Vzhůru na FFko!

Co je dneska za den? Pátek! A taky první den FFka... Nejvíc awesome týden (a kousek) roku právě začíná... Už mám sbaleno a připravuji se na cestu. :)

Pokud čirou náhodou taky jedete, budete na mě moc narazit po celou dobu FFka. :) Mám krátký sestřih, brýle a poznáte mě podle Superboy trička. (černé s červeným supermanovským logem) Některé dny na sobě budu mít i to klasické supermanovské logo. :D
Budu se vyskytovat především na comics linii a HP linii, ale zastavím se tak nějak všude. :D Na přednáškách na mě narazíte vždy v přední řadě a pokud uvidíte někoho, kdo vám dává na krk modrý mikrofon - no, to jsem já. :D

Budu mít taky přednášku na Young Justice (na co taky jinýho, že jo), tak se na mě rozhodně přijďte podívat. :) Mám jí v sobotu 6.7. od 11 hodin. :)

A to bude vše, přátelé! Užijte si prázdniny!
(a nebojte se mě oslovit, i když kvalitní rozhovor moc nezaručuju... Blbě slyším. :D )

Vaše Tenny

Tenny je zpět

Všechny zkoušky a maturita konečně za mnou!
Ani nevíte, jak velkej šutr mi spadl ze srdce. Konečně mám klid a volno. :)
Doufejme, že teď si konečně najdu víc času něco postovat... A možná něco přijde brzo, protože jsem v pisatelské ráži.
Muhehe.

Vaše Tenny

Duben měsíc drabble

Mám teď před maturitou trochu napilno, ale to neznamená, že jenom sedím a učím se. (spíš naopak, bohužel... prokrastinace! :D )

Přesto jsem se rozhodla zúčastnit letošního DMD. Pravda, psaní drabblat mi zatím moc nejde, ale snažím se. Kdo ví, ke konci měsíce budu možná už drabble expert! :D

Pokud si chcete moje výtvory přečíst, najdete je na http://sosaci.net/dmd/ , jsem tam pod přezdívkou Tenny a mám stejnou ikonku jako zde na blogu, takže byste mě neměli minout. :)

Pravděpodobně pak všechny svá drabblata postnu i sem, ale až jich bude vícero. :)

A co vy, nechcete se zúčastnit? Stále ještě je čas! ;)

Kachničkám zdar!

Vaše Tenny

Kuchařská etuda s mletým masem

Mamce jsem koupila k vánocům tlustou kuchařku s názvem Hovory s řezníkem od Jany Florentýny Zatloukalové, kterou obdivovala v časopise Apetit. (ten odebíráme skoro celou dobu,. co vychází a mnoho jídel z něj máme ve stálém repertoáru) Nesmírně se jí líbil úryvek, který v daném časopise byl a tak jsem jako hodná dcera naklusala do knihkupectví a kýženo kuchařku koupila. Avšak poté, co máma během vánočních prázdnin kuchařku důkladně prolistovala, poznamenala, že je určená pro začátečníky, což ona se svými x-letými zkušenostmi s vařením jistě není. Dala mi ji k dizpozici a já si jí při snídani (a obědě a večeři - u jídla mám ve zvyku číst kuchařské časopisy a kuchařky všeobecně, i když vím, že je to nezdravé) prolistovala.
A byla jsem zasažena, vážení! Asi proto, že jsme naprostý kuchařský antitalent, který považuje za úspěch, když se mu povedou špagety nebo brambory a i uvaření polévky ze sáčku je pro něj věda. Pro jídlo však hořím pravou vášní, ač v rovině kuchařské spíše teoretickou.

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Věci, který mě serou

Znáte stránku 1000 věcí, co mě serou? Je to přesně to, co je napsáno v názvu - prostě hromada věcí, který štvou.

Tenhle týden mě naštvalo tolik věcí, že jsem se prostě nedokázala udržet a napsat tenhle seznam... A to se týká jenom tohohle týdne.

Co si pod tím vlastně představujete, vážení?

