Věci, který mě serou

Znáte stránku 1000 věcí, co mě serou? Je to přesně to, co je napsáno v názvu - prostě hromada věcí, který štvou.

Tenhle týden mě naštvalo tolik věcí, že jsem se prostě nedokázala udržet a napsat tenhle seznam... A to se týká jenom tohohle týdne.

Co si pod tím vlastně představujete, vážení?

Víte, v novinách se to pořád omílá a lidé o tom strašně rádi mluví - jak "nepřizpůsobiví" (čímž samozřejme myslí romy, koho jiného) zneužívají sociální dávky a jak je v naší republice hromada lidí, která předstírá postižení, jen aby si mohla vesele žít z invalidního důchodu a využívala různé benefity, které to nabízí.
Já vám nevím, zkusili jste si už projít tím úředním martyriem, než vám konečně dají aspoň tu ZTP kartičku? Protože já ano. A nějak si nedovedu představit, jak by se to dalo ošulit.
Nejen že vás navštíví sociální pracovnice přímo u vás doma a podrobí vás detailnímu výslechu ohledně vašeho života a postižení, ale taky se prozkoumává veškerá zdravotnická dokumentace. A teď mi řekněte, jak tohle chcete obelhat.
Samozřejmě, můžete milé paní lhát do očí, jak děsně trpíte a jak se nemůžete pohnout a podobně. Ale jak proboha chcete změnit lékařské zápisy? Velká část nemocí se odhaluje lékařskými testy, a krevní výsledky nebo magnetickou rezonanci prostě nepředěláte k obrazu svému. Existuje samozřejmě pár nemocí, které se dají předstírat a jsou nezjistitelné lékařskými cestami, ale z těch většinou postižení neuděláte. Naopak spíš uslyšíte tu hezkou větičku, že dokud to není podložitelné nějakými viditelnými výsledky, jste vlastně úplně zdraví.
A samozřejmě, určitě se tu a tam objeví nějaký doktor, který je za menší přímluvu ochoten poněkud pozměnit ony lékařské záznamy a rázem je z vás nemohoucí jedinec. Ale pokud jste na tom tak, že mizerný invalidní důchod je pro vás vítanou finanční injekcí, pochybuji, že byste měli peníze na podplacení kteréhokoliv lékáře.

Věci, o kterých v poslední době až moc přemýšlím

Jak už jsem psala v minulém článku, život mě nepřestává překvapovat. Někdy příjemně, jindy méně příjemně... Občas se mi stane, že překvapím sama sebe.
Co se týče těch horších překvapení, je to moje vysvědčení. Mám jednu trojku, což mě poněkud štve, protože mi to zkazí průměř a nebudu mít vyznamenání. Jinak mám samé jedničky a jenom dvě dvojky... No jo, co se dá dělat. Francouzská konverzace mi prostě nejde a vzhledem k mým uším a mizerným francouzským schopnostem ani nikdy nepude. Navíc za celou dobu jsem nedokázala jaksi vypracovat systém, jak se na ní naučit, protože písemka, kterou nám rodilý mluvčí dává, je pokaždé jiná a pokaždé chce něco jiného. To pak babo raď. Jen doufám, že mi nedal 5 za poslech...
Vím, že jedna trojka je dobrá známka a že to není nic, kvůli čemu by se mělo vztekat a plakat a já nevím co, ale prostě to ve mě zanechává hořkou pachuť. Navíc minule dával trojky jen těm, co nechodili na hodiny a mě dal dvojku, tak jsem tak nějak doufala... Ještě teď si říkám, jestli to jenom není přepis známek z pc, kde není napsaná ta moje poslední jednička. Chjo...

