokud má přece jen pravdu, budu se snažit si užít ten poslední rok, co tu jsem. Nahrabala jsem si hromadu předsevzetí, jako obvykle, tak bůhví, jak dlouho mi vydrží. Ale diář z minulého roku pořád mám a dokonce ho používám, penál taky nosím a vůbec. Maturita se neúprosně blíží, tak snad jí zvládnu. Pevně věřím, že ano, pokud se nestane nějaká podpásovka. Což doufám ne...

No, vzhůru do školního života! Pokud máme věřit mangám, tohle je poslední rok, kdy můžu zachraňovat svět... Tak uvidíme. :D

Tenny

O počítačových hrách a hlavně o Rytířich Staré Republiky...

Ačkoli jsem počítačové hry hrála vždy ráda (a dodnes hraji), za "gamera" bych se určitě považovat nemohla. Nerozumím herní terminologii, hrají zásadně na lehkou úroveň. (ne proto, že bych si to ulehčovala, ale proto, že na se často nedokážu pohnout z určitého místa...) Přesto jsem nejspíš hrála víc her, než mnohé holky a rozhodně mi nevadí, když mně někdo chce zasvětit do nové. Akorát na onlinovky moc nejsem...

Menší zamyšlení o životě ( a také o Batmanovi)

Znáte takovéto období, kdy máte pocit, že je všechno na nic, nikdo vás nemá rád, že jste k ničemu a vaše budoucnost je hromada hrozivých věcí? Tohle mý období začalo někdy před více než dvěma roky a můžu vám říct, bylo to hnusný.
Ale teď mám z nějakého důvod pocit, že je to za mnou. Nevím, možná je to tím, že jsou prázdniny a já se pro jednou nemusím strachovat, že zítra ráno nic neuslyším. Protože i kdyby jo, skoro nic se tím nezmění. A víte co? Když se vzbudím, slyším dobře. Jasně, na chalupě to tak extra nebylo, ale tam i na dovolené se to dalo vysvětlit rozdílným tlakem. 
Možná, že až začne škola, začne i můj koloběh stresů, nocí beze spánku, hučení v uších a dalších srandiček. Ona se taky blíží maturita a bude to nejspíš nejtěžší rok na škole. (Samozřejmě, že se zatím nijak nepřipravuji. Vy znáte někoho, kdo už o prázdninách ano a viděli jste ho při tom? Můj bratr se nepočítá.)
Ale zatím jsem tak nějak... v pohodě.

(pozn.: Ten Batman je dolejc. Kdyžtak hledejte obrázek) 

O dovolené a jak se jako obvykle spousta věcí pokazila

Murpyho zákon říká, že to, co se může pokazit, se také pokazí. O dovolených to pak platí dvojnásob, protože z nějakého důvodu mají dovolené tendence se pokazit mnohem častěji, než dny normální, pracovní.

Tento rok byla naše dovolená… Nu, zajímavá. Nehodnotila bych jí pouze negativně, protože určitě přinesla mnoho zajímavých zážitků, ale popravdě, těším se domů strašně.

Jako každý rok jsme se vydali objevovat další část naší milované republiky (u moře už jsem nebyli pěkně dlouho) Již jsme navštívili Krkonoše, Orlické hory, Jizerské hory, Českou Kanadu, Český Les, Jeseníky a Krušné hory a další na řadě bylo České Švýcarsko. Protentokrát jsme si jako místo ubytování zvolili jistý hotel s polopenzí na doporučení známých – obvykle totiž býváme v apartmánech a vaří nám máma. (ž čehož moc nadšená nebývá)

Jak jsem byla na Festivalu Fantazie...