Víte, v novinách se to pořád omílá a lidé o tom strašně rádi mluví - jak "nepřizpůsobiví" (čímž samozřejme myslí romy, koho jiného) zneužívají sociální dávky a jak je v naší republice hromada lidí, která předstírá postižení, jen aby si mohla vesele žít z invalidního důchodu a využívala různé benefity, které to nabízí.
Já vám nevím, zkusili jste si už projít tím úředním martyriem, než vám konečně dají aspoň tu ZTP kartičku? Protože já ano. A nějak si nedovedu představit, jak by se to dalo ošulit.
Nejen že vás navštíví sociální pracovnice přímo u vás doma a podrobí vás detailnímu výslechu ohledně vašeho života a postižení, ale taky se prozkoumává veškerá zdravotnická dokumentace. A teď mi řekněte, jak tohle chcete obelhat.
Samozřejmě, můžete milé paní lhát do očí, jak děsně trpíte a jak se nemůžete pohnout a podobně. Ale jak proboha chcete změnit lékařské zápisy? Velká část nemocí se odhaluje lékařskými testy, a krevní výsledky nebo magnetickou rezonanci prostě nepředěláte k obrazu svému. Existuje samozřejmě pár nemocí, které se dají předstírat a jsou nezjistitelné lékařskými cestami, ale z těch většinou postižení neuděláte. Naopak spíš uslyšíte tu hezkou větičku, že dokud to není podložitelné nějakými viditelnými výsledky, jste vlastně úplně zdraví.
A samozřejmě, určitě se tu a tam objeví nějaký doktor, který je za menší přímluvu ochoten poněkud pozměnit ony lékařské záznamy a rázem je z vás nemohoucí jedinec. Ale pokud jste na tom tak, že mizerný invalidní důchod je pro vás vítanou finanční injekcí, pochybuji, že byste měli peníze na podplacení kteréhokoliv lékáře.

Na co jsem přes prázdniny zapomněla

Zase začal školní rok - pro mě už poslední na střední škole - a mě se vracejí všechny věci, které jsem o prázdninách stihla zapomenout. Nemluvím samozřejmě o učivu, i když to by bylo fajn, kdyby se vrátilo, spíš takové ty... obyčejné věci.

Třeba že v noci nemůžu spát. Netuším, čím to je. O prázdninách jsem spala jako miminko a teď najednou ne a ne zabrat - a to navzdory faktu, že se ještě vůbec neučíme a není čeho se bát. Není nic horšího, když si jdete lehnout, protože vás bolí hlava a ráno vylezete z postele naprosto neodpočinutí a s ještě větší bolestí. To pak není jiná možnost než se nadopovat prášky proti bolesti a vyrazit.

Další věc, která se mi stihla vykouřit z hlavy je, jak děsně hlasitá škola je. Doma můžu naprosto v pořádku konverzovat a ve škole nerozumím ani slovu. Na chodbě je strašný a nepříjemný řev, všude různé zvuky, které nedokážu identifikovat a ve třídě... No, občas se musím vypínat, abych svým uším ulevila. Všichni si sdělují své zážitky z prázdnin a já nerozumím ani slovu. Pokus o konverzaci s více než jednou osobou - naprosto nemožný.

Zapomněla jsem taky na to, co mě minulý školní rok pěkně frustrovala a to chování jedné osoby. Asi jsem si říkala, že se to nějak srovná, nebo já nevím co. Každopádně není zrovna příjemné, když vás někdo okázale ignoruje, nezdraví a když se opovážíte sednout si k její lavici, kde sedí jiná kamarádka, se kterou se chcete bavit, tváří se na vás jak na nějakého otravného odporného hmyza.

To jako vážně? Nejhorší je, že jsem neudělala nic, o čem bych věděla, co by mohlo milé osobě tak nesmírně ukřivdit. Nejspíše se cítí ukřivděna celou mojí existencí, pch.

Zapomněla jsem  na to, že v naší třídě se učí i jiné třídy. To byl taky pěkný trapas, když jsem ráno vrazila do učebny a kouká tam na mě cizí učitelka a cizí žáci uprostřed hodiny. S tichým pardon jsem zabouchla dveře a prchla. (naše hodina tam měla začít až za čtvrt hodiny...)

