Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...
Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.
Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...
No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )
Tenny
Žádné komentáře:
Okomentovat