sobota 31. prosince 2011

Do nového roku...

Picture´s worth a thousands words...

P.S. - Dojemný článek shrnující rok 2011 bude zítra, až mě nebude bolet hlava.

pátek 30. prosince 2011

Vánoce s nádechem hořkosti

Upozornění: Výlev! V tomto článku se nachází uplakaný, silně emocionální a možno neobjektivní obsah. Upozornění: Výlev!
(pokud vás výlevy nezajímají, přečtěte si rovnou Objektivní zhodnocení* na konci článku)

Když jsem byla malá, Vánoce pro mě byly událost. Už v listopadu jsem na ně byla natěšená, poctivě jsem loupala čokoládu z čokoládového kalendáře, ve škole jsme zpívali koledy a kreslili vánoční stromečky. A 24 jsme ani nemohla dospat, jak jsem se těšila. A do svých 12 let se mi na tváři vždy rozlila ona nefalšovaná radost a obrovské nadšení, když se balili dárky. Na fotkách to není vidět, ale já v sobě pořád mám ozvěnu toho pocitu, toho absolutního štěstí. Do 12 let jsme dostávala lego Belleville a milovala jsem to. Pak... no, nejvíc jsem se těšila na knížky, někdy na počítačové hry.

Tenhle rok... Jsme měli dospělácké Vánoce. Možná je to tím, že za pár měsíců už se budu moc legálně ochlastat, možná je to tím, že už jsem nějak dospěla duševně. Pořád jsem ta malá, nezodpovědná holka, přinejmenším v něčem, ale cítím tam tu strunu dospělosti. A štve mě.
Ještě ve středu, 22, jsme měli ve škole do čtvrt na pět a já psala dvě písemky. No, ve čtrtek mě bolela hlava a na Štědrý den taky. Vždycky jsem měla zabaleno všechno už 23, ale tentokrát jsem to dělala až 24 a ráno jmi bylo do pláče. Asi proto, že ode mě všichni očekávali, že nazdobím stromeček, ačkoliv jsem měla ze všech nejvíc práce a odmítali mi pomoc. (no, mamka možná víc, ale od ní jsem ani nic neočekávala) V tu chvíli jsem si s hořkostí pomyslela, že ty keci o tom, že by na sebe všichni o Vánocích měli být hodní, asi moc neplatí.
Možná je to tím, že jsme ateisti do morku kostí, takže Ježíšovo narození moc neprožíváme (teď už vůbec, když jsem byla malá, tak celkem ano). Ale přijde mi, že o Vánocích jsou naopak všichni ve stresu a našponovaní a žehlí si špatné svědomí charitami. (já do charit nepřispívám, jen málokdy. Asi to má cosi společného s mou pragmatickou povahou)

Pod stromečkek jsem dostala pár hezkých věcí, ale přišlo mi to tak nějak prázdné, oproti minulým létům. Asi proto, že už mě berou za dospělou. (ale brácha dostal víc dárků, a to je starší, tak nevím. Možná je to tím, že prarodiče mají rádi svého prvorozeného vnoučka) Bolela mě ten den hlava, takže na žádné nadšení nezbyly síly, akorát tak na suchý cynismus. Jako první dárek jsem vybalila ponožky, druhý rukavice... A brácha vybalil nejdřív knihy a pak tiskárnu. Nakonec jsem kromě toho dostala nějaké náušnice, kosmetiku, knížky (respektive, dvě knížky, jednu DrD příručku a tři komiksy, z toho dva jsem nechtěla a vůbec mě nezajímají), židly k pc a poukázku do knihkupectví.
Obvykle každý rok jsou s námi babička a děda. Už ani nevím, proč tenhle ne, jestli to bylo kvůli babiččině operaci nebo proto, že strejda s tátou došli k názoru, že už babičku nepotřebujeme, protože nejsme malí. (což bratranec a sestřenice jsou, pokud tedy berete 12 a 15 jako malé)
Druhý den ráno jsem jako obvykle vyrazili na únavnou cestu do Prahy. Každý rok jsme se celá část rodiny z maminčiny strany sešli na Božkově (rodinný dům, zdědili ho 2 moji strejdové napůl) a dali si krůtu, popovídali, ochutnali cukroví a tak dále. Tentokrát nic. Do Prahy se sice jelo, ale šli jsme naštívit jenom babičku, dědu a prastrejdu a potom jednoho mámina bráchu a jeho manželku, ale druhý strýc a jeho nová manželka se neobtěžovali ukázat. Bůhví co se zase děje mezi těma dospělejma.