Zapomněla jsem na problémy s dveřmi do školy, které se po 8 hodině otvírají na zazvonění. Což je blbé, protože neslyším bzučák z vrátnice a někdy to prošvihnu. Takže tam strkám do dveří jako nějaký pitomec.

Když pominu všechny tyhle excesy, přiznám se, že jsem se do školy poměrně těšila. Ne, že by mě bavilo vstávání na sedmou a vysedávání ve škole až do čtvrt na pět, ale režim potřebuju. Když nemám režim, padám do jakési letargie a nejsem schopná nic udělat. Celkem se těším na výuku a na to, co nového se dozvím (ano, občas mě baví učení, zvlášť když se probírá něco zajímavého...)

Na kamarádky jsem se zas tak moc netěšila. Možná proto, že jsem si během prázdnin uvědomila, jak zatracen málo máme společného. Když jsem je ale opět potkala tváří v tvář, uvědomila jsem si, že to nejsou mé kamarádky pro nic za nic. Jsou to fajn lidi, se kterýma si člověk může pokecat, i když nemá tolik společných témat. Jak jsem bohužel zjistila, společná témata nezaručují, že s někým budete vycházet.

Brácha mi říkal, že ho to na střední bavilo mnohem víc než teď na výšce. On je tak trochu divnej, ale pokud má přece jen pravdu, budu se snažit si užít ten poslední rok, co tu jsem. Nahrabala jsem si hromadu předsevzetí, jako obvykle, tak bůhví, jak dlouho mi vydrží. Ale diář z minulého roku pořád mám a dokonce ho používám, penál taky nosím a vůbec. Maturita se neúprosně blíží, tak snad jí zvládnu. Pevně věřím, že ano, pokud se nestane nějaká podpásovka. Což doufám ne...

No, vzhůru do školního života! Pokud máme věřit mangám, tohle je poslední rok, kdy můžu zachraňovat svět... Tak uvidíme. :D

Tenny

Věci, o kterých v poslední době až moc přemýšlím

Jak už jsem psala v minulém článku, život mě nepřestává překvapovat. Někdy příjemně, jindy méně příjemně... Občas se mi stane, že překvapím sama sebe.
Co se týče těch horších překvapení, je to moje vysvědčení. Mám jednu trojku, což mě poněkud štve, protože mi to zkazí průměř a nebudu mít vyznamenání. Jinak mám samé jedničky a jenom dvě dvojky... No jo, co se dá dělat. Francouzská konverzace mi prostě nejde a vzhledem k mým uším a mizerným francouzským schopnostem ani nikdy nepude. Navíc za celou dobu jsem nedokázala jaksi vypracovat systém, jak se na ní naučit, protože písemka, kterou nám rodilý mluvčí dává, je pokaždé jiná a pokaždé chce něco jiného. To pak babo raď. Jen doufám, že mi nedal 5 za poslech...
Vím, že jedna trojka je dobrá známka a že to není nic, kvůli čemu by se mělo vztekat a plakat a já nevím co, ale prostě to ve mě zanechává hořkou pachuť. Navíc minule dával trojky jen těm, co nechodili na hodiny a mě dal dvojku, tak jsem tak nějak doufala... Ještě teď si říkám, jestli to jenom není přepis známek z pc, kde není napsaná ta moje poslední jednička. Chjo...

Ano, ano, neměla bych se tím zabývat. Taková ale prostě jsem, že moc přemýšlím o všem a jakékoliv blbosti. Dneska jsem cestu do školy strávila přemýšlením, co bych dělala, kdybych byla učitel a žáci nechali mojí karikaturu ve třídnici. Což je absurdní, protože učitelka nikdy nebudu a karikatury ve třídnici jsou už dávno pasé. Když jsem vylezla z auta, vynořili se mi v hlavě druhé myšlenky (což jsou myšlenky, které přemýšlí o prvních myšlenkách, viz zeměploššké knížky o Toničce), o čem to vlastně sakra přemýšlím.

