Jen doufám, že se z té maturity nezblázním...

Už jsem se vám neozvala hodně dlouho, ale to je proto, že mám plno práce a učení. Teda měla bych mít plno práce a učení, místo toho prokrastinuju a propadám depresím... No prostě klasika.
Ta zatracená maturita se začíná podepisovat na mojí už tak poničené psychice a sebevědomí a mým jediným přáním je už mít ten hnus za sebou včetně přijímaček, jinak se z toho asi sesypu... Beze srandy.

Jenom další depka (a psaní článků od ní pomáhá)

Když jsem začínala s blogem, dala jsem si takové předsevzetí, že budu psát alespoň 4 články měsíčně. Teď ale koukám, že konec listopadu je za rohem a já jsem teprve na čísle dva... (teď tedy tři, nu)
Nevím, čím to je, asi mám teď poslední týden či dva nějak horší období. Jako by se zlotvor deprese zase sápal z hlubin a já nejsem schopná cokoliv dělat - jenom prokrastinuju a prokrastinuju... Příští týden budu dělat jazykové zkoušky (FCE), ale zatím jsem se na to ještě ani nekoukla. Tedy, vzhledem k tomu, jak nás angličtinářka honí, nejsem nepřipravená, ale prostě se nedokážu donutit k učení.
Celkově vzato se cítím mizerně.
Strašně ráda bych vám řekla, že nevím proč, ale vím - ono se totiž v poslední době nějak nakumulovalo a jsem nějak na špatném bodě. Už pomalu zase začínám propadat sebelítosti a to je u mě mizerný znak. (většinou se to projevuje brečením ve sprše...)

Young Justice Invasion aka pořádná rána do žaludku

OBSAHUJE SPOILERY! DĚSNĚ MOC SPOILERŮ! (a ne, není to recenze, pouze... vyjádření pocitů?) A ano, je to velmi emocionální a neobjektivní.
Spoilery do epizody 2x09, Darkest.

Pamatujete na ten díl Young Justice v první sérii, který se jmenoval Failsafe? Při cvičení Megan tak trošku hráblo, když Artemis umřela a všechny přinutila si myslet (včetně sebe), že ono cvičení je opravdová realita. Že emzáci napadli zemi (aka udělali takovou "menší" invazi) a že všichni jejich mentoři jsou mrtví...

Výsledek byl hodně, hodně ošklivý. Artemis zemřela hnedka na začátku. Kaldur, ačkoliv měl dělat vůdce, se obětoval pro dobro všech. (což by správný vůdce dělat neměl) Conner byl Supermanem... na chvíli. Dick v pozici vůdce obětoval svoje přátele a Wally, i když moc dobře tušil, jak to vlastně všechno dopadne, nic neudělal. A Megan... Inu, po tom, co všechno tohle způsobila svými psychickými schopnostmi, byla kvůli nim zrazena člověkem, kterému věřila.
Jenže tohle bylo jenom cvičení, že ano. No harm done. Tedy kromě toho psychického, které bylo značné...

A teď tu máme druhou sérii... Jo, pohoda, klídek... Počkat, vlastně ne. Druhá série je jako opravdu velká rána do žaludku, vyrvání srdce a další bolest. (tedy, je tam pár úžasných věcí, za které se mi chce autory objemout, třeba Bart a Tim, ale po poslední epizodě... Feeeeelings. So many feeelins.)

I don´t want to be an otaku anymore...