Jak už jsem se tady na blogu zmiňovala, nejsem vůbec spontánní člověk. nesnáším náhlá rozhodnutí a akce a k riskování mám přímo odpor. Přesto se mi jednou za čas něco pohne v hlavě, tak nějak mi tak klikne a já provedu něco, na co bych za normálních okolností ani nepomyslela. Moc často to ale nebývá...
Tentokrát mi kliklo v hlavě, když jsem se vrátila z školního výletu v Chrovatsku. Byla jsem děsně unavená, spálená, zakrvácená (no, částečně) a jediné, po čem jsem toužila byla teplá koupel a postel. Jet hned příští týden zase někam do pryč? Nemyslitelné! Ale po Chorvatsku, na které jsem se velmi těšila, jsem byla trochu rozpačitá. Zažila jsem tam sice pár fajn věcí a špatné to vyloženě nebylo, navíc jsem si jako trofej přinesla úžasné superman tričko, přesto ve mě některé události zanechávaly stopu hořkosti.
Pak jsem si vybavila Tinčino lanaření, abych s ní jela na Festival Fantazie a řekla si: "Fuck it. Slyšim dobře, autobus tam jede bez přestupů a já si vážně potřebuju mluvit s někym, kdo se ke mě nebude chovat jako k idiotovi."
A jak jsem si řekla, tak jsem udělala.

Když jsem pak v pátek seděla v palmičkové autobuse vedle Tinky a Rillanon, přičemž jsme na nádraží potkali dalších pár jihočechů, co směřovali na FF, ještě jsem tomu tak trochu nemohla uvěřit. A to už jsme frčeli směr Chotěboř...
No, co bych vám povídala. Bylo to boží. Bylo to ultimátně dokonale naprosto boží a tak moc úžasný, že nějak nedokážu popsat slovy, jaký to přesně bylo. Tak ale pokusím se....

Věci, o kterých v poslední době až moc přemýšlím

Jak už jsem psala v minulém článku, život mě nepřestává překvapovat. Někdy příjemně, jindy méně příjemně... Občas se mi stane, že překvapím sama sebe.
Co se týče těch horších překvapení, je to moje vysvědčení. Mám jednu trojku, což mě poněkud štve, protože mi to zkazí průměř a nebudu mít vyznamenání. Jinak mám samé jedničky a jenom dvě dvojky... No jo, co se dá dělat. Francouzská konverzace mi prostě nejde a vzhledem k mým uším a mizerným francouzským schopnostem ani nikdy nepude. Navíc za celou dobu jsem nedokázala jaksi vypracovat systém, jak se na ní naučit, protože písemka, kterou nám rodilý mluvčí dává, je pokaždé jiná a pokaždé chce něco jiného. To pak babo raď. Jen doufám, že mi nedal 5 za poslech...
Vím, že jedna trojka je dobrá známka a že to není nic, kvůli čemu by se mělo vztekat a plakat a já nevím co, ale prostě to ve mě zanechává hořkou pachuť. Navíc minule dával trojky jen těm, co nechodili na hodiny a mě dal dvojku, tak jsem tak nějak doufala... Ještě teď si říkám, jestli to jenom není přepis známek z pc, kde není napsaná ta moje poslední jednička. Chjo...

Ano, ano, neměla bych se tím zabývat. Taková ale prostě jsem, že moc přemýšlím o všem a jakékoliv blbosti. Dneska jsem cestu do školy strávila přemýšlením, co bych dělala, kdybych byla učitel a žáci nechali mojí karikaturu ve třídnici. Což je absurdní, protože učitelka nikdy nebudu a karikatury ve třídnici jsou už dávno pasé. Když jsem vylezla z auta, vynořili se mi v hlavě druhé myšlenky (což jsou myšlenky, které přemýšlí o prvních myšlenkách, viz zeměploššké knížky o Toničce), o čem to vlastně sakra přemýšlím.