Včera večer jsem v noci nemohla vůbec spát, měla jsem hlavu tak nacpanou myšlenkami, že jsem zabrala až kolem páté hodiny ranní. Přemýšlela jsem o zítřku, o pátku (jedu na FF, což mě samotnou ještě stále překvapuje), o škole a o vysvědčení, o sobě...
Napadla mě jistá myšlenka ohledně jisté osoby. Psycholožka řekla, že se tím moc zabývám a věnuji tomu zbytečně moc energie a že bych neměla, ale to já dělám se vším.
Víte, už mě to nějakou dobu nebaví. Nemám ráda, když se ke mě někdo chová jako k idiotovi bez mozku, kterému nic nedochází. Kdyby to byl někdo, kdo mě poznal až po oné neblahé ušní události, fajn. Hodně se ptám na blbé a zcela jasné věci, které ještě často musí být řečeny vícekrát, z čehož by se dalo usuzovat, že nejsem nejchytřejší.
Ale že se ke mě jako k blbci chová někdo, kdo mě znal i předtím? To mě sere dost. Zvlášť když je to někdo, koho jsem měla docela ráda a vážila si ho. Minulý čas, bohužel, protože teď ve mě zanechává jen pocit hořkosti a vzteku, který převažují okamžiky společné radosti jen výjimečně.

Tak aby bylo jasno - Já nejsem blbá. Mám to dokonce i potvrzený, protože jsem dělala několik testů u té výše zmíněné psycholožky, které ve výsledcích uváděli že vám vysoce nadprůměrnou inteligenci. Mám také velmi dobrou paměť na určité věci.
A ano, ptám se na naprosto jasné a očividné věci, které všichni ví. A ptám se někdy víckerát.
A víte proč? Protože jsem ty zatracené věci neslyšela. Ono je těžké něco odvozovat, když máte tak polovinu a někdy i třetinu informací.

Docela  bych tedy ocenila, kdyby se ke mě někteří lidé a zvlášť ta jistá osoba přestali chovat jako k blbci. Několikrát jsem jim to už říkala, jenže očividně moje slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nezáleží na tom, kolikrát je na to slušně upozorním, či sarkasticky dodám: "Jsem hluchá, ne blbá, víš."
Samozřejmě, jistý řešení by bylo se přestat na ty věci ptát a přestat prudit ostatní. Myslíte, že mě to baví? Že mě baví vyptávat se na blbosti a očividnosti, otravovat s tím, o čem se mluvilo a lézt za někým jako pejsek, protože nemám ponětí, co se děje? Že z toho mám nějakou radost?
Nejradší bych se na to všechno vykašlala. Je tu ale jeden zásadní problém - když se nezeptám, oni mi to sami neřeknou, na což jsem už několikrát doplatila.

Fuuuu.....

No jo, no. Co se dá dělat. Sice mě to sere, ale rozhodně mě to nezlomí. Porotože na všechny ty idioty se vždycky najde aspoň jeden fajn člověk, kterej respektuje a chápe, jakej přístup ke konverzaci potřebuju. Jenom aby jich bylo trochu víc...
Ale co. Už jenom zítřek a máme před sebou dva měsíce válení. Zítra vypadnu z Budějc a užiju (doufejme) si FF a snad tam na všechny moje starosti zapomenu, Na zapomínání starostí jsem ostatně machr.

Tal třeba se na Festivalu potkáme.

Vaše Tenny

Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí

Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.

Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.


Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!

Život mě nepřestává překvapovat

Jsem ten typ člověka, co potřebuje mít pevný řád. Zásadně nechodím na akce, které jsou mi oznámeny pár hodin před konáním (protože už mám přesně naplánováno, co to odpoledne budu dělat a narušilo by mi to plány), všude chodím aspoň 5 minut předem, plánuji si dopodrobna svůj zítřejší den a bývám silně nervózní a nedůtklivá, když nastane nějaká náhlá změna, se kterou jsem nepočítala. Na druhou stranu při svém plánování se snažím vzít v úvahu všechny možnosti (i ty špatné a přímo katastrofické), takže se mi to zas tak často nestává. Někdy mě ale nechá život jenom zírat s otevřenou pusou a myšlenkou "To jsem tedy nečekala."

