Magie ticha - kapitola první

pozn.: Kapitola je zatím nezkontrolovaná, možná obsahuje gramatické chyby či překlepy, dostanu se k tomu snad zítra.

Kapitola první - Tisíc dvě stě třicet čtyři čarodějů

...zastaralá a chaotická organizace mágstva se změnila až po tzv. Druhé válce čarodějů (762-769)

Dle dochovaných spisů víme, že tehdejší císař Kleocis V.  přikázal svým čarodějům spočítat veškeré magicky vyučené obyvatelstvo a zapsat jejich seznamy do jedné knihy. Mágové nalezli různě po říši celkem 1234 takových jedinců (některé zdroje hovoří o jiných počtech, ale spekuluje se, že se tito mágové odmítli nechat zapsat a odešli do ústraní), což je shodou okolností také magické číslo Počátku. Kniha tisíce dvaceti tří čtyř čarodějů se bohužel nedochovala, jelikož spolu s ostatními dokumenty shořela při požáru Velké knihovny v roce 837, ale toto číslo přetrvává v čarodějné organizaci dodnes.

Takzvaný Čarodějný konvent má vždy přesně 1234 členů, nikdy více, nikdy méně (kromě výjimečného roku 842, kdy byl počet o jednoho člena vyšší, viz strana 59). Adept, který vystuduje magickou teorii, se může stát Mágem/Čarodějem až teprve tehdy, kdy jeden ze současných členů Konventu zemře, případně je vyloučen. K této výjimečné situaci ovšem došlo jenom dvakráte v historii, v případě Zrádce Kehlera a Rudého Šílence. (viz strany 115 a 116) Důvodem je velmi složitý systém odvolání a nutnost souhlasu nadpoloviční většiny všech členů Konventu.

Brzy po smrti člena Konventu je Radou starších vybrán nový člen, který získá svůj titul po složitém obřadu jmenování. (viz také Tituly čarodějů, str. 251) Tento člen získává veškerý majetek a studie svého předchůdce, včetně jeho místa bydliště, kam se zpravidla okamžitě přestěhuje.

Experti spekulují, že k tomuto způsobu organizace došlo...

Výňatek z knihy Stručná historie čarodějů, mágů a magických sil od prof. Markuse von Berkeliho

 ***

Ten večer jsem seděl u svého stolu ve studovně a snažil jsem se perem zachytit drobné rozdíly mezi těly Bzučáka menšího a Bzučáka ostrého. Moji kolegové ten zápal nechápali - raději trávili večery po hospodách nebo v objetí krásných žen a jakékoliv další studium po dokončení Akademie považovali za naprosto zbytečné a hloupé. Ovšem já žil v přesvědčení, že ďábel vězí v detailech. Ten, kdo pochopí maličkosti světa, spíše porozumí celistvosti vesmíru a pochopí fungování osudu.

Navíc jsem zkoumání malých démonků považoval za činnost velmi zábavnou, jakkoli moji vrstevníci nesouhlasili. Možná, že zde nebyl žádný přínos kromě toho akademického, avšak člověk nikdy neví, na co může při takovém výzkumu narazit.

Proto mě také velmi překvapilo, když dovnitř vrazil profesor Kristián. Ten obvykle býval v tuto denní dobu na nějakém pompézním večírku, kde ohromoval dámy svými jemnými iluzemi a popíjel přílišné množství vína. Navíc jsem se rozhodně neřadil k jeho oblíbencům, hřmotný pan profesor měl raději ty adepty, kteří jeho způsob života sdíleli. Rozhodně ne takové studijní krysy jako jsem já, jak nám říkal.

"Dobré zprávy, Adame!" zvolal bodře.

"Opravdu?" V mém hlasu zazněl odstín skepticismu, což přimělo profesora k zamračení.

"Jistě. Za pár okamžiků bude již na nohou celá Akademie, počítám, přiletěl holub se zprávou. Jedno místo v Konventu se uvolnilo!"

"Nevím, jestli bych to tedy nazval dobrou zprávou," namítl jsem suše. "Nějaký nebohý čaroděj zemřel a úmrtí se většinou jako dobrá zpráva neohlašuje."

Profesor se na mě zamračil ještě víc, ale pak si baculatou rukou uhladil svůj dlouhý stříbrný vous a pokračoval.