Když jsme se 26 vrátili, upadla jsem do limba. Tak nazývám stav, ve kterém jsem o prázdninách - celý den jenom v pyžamu, neyvstrčím nos a nezvdednu se od pc či od knih, jenom když se jdu najíst či na záchod. A buď koukám na seriály, nebo tu yaoi či jiné mangy a vůbec. Celou tu domu jsem nesmírně unavená a nepoužitelná, chodím spát pozdě a ačkoliv vstávám v deset, jsem nevyspalá, unavená a nervózní. Možná je to tím, že jsem celý týden sama doma, nikdo se mi z kamarádů neozve (nemám odvahu se ozvat sama, když mi většina lidí řekla, že bude mít plno práce a že nejspíš nebude mít čas a že se kdyžtak ozvou oni) Inu a večer přijde má drahá matinka a místo přivítání se mi většinou dostame křiku a hněvu. Ze začátku jsem se snažila být akční, vyluxovala jsem, vyndala myčku, uklidila pokoj a kuchyň, ale když se mi stejně dostalo křiku a hněvu, tak jsem to vzdala. Proč se snažit, když za iniciativu se vám nedostane odměny ani pochvaly (dokonce ani povšimnutí, pokud tedy nedám hrnec na špatné místo)? Když na mě křičela dneska, tak jsem jí ani nerozuměla, co že to na mě vlastně křičí (uši stávkujou), což jí zase ještě víc rozčílilo.
Ach jo.
Nejhorší na tom je, že na mě křičí, i když za to může můj bratr, nebo táta. Předpokládám, že ten dnešní řev, kterému jsem nerozuměla, byl kvůli tomu, že jsem za a) použila nový sendvičovač (což udělal brácha, který s naprostým nadšením ignoroval jídlo v troubě a nechal ho tam pak špinavý. Taky jsme si dala sendvič, ale byl to jeho nápad a já jsem to potom myla) nebo za b) neudělala něco s jídlem v troubě. Buď se očekávalo, že bude snědené (což nechápu, když matka tvrdila, že je na večeři), nebo se očekávalo, že ho nějak upravím, či co.
Zajímavé je, že se na mě pořád rozčiluje, že jsem něco neudělala, ale nikdy  mi neřekne, že to mám udělat. (protože když mi to gřeba napíše na papírek, tak to z 99% udělám)

No jo, no.
Ale pořád si říkám, že je lepší mít za dnešní katastrofu naštvanou matku, protože to vždycky může být horší.
A navíc mi nejde napsat ta zatrachtilá recenze. :/


To bude asi všechno, Doufám, že vás ten výlev neunudil k smrti. :D

Tenny


OBJEKTIVNÍ ZHODNOCENÍ*:  Dlouhé odloučení od lidí přináší špatnou náladu. (stejně jako dlouhé sloučení s příliš mnoha lidmi) Vánoce jsou špatné vždycky, akorát že na ty špatné věci máme tendenci zapomínat. Matka měla špatný den v práci a je poněkud hysterická, nedělejte si sendviče v novém sendvičovači. Tento článek není třeba brát jako důležitý a věci v něm byli napsány pod vlivem špatné nálady. (počítá se stejně jako alkohol, či drogy, též zatemňuje mysl) Po výlevu, večeři a další půl hodině je již (moje) nálada v pořádku.

*objektivní zhodnocení patří pod všechny mé uplakané výlevy, kde pragmaticky shazuje moje uplakané žblepty a shrnuje obsah článku do několika vět

úterý 13. prosince 2011

O čem vám nenapíšu

Vážení a drazí, mám problém. Není o čem psát. Ne snad, že by se člověku nechtělo, ale ono není o čem.  Chtěla jsem vás oblažovat příběhy z mého života, jenže zjištiťuji, že nejsou dostatečně zajímavé, aby se z nich stvořil smysluplný článek. Nechce se mi zaspamovat můj blog články které připomínají statusy z facebooku: "Tož dneska jsme pekli cukroví. Máma udělala porpvé kokosky a já zjišťuji, že jsem na nich závislá. Blbej kokos." ani "Ten pitomec, co se nazývá mým bratrem, zase nepřijel na víkend domů. Kvůli němu jsem musela čekat hodinu na autobus." Takové statusy ovšem na facebooku nenajdete, jelikož mám bratra v přátelích a nechci ho prokovokat a jednak protože mi přijde obecně stupidní psát o kokosu. Mám ještě nějakou hrdost, no ne?
Status ze včerejška by asi zněl: "Objevila jsem slash fanfiction na, považte, Rychlé šípy. Přečetla jsem jí celou a líbila se mi. Čeká na mě další stupeň pekla. (A chudák Foglar se točí v hrobě)" To tam ovšem taky nenajdete, protože se bojím, co by si lidé pomysleli. Co si pomyslí čtenáři tothoto blogu nevím, ale většina lidí, jejichž reakce se obávám, se neobtěžuje číst články delší jak dvě věty.