Mé plánování bohužel v poslední době hodně narušují moje ušní orgány, které zlobí bez ohledu na to, zda je venku hezky či ošklivo, zda se citím mizerně či skvěle, či zda jsou prázdniny a nebo chodím do školy. Hrozně mi vadí ta nepředvídatelnost. Že slyším špatně už jsem si celkem zvykla, ale to, že jeden den neslyším vlastní hlas a za týden můžu klidně poslouchat hudbu mě pořád dost rozhazuje.
Jindy mě ale něco překvapí příjemně. Třeba ve středu jsem měla na nohou nové lodičky a nevzala si ponožky, což vyústilo ve velmi ošklivé puchýře na obou nohách. Toužila jsem po jediném - jít domů, jenomže jsem musela pajdat na znakovou řeč a navíc jsem neměla peníze, abych si v drogerii koupila nějaké náplasti. Každých pět minut jsem si musela sednout, jak mě ty nohy bolela (ostatně bolí mě i teď, mrchy jedny). To samozřejmě není to dobré překvapení . Překvapení se stalo, když jsem vyčerpaně seděla na lavičce a nešťastně zírala na hnusný puchýř a přisedla si ke mě milá starší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Když jsem jí ukázala svou nohu, vytáhla z kabelky náplasti a věnovala mi je. Díky nim jsem pak přežila zbytek dne a byla jsem jí neuvěřitelně vděčná.

Venku už odkvétají sakury a to znamená, že se blíží moje narozeniny. Plnoletost... . V pondělí už budu dospělá a už nebudu malá holka. Upřímně, cítím se pořád stejně, o nic moc dospělejší než minulý rok nejsem. Tak uvidíme. Třeba mě ta plnoletost překvapí... (a ne, neplánuji se opít do němoty, maximálně se přecpu dortem)

Hm.

No nic, to bude asi vše. Přiznám se ale, že jsem moc ráda, že mě občas život překvapuje. S mým pesimismem totiž pomocnou ruku či vlídné slovo moc nečekám a vždy mě zahřejí, jakkoliv jsou maličké.

Vaše Tenny

Zásadní nedostatek mého charakteru

V angličtině se tomu říká "flaw" a je to taková ta chyba vaší osobnosti, kterou má každý. Prostě nejsme dokonalí, že ano. Akorát to někteří maskují lépe a jiní hůře.
Dneska jsem hodně přemýšlela o tom mém. Ne o všech, jenom o tom jednom, který se projevuje snad nejčastěji a nejvíce. Všímají si ho i ostatní lidé a byl mi mnohokrát vyčten, ať rodiči, přáteli či těmi, se kterými se znám jenom přes net.
A jaký že to je nedostatek?
Vzdávám věci předem. Jak matka dnes ve výbuchu vzteku pronesla, házím flintu do žita a utíkám před bojem.
A své útěky si umím vždy hezky odůvodnit. (I když někteří mi dost nahrávají - jako otec, který mě přihlásil na jistý kurz, aniž by se mě vůbec předem zeptal, jestli mám čas a chci tam chodit. A pak se diví, když tam nechci...)
Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem pesimistka a vidím všechno černě. Možná proto, že jsem líná a prostě se ni nechce vydávat to nadbytečné úsilí. Možná proto, že příliš neoplývám odvahou a mívám z věcí často i iracionální strach. Nebo jsem se s tím prostě narodila, bůh ví.

Nemám ambice. Nemám takové ty Narutovské sny, kdy se někdo snaží dosáhnout svého snu a cíle za každou cenu. Já životem proplouvám. Nejdůležitější je tady a teď, ne to, co bylo, či to, co bude.

S tímhle nedostatkem nic neudělám. Jo, možná bych mohla, ale prosím vás... Já bych to vzdala předem. Tak by bylo fajn, kdyby mě lidi prostě brali takovou, jaká jsem. Nebudu se měnit jenom proto, že se to někomu nelíbí, protože to bych to už nebyla já. A navzdory tomu, co byste si mohli myslet, já mám sebe samu docela ráda.

A to by bylo vše.

Howgh.

Tenny

P.S. : Ne, tento blog jsem ještě nevzdala předem, jenom se mi nechce nic psát.Asi bych měla číst méně úchylných fanfikcí.

I don´t want to be an otaku anymore...