(poznámka: tento článek byl napsán pod vlivem okamžiku a tudíž může být neobjektivní)

Když mě asi ve dvanácti nebo v jedenácti chytla mánie zvaná anime, naivně jsem věřila, že mi vydrží až na do smrti. Že ve třiceti budu stále hrdě koukat na nové díly Naruta a svým dětem nebudu pouštět kreslené seriály ve stylu Winx a jiných ptákovin, nýbrž Inuyashu, Krále Šamanů a Rurouni Kenshina. Ale ještě mi není ani osmnáct a už mám chuť vypadnout ze všech míst, která by mi mohla přinést přízvisko otaku. Není to tím, že bych se styděla za svoje anime období nebo že mě mangy přestaly bavit, ne. Pořád je čtu a dělám to ráda, i když je teď často prokládám americkými komiksy a hranými seriály. A ještě pořád mi prohlášení typu "anime jsou blbosti pro děcka" hýbají žlučí.
Ne, za onou naprostou nechutí vůči slovu otaku nestojí anime ani manga, nýbrž ostatní jedinci, kteří se tak nazývají. Přijde mi, jako by se celá ta skupina přetransformovala v jakousi hysterickou bandu fanoušků Tokio Hotel, až na to, že tam není ten Tokio Hotel, ale třeba Naruto.
Že "noví otaku" šmahem odsuzují mé milované anime série a vytahují se s novými, které nemají ani kouzlo, ani pořádný příběh jsem se smířila. Každý má holt jiný vkus.
Že ti "noví otaku" nejsou schopni používat google a ptají se na každou pitomost, nad tím jsem mávla rukou. To dělají lidi všude. (a na druhou stranu, najde se určitě i dost nových otaku, kteří ho používat umí)
Že nejsou schopní dát titulky k videu, neznají jiný zdroj než uložto a pořád prudí, když že bude další díl/překlad, fajn. To se děje i v jiných fandomech.
Že je pro ně konec světa, když anime/manga není v češtině, to jsem taky ještě chápala. Holt ještě nemají tak velkou slovní zásobu v angličtině či jiném jazyce.

To, že po mě chtějí, abych přispívala na pitomé stránky s překlady, už mě naštvalo. Nemám nic proti peněžní podpoře, když daná tvorba za něco stojí, ale proč bych sakra měla přispívat stránkám s hnusným designem, urážlivými admini a často mizernými překlady? (a ano, narážím na jistý server)
Další věc, co mi naprosto vzala chuť angažovat se v české otaku komunitě, byla očividný konkureční boj mezi překladatelskými skupinami. Jeden na druhého akorát hází špínu, deset skupin překládá jednu mangu a jiné zajímavé zůstávají ležet bez povšimnutí. Pitomý systém čtení, stahování a mizerná kvalita tomu také nepřidali a nejmíň rok už jsem se k žádnému českému překladu mangy ani nepřiblížila, nepočítám-li Naruta z Konohy. (anime nesleduji)

Ale to by se ještě skousnout dalo. To se přece netýká celé otaku skupiny, to se vždycky jenom objeví nějaký ten blbeček, co je vidět, říká mi mozek.
Jenže co mě opravdu zvedlo mandle byla dnešní diskuze, na kterou jsem nechtěně narazila na tom zatraceném facebooku. Všichni otaku se tam nad něčím rozčilovali a já si říkám - co je tak bere? Někdo označil anime za blbost?
Byli naštvaní, protože nakladatelství Crew vydá Bleach.
V komentářích následoval pláč, že techniky byly přeložené do češtiny, že na jména byla použita české transkripce a že tudíž crew zmrvili celý Bleach, DN a jiné. A že by raději neměli vydávat nic a že amatérští překladatelé jsou stejně nejlepší.

V jednom okamžiku se mi vybavili ty okamžiky kdy jsem nešťastně sháněla mangu všude možně po internetu a zoufala si, proč si prostě nemůžu zajít do knihkupectví. Když jsem louskala divný anglický překlad na miniaturních stránkách, protože český neexistoval a jiná verze anglického taky ne. Vybavila se mi ta radost, když jsem v knihkupectví objevila Královnina rytíře (což ani nebyla manga, nýbrž manhwa) Jak jsem byla nešťastná, když nakladatelství talpress i zonerpress psali, že nemohou vydat delší série než určitý počet volume, protože by je to zruinovalo.
V tu chvíli mě napadlo, že už vážně nechci, aby mi říkali otaku. Zítra možná změním názor, ale teď si dovolím zůstat znechucená.

Ach jo.