Na události z mého života jsem se tedy vykašlala a rozhodla se napsat nějakou recenzi. Mé pokusy ztroskotaly hned u první, jelikož Young Avenegers, o kterých jsem psala, na to skoro napsat recenze nejde. Zapletla jsem se do vysvětlování co jsou vlastně ti Avengers  a doporučování filmů, a když jsem měla napsané čtyři odstavce a teprve jsem o YA začala mluvit, řekla jsem si, že asi něco dělám špatně. Info o nejlepším superhrdinském týmu všech dob tedy snad přijde jindy. (Omlouvám se, Eli, Billy, Teddy, Tommy, Kate, Cassie a Visione, že vás tak zanedbávám. Nebojte, dám vám určitě přednost před Young justice)
Pohlédla jsem na stůl, na svůj knižní arzenál a co jsem četla naposledy. Hm, Bartimeovu trilogii po dvěstědvacátedruhé, dále Paganiniho smlouvu... Uh. Nerada píšu recenze na chladné a děsivé thrilerry. Mám sklony vyzradit zápletku. Pak tu máme trapnou pokračovatelku Jane Austen a její Strastiplné peníze paní Darcyové. Ta ženská má úchylku na úchylná jména, vážně... Měla by si znovu přečíst nějakou knížku od Austenový a ujistit se, že slavná autorka opravdu nepojmenovávala postavy stylem Quintus, Sholto, Cassandra, Octavia, Theodossia a podobně. Stará dobrá Elizabeth, Emma a Jane, kam se jenom ztratili. (nehledě na to, že mi Pýcha a předsudek přijde aktuálnější než ty pindy, co napsala ta ženská ve 21. století)
Fantasy veškerá žádná, vášnivě čekám na Vánoce a na další díl Písně ledu a ohně. S mojí smůlou vyšli ovšem další knihy, které bych chtěla mít ve knihovničce až dva dny poté, co jsem otci odevzdala seznam toho, co chci. Taky naprd.
O manze se zmiňovat nebudu. V poslední době čtu jenom jeden žánr a ten se recenzuje špatně. "Chudý japonský student je unesen zlým ruským mafiánem a-" Hm, fajn, tak nic. ( pro šokované - tenhle typ nečtu, většinou dávám přednost zápletce "Dva kamarádi z dětsví", muhehe. :D)

Ale možná v blízké době napíšu nějakou úvahu o společnosti. Mám ráda úvahy.

Hm, tak koukám, že jsem napsala velmi dlouhý článek o tom, proč nemůžu psát. To je poněku kontraproduktivní. Na druhou stranu vám to jistě přineslo větší porozumění mé osobnosti a mých zájmů. (Na všem hledej něco dobrého, říká moje babička. Když jí brali kus ledviny, odvětila, že je to dobré, protože má ještě druhou)

Nelíbí se vám něco, co jste se dočetli? Nechce se vám věřit tomu, že jsem taková, jaká píšu? Inu, nikdo není dokonalý a nikdo se nám nemůže na 100% zamlouvat. Ale víte co...
"Deal with it... " 8)
(pro fanoušky Avengers - "I do what I want, Thor!")

A to bude asi vše. Uvidíme se snad u příštího článku.

Tenny

P.S. - Kdo bude chtít, tomu pošlu ten odkaz na tu slash fanfiction s Rychlými Šípy, muhehe...

sobota 3. prosince 2011

Pro začátek

Pro začátek by to chtělo něco filozofického a hlubokomyslného. Inu, tak tedy, chtěla bych býti sama sebou. Ačkoliv jsem působila už na několika blozích, většinou vždy zachycovaly jenom jednu mojí část - někdy tu literární, jindy tu depresivní, další tu zlomyslnou či zdrženlivou a tak podobně. Není nic horšího, když nenapíšete článek jenom proto, že máte pocit, že "se to tam nehodí" nebo se bojíte reakce svých čtenářů. To si pak může člověk strčit svou blogařinu za klobouk.
Ale jelikož kloubouk po ruce nemám a naneštěstí ani fez či jinou hučku, řekla jsem si: "Kašlu na to!" (vlastně jsem použila poněkud silnější výraz a ještě ke všemu anglický, ale ten zde nepoužiju, protože jsem veskrze slušná a cudná dívka) A protože člověk je tvor davový, udělala jsem to samé, co moje kamarádky a založila si blog nový, zde na blogspotu.
Jistě, u každého nového blogu padají sliby a předsevzetí, jenže já se znám. Čím více si takových slibů dám, tím méně je pak plním. (je to taková milá přímá úměrnost)

Chtěla jsem toho napsat víc, dokonce přidat i obrázek, protože obrázek má cenu ticíce slov, jenomže... Jsem ten obrázek nemohla najít. :D
Tak snad jindy se dozvíte o mé úžasné osobnosti a ještě úžasnějších zálibách.


Tenny