(poznámka: tento článek byl napsán pod vlivem okamžiku a tudíž může být neobjektivní)

Když mě asi ve dvanácti nebo v jedenácti chytla mánie zvaná anime, naivně jsem věřila, že mi vydrží až na do smrti. Že ve třiceti budu stále hrdě koukat na nové díly Naruta a svým dětem nebudu pouštět kreslené seriály ve stylu Winx a jiných ptákovin, nýbrž Inuyashu, Krále Šamanů a Rurouni Kenshina. Ale ještě mi není ani osmnáct a už mám chuť vypadnout ze všech míst, která by mi mohla přinést přízvisko otaku. Není to tím, že bych se styděla za svoje anime období nebo že mě mangy přestaly bavit, ne. Pořád je čtu a dělám to ráda, i když je teď často prokládám americkými komiksy a hranými seriály. A ještě pořád mi prohlášení typu "anime jsou blbosti pro děcka" hýbají žlučí.
Ne, za onou naprostou nechutí vůči slovu otaku nestojí anime ani manga, nýbrž ostatní jedinci, kteří se tak nazývají. Přijde mi, jako by se celá ta skupina přetransformovala v jakousi hysterickou bandu fanoušků Tokio Hotel, až na to, že tam není ten Tokio Hotel, ale třeba Naruto.
Že "noví otaku" šmahem odsuzují mé milované anime série a vytahují se s novými, které nemají ani kouzlo, ani pořádný příběh jsem se smířila. Každý má holt jiný vkus.
Že ti "noví otaku" nejsou schopni používat google a ptají se na každou pitomost, nad tím jsem mávla rukou. To dělají lidi všude. (a na druhou stranu, najde se určitě i dost nových otaku, kteří ho používat umí)
Že nejsou schopní dát titulky k videu, neznají jiný zdroj než uložto a pořád prudí, když že bude další díl/překlad, fajn. To se děje i v jiných fandomech.
Že je pro ně konec světa, když anime/manga není v češtině, to jsem taky ještě chápala. Holt ještě nemají tak velkou slovní zásobu v angličtině či jiném jazyce.

To, že po mě chtějí, abych přispívala na pitomé stránky s překlady, už mě naštvalo. Nemám nic proti peněžní podpoře, když daná tvorba za něco stojí, ale proč bych sakra měla přispívat stránkám s hnusným designem, urážlivými admini a často mizernými překlady? (a ano, narážím na jistý server)
Další věc, co mi naprosto vzala chuť angažovat se v české otaku komunitě, byla očividný konkureční boj mezi překladatelskými skupinami. Jeden na druhého akorát hází špínu, deset skupin překládá jednu mangu a jiné zajímavé zůstávají ležet bez povšimnutí. Pitomý systém čtení, stahování a mizerná kvalita tomu také nepřidali a nejmíň rok už jsem se k žádnému českému překladu mangy ani nepřiblížila, nepočítám-li Naruta z Konohy. (anime nesleduji)

Ale to by se ještě skousnout dalo. To se přece netýká celé otaku skupiny, to se vždycky jenom objeví nějaký ten blbeček, co je vidět, říká mi mozek.
Jenže co mě opravdu zvedlo mandle byla dnešní diskuze, na kterou jsem nechtěně narazila na tom zatraceném facebooku. Všichni otaku se tam nad něčím rozčilovali a já si říkám - co je tak bere? Někdo označil anime za blbost?
Byli naštvaní, protože nakladatelství Crew vydá Bleach.
V komentářích následoval pláč, že techniky byly přeložené do češtiny, že na jména byla použita české transkripce a že tudíž crew zmrvili celý Bleach, DN a jiné. A že by raději neměli vydávat nic a že amatérští překladatelé jsou stejně nejlepší.

V jednom okamžiku se mi vybavili ty okamžiky kdy jsem nešťastně sháněla mangu všude možně po internetu a zoufala si, proč si prostě nemůžu zajít do knihkupectví. Když jsem louskala divný anglický překlad na miniaturních stránkách, protože český neexistoval a jiná verze anglického taky ne. Vybavila se mi ta radost, když jsem v knihkupectví objevila Královnina rytíře (což ani nebyla manga, nýbrž manhwa) Jak jsem byla nešťastná, když nakladatelství talpress i zonerpress psali, že nemohou vydat delší série než určitý počet volume, protože by je to zruinovalo.
V tu chvíli mě napadlo, že už vážně nechci, aby mi říkali otaku. Zítra možná změním názor, ale teď si dovolím zůstat znechucená.