"Odešel chudák starý Xaverius. Byl to dobrý chlapík, i když jsem ho osobně moc neznal. Hodně se zajímal o výzkum jazyka magie, slyšel jsem. Ale bylo mu už pěkných 114 let, není divu, že se odebral na onen svět!"

"Jistě, to je velmi zajímavé. Smím se zeptat, proč mi to oznamujete, pane profesore? Pokud je to pravda, budeme mít určitě brzy mnoho práce."

"Ach, dobrá otázka, mladý muži. Samozřejmě, Konvent i já vás považujeme za velmi inteligentního a schopného adepta. Dospěli jsme k názoru, že zrovna vy byste mohl zesnulého Xaveria nahradit."

Při tom prohlášení mi málem upadl brk a špatným tahem jsem nechtěně znehodnotil svou studijní kresbu.

"Já?" řekl jsem naprosto nevěřícně.

"No ovšem. Tváříte se velmi překvapeně, mladý muži."

Kdo by se také netvářil překvapeně, že ano. Můj optimistický odhad na získání pozice v Konventu byl tak za pět, možná za deset let. Přede mnou stála celá řada adeptů, mnozí z nich starší a mnohem známější než já a také mnohem oblíbenější mezi ostatními čaroději. Navíc kdo kdy slyšel o tom, že by se čarodějem stal někdo teprve dva roky po dostudování?

"Jenom.. Neočekával jsem to. Nejsou tady poněkud... vhodnější kandidáti?" zeptal jsem se.

Profesor se zatvářil všelijak a znovu si nervózně hladil vous.

"Nu... Je možná pravda, že nejste první, komu byla tato nabídka vyřčena. Ale jsou tu jisté šuškandy o tom, že vrchní čaroděj v hlavním městě už má na kahánku a většina adeptů... řekněme doufá, že ho nahradí. Domníval jsem se, že zrovna vy byste dal přednost tichému klidu venkova před rušným hlavním městem."

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Samozřejmě, po pozici v Algernonu jsem nijak netoužil. Hlavní město znamenalo intriky, politiku, halasné večírky, festivaly magie, organizaci a jiné věci, které jsem vůbec neshledával přitažlivými. Pravda, byla tu také největší knihovna a Akademie, ale v hektickém městském životě většinou na výzkum a bádání nebyl čas. Nebo se tak aspoň ostatní čarodějové tvářili. Oproti tomu venkov - nějaká pěkná věž uprostřed lesů či hor se služebnictvem, v krásném tichu a poklidu. Jen občas nějací vesničané potřebují vyléčit dítě či krávu, nebo rozsoudit, komu patří která polovina pole. Nějaké ty dožínky jednou za rok a pak jen klid a pohoda. Navíc v lesích a horách se často vyskytovali staré magické monumenty či pozůstatky dávných dob, magická jezírka a vůbec místa, kde by se skvěle dala soustředit magická energie. Možná by byli trochu problémy s dopravou všech publikací, ale předchozí mágové jistě nashromáždili dostatek knih alespoň pro základní výzkum. Navíc kdo ví, jaké spisy se v pozůstalosti starého mága nacházeli? A venkov také postrádal nájemné vrahy či podobné existence, které chtěli ukončit mágův život dříve, než by bylo milé, aby mohl být nahrazen někým novým. Už věk nebohého čaroděje Xaviera vypovídal o tom, že podobná nebezpečí na venkově rozhodně nehrozí.

Bylo to prostě perfektní.

"To rozhodně," přikývl jsem. "Velmi rád tuto nabídku přijmu."

"Výborně! V tom případě můžeme začít s přípravami Jmenování! Okamžitě svolám Radu starších a oznámím jim to."

Naposledy se na mě usmál s a s triumfálním výrazem odkráčel z knihovny, s povlávajícím pláštěm za zády.

Pohlédl jsem na mou zničenou kresbu nebohého Bzučáka menšího a zavrtěl jsem hlavou. Teď se to všechno změní...

Tehdy jsem ještě nevěděl, jak moc jsem měl pravdu. Ale to tak většinou bývá...