Ano, ano, neměla bych se tím zabývat. Taková ale prostě jsem, že moc přemýšlím o všem a jakékoliv blbosti. Dneska jsem cestu do školy strávila přemýšlením, co bych dělala, kdybych byla učitel a žáci nechali mojí karikaturu ve třídnici. Což je absurdní, protože učitelka nikdy nebudu a karikatury ve třídnici jsou už dávno pasé. Když jsem vylezla z auta, vynořili se mi v hlavě druhé myšlenky (což jsou myšlenky, které přemýšlí o prvních myšlenkách, viz zeměploššké knížky o Toničce), o čem to vlastně sakra přemýšlím.

Včera večer jsem v noci nemohla vůbec spát, měla jsem hlavu tak nacpanou myšlenkami, že jsem zabrala až kolem páté hodiny ranní. Přemýšlela jsem o zítřku, o pátku (jedu na FF, což mě samotnou ještě stále překvapuje), o škole a o vysvědčení, o sobě...
Napadla mě jistá myšlenka ohledně jisté osoby. Psycholožka řekla, že se tím moc zabývám a věnuji tomu zbytečně moc energie a že bych neměla, ale to já dělám se vším.
Víte, už mě to nějakou dobu nebaví. Nemám ráda, když se ke mě někdo chová jako k idiotovi bez mozku, kterému nic nedochází. Kdyby to byl někdo, kdo mě poznal až po oné neblahé ušní události, fajn. Hodně se ptám na blbé a zcela jasné věci, které ještě často musí být řečeny vícekrát, z čehož by se dalo usuzovat, že nejsem nejchytřejší.
Ale že se ke mě jako k blbci chová někdo, kdo mě znal i předtím? To mě sere dost. Zvlášť když je to někdo, koho jsem měla docela ráda a vážila si ho. Minulý čas, bohužel, protože teď ve mě zanechává jen pocit hořkosti a vzteku, který převažují okamžiky společné radosti jen výjimečně.

Tak aby bylo jasno - Já nejsem blbá. Mám to dokonce i potvrzený, protože jsem dělala několik testů u té výše zmíněné psycholožky, které ve výsledcích uváděli že vám vysoce nadprůměrnou inteligenci. Mám také velmi dobrou paměť na určité věci.
A ano, ptám se na naprosto jasné a očividné věci, které všichni ví. A ptám se někdy víckerát.
A víte proč? Protože jsem ty zatracené věci neslyšela. Ono je těžké něco odvozovat, když máte tak polovinu a někdy i třetinu informací.

Docela  bych tedy ocenila, kdyby se ke mě někteří lidé a zvlášť ta jistá osoba přestali chovat jako k blbci. Několikrát jsem jim to už říkala, jenže očividně moje slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nezáleží na tom, kolikrát je na to slušně upozorním, či sarkasticky dodám: "Jsem hluchá, ne blbá, víš."
Samozřejmě, jistý řešení by bylo se přestat na ty věci ptát a přestat prudit ostatní. Myslíte, že mě to baví? Že mě baví vyptávat se na blbosti a očividnosti, otravovat s tím, o čem se mluvilo a lézt za někým jako pejsek, protože nemám ponětí, co se děje? Že z toho mám nějakou radost?
Nejradší bych se na to všechno vykašlala. Je tu ale jeden zásadní problém - když se nezeptám, oni mi to sami neřeknou, na což jsem už několikrát doplatila.

Fuuuu.....

No jo, no. Co se dá dělat. Sice mě to sere, ale rozhodně mě to nezlomí. Porotože na všechny ty idioty se vždycky najde aspoň jeden fajn člověk, kterej respektuje a chápe, jakej přístup ke konverzaci potřebuju. Jenom aby jich bylo trochu víc...
Ale co. Už jenom zítřek a máme před sebou dva měsíce válení. Zítra vypadnu z Budějc a užiju (doufejme) si FF a snad tam na všechny moje starosti zapomenu, Na zapomínání starostí jsem ostatně machr.

Tal třeba se na Festivalu potkáme.

Vaše Tenny

Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí

Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.

Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.


Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!