Ach jo.

Vaše Tenny

P.S. - Později se na obranu proti blbostem na fb zvedlo několik osob, ale většinou to byli staří harcovníci, kteří stejně jako já nechápali onu upřímnou zášť vůči české transkripci.

O špatných a dobrých dnech

Poslední dva týdny a kousek mám čistou hlavu. Je to trochu zvláštní pocit, být nezatížená onou černotou, která je usazená na mojí dušičce. Vidím věci najednou jinak, více se usmívám – a světe div se, svět se usmívá se mnou. Nemluvím samozřejmě o počasí (ačkoli zrovna dnes je krásně slunečno), nýbrž o mém duševním stavu.
Víte, je to už skoro dva roky od onoho neblahého incidentu, který obrátil můj svět naruby. Naneštěstí to nebylo jednorázové a tak si následky nosím dodnes a dost možná je budu nosit až do konce života. Špatné dny střídají dobré dny. Dříve bylo špatných dnů mnohem více než dobrých, hodily po týdnech, měsících. Teď dobré dny vybojovali mírnou převahu.

Za špatných dní leží doma schoulená do klubíčka na počítačové židli nebo v posteli. Zírám do obrazovky, užíraná strachem, bolestí a depresí. Když jsem v takový den donucena jít do školy, jsem nabručená, cynická, s nikým se nebavím a když už ano, častuji je věcmi nehezkými a ošklivými vtipy. S užíráním pozoruji, jak se lidé vesele baví a cítím se mizerně. Odkládám věci, i ty, které mě baví a dělám je ráda, má oblíbená jídla mi nechutnají a nemůžu spát.
Ve dny dobré cítím výčitku kvůli všem špatným myšlenkám, které mě napadali. Děkuji bohu, že jsem neuskutečnila mé nápady ze špatných dní a uvědomuji si, že jsem lidem křivdila. Najednou je všechno tak nějak jednodušší, klidnější, věci více dávají smysl.
Špatné dny nastávají v dobách, kdy špatně slyším. V uších mi hučí, nikomu nerozumím, mám strach jít do školy a zároveň se bojím toho, co zameškám.
Dobré dny nastávají, když slyším dobře. Když si můžu povídat s přáteli, aniž bych se neustále ptala, co říkali. Když můžu poslouchat hudbu a koukat se na filmy s dabingem. (ač stále dávám přednost titulkům) Když všechno ve škole zvládám a nemám z ní strach.

Za poslední dva roky jsem měla hodně špatných dní. Ve špatné dny je to jako když máte na zádech odporného zlotvora, který vás vysává a našeptává zlá slova a myšlenky. Občas mám pocit, že někteří lidé si získali obraz jenom z těch špatných dní a domnívají se, že se mi zhoršil charakter či že se ze mě stala mrcha numero uno.

 Ani nevím, proč tohle vlastně píšu. Možná proto, abyste věděli, že v některé dny se prostě chovám děsně, ačkoliv toho poté lituji. Možná proto, že se chci podělit.

Ale asi proto, že už tu dlouho nic nepřistálo a za to pociťuji výčitky.

Tak vám přeji co nejvíce dobrých dní a co nejméně špatných.