Vaše Tenny

P.S. - Později se na obranu proti blbostem na fb zvedlo několik osob, ale většinou to byli staří harcovníci, kteří stejně jako já nechápali onu upřímnou zášť vůči české transkripci.

Vánoce s nádechem hořkosti

Upozornění: Výlev! V tomto článku se nachází uplakaný, silně emocionální a možno neobjektivní obsah. Upozornění: Výlev!
(pokud vás výlevy nezajímají, přečtěte si rovnou Objektivní zhodnocení* na konci článku)

Když jsem byla malá, Vánoce pro mě byly událost. Už v listopadu jsem na ně byla natěšená, poctivě jsem loupala čokoládu z čokoládového kalendáře, ve škole jsme zpívali koledy a kreslili vánoční stromečky. A 24 jsme ani nemohla dospat, jak jsem se těšila. A do svých 12 let se mi na tváři vždy rozlila ona nefalšovaná radost a obrovské nadšení, když se balili dárky. Na fotkách to není vidět, ale já v sobě pořád mám ozvěnu toho pocitu, toho absolutního štěstí. Do 12 let jsme dostávala lego Belleville a milovala jsem to. Pak... no, nejvíc jsem se těšila na knížky, někdy na počítačové hry.

Tenhle rok... Jsme měli dospělácké Vánoce. Možná je to tím, že za pár měsíců už se budu moc legálně ochlastat, možná je to tím, že už jsem nějak dospěla duševně. Pořád jsem ta malá, nezodpovědná holka, přinejmenším v něčem, ale cítím tam tu strunu dospělosti. A štve mě.
Ještě ve středu, 22, jsme měli ve škole do čtvrt na pět a já psala dvě písemky. No, ve čtrtek mě bolela hlava a na Štědrý den taky. Vždycky jsem měla zabaleno všechno už 23, ale tentokrát jsem to dělala až 24 a ráno jmi bylo do pláče. Asi proto, že ode mě všichni očekávali, že nazdobím stromeček, ačkoliv jsem měla ze všech nejvíc práce a odmítali mi pomoc. (no, mamka možná víc, ale od ní jsem ani nic neočekávala) V tu chvíli jsem si s hořkostí pomyslela, že ty keci o tom, že by na sebe všichni o Vánocích měli být hodní, asi moc neplatí.
Možná je to tím, že jsme ateisti do morku kostí, takže Ježíšovo narození moc neprožíváme (teď už vůbec, když jsem byla malá, tak celkem ano). Ale přijde mi, že o Vánocích jsou naopak všichni ve stresu a našponovaní a žehlí si špatné svědomí charitami. (já do charit nepřispívám, jen málokdy. Asi to má cosi společného s mou pragmatickou povahou)

Pod stromečkek jsem dostala pár hezkých věcí, ale přišlo mi to tak nějak prázdné, oproti minulým létům. Asi proto, že už mě berou za dospělou. (ale brácha dostal víc dárků, a to je starší, tak nevím. Možná je to tím, že prarodiče mají rádi svého prvorozeného vnoučka) Bolela mě ten den hlava, takže na žádné nadšení nezbyly síly, akorát tak na suchý cynismus. Jako první dárek jsem vybalila ponožky, druhý rukavice... A brácha vybalil nejdřív knihy a pak tiskárnu. Nakonec jsem kromě toho dostala nějaké náušnice, kosmetiku, knížky (respektive, dvě knížky, jednu DrD příručku a tři komiksy, z toho dva jsem nechtěla a vůbec mě nezajímají), židly k pc a poukázku do knihkupectví.
Obvykle každý rok jsou s námi babička a děda. Už ani nevím, proč tenhle ne, jestli to bylo kvůli babiččině operaci nebo proto, že strejda s tátou došli k názoru, že už babičku nepotřebujeme, protože nejsme malí. (což bratranec a sestřenice jsou, pokud tedy berete 12 a 15 jako malé)
Druhý den ráno jsem jako obvykle vyrazili na únavnou cestu do Prahy. Každý rok jsme se celá část rodiny z maminčiny strany sešli na Božkově (rodinný dům, zdědili ho 2 moji strejdové napůl) a dali si krůtu, popovídali, ochutnali cukroví a tak dále. Tentokrát nic. Do Prahy se sice jelo, ale šli jsme naštívit jenom babičku, dědu a prastrejdu a potom jednoho mámina bráchu a jeho manželku, ale druhý strýc a jeho nová manželka se neobtěžovali ukázat. Bůhví co se zase děje mezi těma dospělejma.