Včera večer jsem v noci nemohla vůbec spát, měla jsem hlavu tak nacpanou myšlenkami, že jsem zabrala až kolem páté hodiny ranní. Přemýšlela jsem o zítřku, o pátku (jedu na FF, což mě samotnou ještě stále překvapuje), o škole a o vysvědčení, o sobě...
Napadla mě jistá myšlenka ohledně jisté osoby. Psycholožka řekla, že se tím moc zabývám a věnuji tomu zbytečně moc energie a že bych neměla, ale to já dělám se vším.
Víte, už mě to nějakou dobu nebaví. Nemám ráda, když se ke mě někdo chová jako k idiotovi bez mozku, kterému nic nedochází. Kdyby to byl někdo, kdo mě poznal až po oné neblahé ušní události, fajn. Hodně se ptám na blbé a zcela jasné věci, které ještě často musí být řečeny vícekrát, z čehož by se dalo usuzovat, že nejsem nejchytřejší.
Ale že se ke mě jako k blbci chová někdo, kdo mě znal i předtím? To mě sere dost. Zvlášť když je to někdo, koho jsem měla docela ráda a vážila si ho. Minulý čas, bohužel, protože teď ve mě zanechává jen pocit hořkosti a vzteku, který převažují okamžiky společné radosti jen výjimečně.

Tak aby bylo jasno - Já nejsem blbá. Mám to dokonce i potvrzený, protože jsem dělala několik testů u té výše zmíněné psycholožky, které ve výsledcích uváděli že vám vysoce nadprůměrnou inteligenci. Mám také velmi dobrou paměť na určité věci.
A ano, ptám se na naprosto jasné a očividné věci, které všichni ví. A ptám se někdy víckerát.
A víte proč? Protože jsem ty zatracené věci neslyšela. Ono je těžké něco odvozovat, když máte tak polovinu a někdy i třetinu informací.

Docela  bych tedy ocenila, kdyby se ke mě někteří lidé a zvlášť ta jistá osoba přestali chovat jako k blbci. Několikrát jsem jim to už říkala, jenže očividně moje slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nezáleží na tom, kolikrát je na to slušně upozorním, či sarkasticky dodám: "Jsem hluchá, ne blbá, víš."
Samozřejmě, jistý řešení by bylo se přestat na ty věci ptát a přestat prudit ostatní. Myslíte, že mě to baví? Že mě baví vyptávat se na blbosti a očividnosti, otravovat s tím, o čem se mluvilo a lézt za někým jako pejsek, protože nemám ponětí, co se děje? Že z toho mám nějakou radost?
Nejradší bych se na to všechno vykašlala. Je tu ale jeden zásadní problém - když se nezeptám, oni mi to sami neřeknou, na což jsem už několikrát doplatila.

Fuuuu.....

No jo, no. Co se dá dělat. Sice mě to sere, ale rozhodně mě to nezlomí. Porotože na všechny ty idioty se vždycky najde aspoň jeden fajn člověk, kterej respektuje a chápe, jakej přístup ke konverzaci potřebuju. Jenom aby jich bylo trochu víc...
Ale co. Už jenom zítřek a máme před sebou dva měsíce válení. Zítra vypadnu z Budějc a užiju (doufejme) si FF a snad tam na všechny moje starosti zapomenu, Na zapomínání starostí jsem ostatně machr.

Tal třeba se na Festivalu potkáme.

Vaše Tenny

Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí

Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.

Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.


Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!

Život mě nepřestává překvapovat

Jsem ten typ člověka, co potřebuje mít pevný řád. Zásadně nechodím na akce, které jsou mi oznámeny pár hodin před konáním (protože už mám přesně naplánováno, co to odpoledne budu dělat a narušilo by mi to plány), všude chodím aspoň 5 minut předem, plánuji si dopodrobna svůj zítřejší den a bývám silně nervózní a nedůtklivá, když nastane nějaká náhlá změna, se kterou jsem nepočítala. Na druhou stranu při svém plánování se snažím vzít v úvahu všechny možnosti (i ty špatné a přímo katastrofické), takže se mi to zas tak často nestává. Někdy mě ale nechá život jenom zírat s otevřenou pusou a myšlenkou "To jsem tedy nečekala."