Vaše Tenny

O čem vám nenapíšu

Vážení a drazí, mám problém. Není o čem psát. Ne snad, že by se člověku nechtělo, ale ono není o čem.  Chtěla jsem vás oblažovat příběhy z mého života, jenže zjištiťuji, že nejsou dostatečně zajímavé, aby se z nich stvořil smysluplný článek. Nechce se mi zaspamovat můj blog články které připomínají statusy z facebooku: "Tož dneska jsme pekli cukroví. Máma udělala porpvé kokosky a já zjišťuji, že jsem na nich závislá. Blbej kokos." ani "Ten pitomec, co se nazývá mým bratrem, zase nepřijel na víkend domů. Kvůli němu jsem musela čekat hodinu na autobus." Takové statusy ovšem na facebooku nenajdete, jelikož mám bratra v přátelích a nechci ho prokovokat a jednak protože mi přijde obecně stupidní psát o kokosu. Mám ještě nějakou hrdost, no ne?
Status ze včerejška by asi zněl: "Objevila jsem slash fanfiction na, považte, Rychlé šípy. Přečetla jsem jí celou a líbila se mi. Čeká na mě další stupeň pekla. (A chudák Foglar se točí v hrobě)" To tam ovšem taky nenajdete, protože se bojím, co by si lidé pomysleli. Co si pomyslí čtenáři tothoto blogu nevím, ale většina lidí, jejichž reakce se obávám, se neobtěžuje číst články delší jak dvě věty.

Na události z mého života jsem se tedy vykašlala a rozhodla se napsat nějakou recenzi. Mé pokusy ztroskotaly hned u první, jelikož Young Avenegers, o kterých jsem psala, na to skoro napsat recenze nejde. Zapletla jsem se do vysvětlování co jsou vlastně ti Avengers  a doporučování filmů, a když jsem měla napsané čtyři odstavce a teprve jsem o YA začala mluvit, řekla jsem si, že asi něco dělám špatně. Info o nejlepším superhrdinském týmu všech dob tedy snad přijde jindy. (Omlouvám se, Eli, Billy, Teddy, Tommy, Kate, Cassie a Visione, že vás tak zanedbávám. Nebojte, dám vám určitě přednost před Young justice)
Pohlédla jsem na stůl, na svůj knižní arzenál a co jsem četla naposledy. Hm, Bartimeovu trilogii po dvěstědvacátedruhé, dále Paganiniho smlouvu... Uh. Nerada píšu recenze na chladné a děsivé thrilerry. Mám sklony vyzradit zápletku. Pak tu máme trapnou pokračovatelku Jane Austen a její Strastiplné peníze paní Darcyové. Ta ženská má úchylku na úchylná jména, vážně... Měla by si znovu přečíst nějakou knížku od Austenový a ujistit se, že slavná autorka opravdu nepojmenovávala postavy stylem Quintus, Sholto, Cassandra, Octavia, Theodossia a podobně. Stará dobrá Elizabeth, Emma a Jane, kam se jenom ztratili. (nehledě na to, že mi Pýcha a předsudek přijde aktuálnější než ty pindy, co napsala ta ženská ve 21. století)
Fantasy veškerá žádná, vášnivě čekám na Vánoce a na další díl Písně ledu a ohně. S mojí smůlou vyšli ovšem další knihy, které bych chtěla mít ve knihovničce až dva dny poté, co jsem otci odevzdala seznam toho, co chci. Taky naprd.
O manze se zmiňovat nebudu. V poslední době čtu jenom jeden žánr a ten se recenzuje špatně. "Chudý japonský student je unesen zlým ruským mafiánem a-" Hm, fajn, tak nic. ( pro šokované - tenhle typ nečtu, většinou dávám přednost zápletce "Dva kamarádi z dětsví", muhehe. :D)

Ale možná v blízké době napíšu nějakou úvahu o společnosti. Mám ráda úvahy.

Hm, tak koukám, že jsem napsala velmi dlouhý článek o tom, proč nemůžu psát. To je poněku kontraproduktivní. Na druhou stranu vám to jistě přineslo větší porozumění mé osobnosti a mých zájmů. (Na všem hledej něco dobrého, říká moje babička. Když jí brali kus ledviny, odvětila, že je to dobré, protože má ještě druhou)

Nelíbí se vám něco, co jste se dočetli? Nechce se vám věřit tomu, že jsem taková, jaká píšu? Inu, nikdo není dokonalý a nikdo se nám nemůže na 100% zamlouvat. Ale víte co...
"Deal with it... " 8)
(pro fanoušky Avengers - "I do what I want, Thor!")

A to bude asi vše. Uvidíme se snad u příštího článku.

Tenny

P.S. - Kdo bude chtít, tomu pošlu ten odkaz na tu slash fanfiction s Rychlými Šípy, muhehe...