Když jsme se 26 vrátili, upadla jsem do limba. Tak nazývám stav, ve kterém jsem o prázdninách - celý den jenom v pyžamu, neyvstrčím nos a nezvdednu se od pc či od knih, jenom když se jdu najíst či na záchod. A buď koukám na seriály, nebo tu yaoi či jiné mangy a vůbec. Celou tu domu jsem nesmírně unavená a nepoužitelná, chodím spát pozdě a ačkoliv vstávám v deset, jsem nevyspalá, unavená a nervózní. Možná je to tím, že jsem celý týden sama doma, nikdo se mi z kamarádů neozve (nemám odvahu se ozvat sama, když mi většina lidí řekla, že bude mít plno práce a že nejspíš nebude mít čas a že se kdyžtak ozvou oni) Inu a večer přijde má drahá matinka a místo přivítání se mi většinou dostame křiku a hněvu. Ze začátku jsem se snažila být akční, vyluxovala jsem, vyndala myčku, uklidila pokoj a kuchyň, ale když se mi stejně dostalo křiku a hněvu, tak jsem to vzdala. Proč se snažit, když za iniciativu se vám nedostane odměny ani pochvaly (dokonce ani povšimnutí, pokud tedy nedám hrnec na špatné místo)? Když na mě křičela dneska, tak jsem jí ani nerozuměla, co že to na mě vlastně křičí (uši stávkujou), což jí zase ještě víc rozčílilo.
Ach jo.
Nejhorší na tom je, že na mě křičí, i když za to může můj bratr, nebo táta. Předpokládám, že ten dnešní řev, kterému jsem nerozuměla, byl kvůli tomu, že jsem za a) použila nový sendvičovač (což udělal brácha, který s naprostým nadšením ignoroval jídlo v troubě a nechal ho tam pak špinavý. Taky jsme si dala sendvič, ale byl to jeho nápad a já jsem to potom myla) nebo za b) neudělala něco s jídlem v troubě. Buď se očekávalo, že bude snědené (což nechápu, když matka tvrdila, že je na večeři), nebo se očekávalo, že ho nějak upravím, či co.
Zajímavé je, že se na mě pořád rozčiluje, že jsem něco neudělala, ale nikdy  mi neřekne, že to mám udělat. (protože když mi to gřeba napíše na papírek, tak to z 99% udělám)

No jo, no.
Ale pořád si říkám, že je lepší mít za dnešní katastrofu naštvanou matku, protože to vždycky může být horší.
A navíc mi nejde napsat ta zatrachtilá recenze. :/


To bude asi všechno, Doufám, že vás ten výlev neunudil k smrti. :D

Tenny


OBJEKTIVNÍ ZHODNOCENÍ*:  Dlouhé odloučení od lidí přináší špatnou náladu. (stejně jako dlouhé sloučení s příliš mnoha lidmi) Vánoce jsou špatné vždycky, akorát že na ty špatné věci máme tendenci zapomínat. Matka měla špatný den v práci a je poněkud hysterická, nedělejte si sendviče v novém sendvičovači. Tento článek není třeba brát jako důležitý a věci v něm byli napsány pod vlivem špatné nálady. (počítá se stejně jako alkohol, či drogy, též zatemňuje mysl) Po výlevu, večeři a další půl hodině je již (moje) nálada v pořádku.

*objektivní zhodnocení patří pod všechny mé uplakané výlevy, kde pragmaticky shazuje moje uplakané žblepty a shrnuje obsah článku do několika vět