Mé plánování bohužel v poslední době hodně narušují moje ušní orgány, které zlobí bez ohledu na to, zda je venku hezky či ošklivo, zda se citím mizerně či skvěle, či zda jsou prázdniny a nebo chodím do školy. Hrozně mi vadí ta nepředvídatelnost. Že slyším špatně už jsem si celkem zvykla, ale to, že jeden den neslyším vlastní hlas a za týden můžu klidně poslouchat hudbu mě pořád dost rozhazuje.
Jindy mě ale něco překvapí příjemně. Třeba ve středu jsem měla na nohou nové lodičky a nevzala si ponožky, což vyústilo ve velmi ošklivé puchýře na obou nohách. Toužila jsem po jediném - jít domů, jenomže jsem musela pajdat na znakovou řeč a navíc jsem neměla peníze, abych si v drogerii koupila nějaké náplasti. Každých pět minut jsem si musela sednout, jak mě ty nohy bolela (ostatně bolí mě i teď, mrchy jedny). To samozřejmě není to dobré překvapení . Překvapení se stalo, když jsem vyčerpaně seděla na lavičce a nešťastně zírala na hnusný puchýř a přisedla si ke mě milá starší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Když jsem jí ukázala svou nohu, vytáhla z kabelky náplasti a věnovala mi je. Díky nim jsem pak přežila zbytek dne a byla jsem jí neuvěřitelně vděčná.

Venku už odkvétají sakury a to znamená, že se blíží moje narozeniny. Plnoletost... . V pondělí už budu dospělá a už nebudu malá holka. Upřímně, cítím se pořád stejně, o nic moc dospělejší než minulý rok nejsem. Tak uvidíme. Třeba mě ta plnoletost překvapí... (a ne, neplánuji se opít do němoty, maximálně se přecpu dortem)

Hm.

No nic, to bude asi vše. Přiznám se ale, že jsem moc ráda, že mě občas život překvapuje. S mým pesimismem totiž pomocnou ruku či vlídné slovo moc nečekám a vždy mě zahřejí, jakkoliv jsou maličké.

Vaše Tenny

Zásadní nedostatek mého charakteru

V angličtině se tomu říká "flaw" a je to taková ta chyba vaší osobnosti, kterou má každý. Prostě nejsme dokonalí, že ano. Akorát to někteří maskují lépe a jiní hůře.
Dneska jsem hodně přemýšlela o tom mém. Ne o všech, jenom o tom jednom, který se projevuje snad nejčastěji a nejvíce. Všímají si ho i ostatní lidé a byl mi mnohokrát vyčten, ať rodiči, přáteli či těmi, se kterými se znám jenom přes net.
A jaký že to je nedostatek?
Vzdávám věci předem. Jak matka dnes ve výbuchu vzteku pronesla, házím flintu do žita a utíkám před bojem.
A své útěky si umím vždy hezky odůvodnit. (I když někteří mi dost nahrávají - jako otec, který mě přihlásil na jistý kurz, aniž by se mě vůbec předem zeptal, jestli mám čas a chci tam chodit. A pak se diví, když tam nechci...)
Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem pesimistka a vidím všechno černě. Možná proto, že jsem líná a prostě se ni nechce vydávat to nadbytečné úsilí. Možná proto, že příliš neoplývám odvahou a mívám z věcí často i iracionální strach. Nebo jsem se s tím prostě narodila, bůh ví.

Nemám ambice. Nemám takové ty Narutovské sny, kdy se někdo snaží dosáhnout svého snu a cíle za každou cenu. Já životem proplouvám. Nejdůležitější je tady a teď, ne to, co bylo, či to, co bude.

S tímhle nedostatkem nic neudělám. Jo, možná bych mohla, ale prosím vás... Já bych to vzdala předem. Tak by bylo fajn, kdyby mě lidi prostě brali takovou, jaká jsem. Nebudu se měnit jenom proto, že se to někomu nelíbí, protože to bych to už nebyla já. A navzdory tomu, co byste si mohli myslet, já mám sebe samu docela ráda.

A to by bylo vše.

Howgh.

Tenny

P.S. : Ne, tento blog jsem ještě nevzdala předem, jenom se mi nechce nic psát.Asi bych měla číst méně úchylných fanfikcí.