***

Jmenování proběhlo poměrně v klidu. Naštěstí jsem dokázal přesvědčit Radu starších, aby zvolila méně pompéznější a složitější verzi obřadu, takže to bylo téměř komorní. Mnoho lidí nepřišlo - samozřejmě se objevili moji rodiče. Matka se uprostřed obřadu zajíkala dojetím a pláčem a i otec, obvykle tak stoický, vypadal, že se mu jeho oči lesknou. Přišli také všichni moji profesoři, kteří mě plácali po zádech, gratulovali a natřásali se jako pávi, snad jakoby celému světu chtěli říct: "Podívejte, tohle je náš student! A kam až to dotáhl!" K mému překvapení se dostavili i někteří moji spolužáci a dokonce mi nabízeli, že to můžeme řádně oslavit v nějaké hospodě, což jsem rázně odmítl.

A nesmím zapomenout na samotného císaře. Pravda, spíš se tam jen mihl, aby mi pogratuloval, a počastoval mě naprosto chladným pohledem. Přesto to byl zážitek, pozorovat toho muže v nádherných zlatých róbách s ledovým výrazem a cítit tu auru vznešenosti, která ho obklopovala. Kromě ní ho také obklopovala banda patolízalů, úředníků a strážců, což už tak působivé nebylo, ale to prostě k této pozici patří. Pochyboval jsem, že by si třeba jen pamatoval mé jméno - císař se tradičně zúčastnil všech Jmenování mágů a vtěsnal to moje mezi diplomatickou večeři a nějaký ples. Ale člověk nikdy neví, císařova kamenná tvář neprozrazovala nic.

Jinak téměř nikdo. Nebyl jsem příliš sociální typ a přátele jsem si v hlavním městě neudělal. Nijak jsem toho nelitoval, většina lidí, které jsem zde potkal byli stejně hlupáci příliš zaujatí sami sebou.

Po třech zdlouhavých a nudných hodinách jsem se pak konečně stal mágem. Rada starších mi předala medailon, znak úřadu, oficiální majetkové listiny k mému novému domovu a zapsali mě zlatým inkoustem do Nové knihy čarodějů. Byl to nádherný pocit, vidět celé mé jméno, Adam Kryštof Rael, lesknout se pod ostatními. Také mi byli předány nádherné oficiální róby a čapka, vše z látky, která barvou připomínala noční oblohu, včetně odlesků hvězd a galaxií. Musel jsem odříkat dlouhé sliby ve dvou jazycích a potřást si rukou s 34 členy rady starších, včetně dojatého profesora Kristiána.

A bylo to. Tolik let namáhavého studia konečně neslo své ovoce a já o sobě mohl říci, že jsem oficiální čarodějem, mohu provozovat magii a přivolávat démony. S titulem také přicházeli jiná práva a povinnosti - byl jsem na stejné pozici jako městští soudci a měl jsem pravomoc rozsuzovat občanskoprávní spory.

Ke konci večera jsem měl konečně možnost promluvit si se svými rodiči. Matka a otec stáli ostýchavě stranou slavícího davu a vypadali poněkud nesví. Matka si otírala oči do dlouhého zdobeného šálu, který jsem jí věnoval k posledním narozeninám.

"Adámku," řekla mi. "Jsem tak ráda, že jsem se toho dožila. Jsme na tebe strašně pyšní. Jsi nesmírně šikovný kluk, takhle daleko to nikdo z naší rodiny ještě nedotáhl!"

"Díky, mami."

"Tvoje sestra taky chtěla přijet, ale to víš, za chvilku slehne a to poslední těhotenství bylo trochu problémové, tak jsme si dělali starosti, aby se jí nic nestalo... Ale taky je na tebe moc pyšná." Už to vypadalo, že matka chce pokračovat v obvyklé tirádě o tom, jak se moje sestra má, jak se mají všichni moji synovci a neteře, kterých už bylo tolik, že jsem přestal počítat, a jak se malá Anička naučila chodit a jak sousedce Horákové ukradla liška slepice a kdesi cosi o hromadě lidí, jejichž jména mi nic neříkala a jejich životní peripetie také ne. Naštěstí ji přerušil můj otec:

"Už víš, kam se budeš stěhovat?"

Můj otec byl pravým opakem matky. Tam, kde ona vyprávěla všechno, co věděla a někdy i nevěděla, on šel většinou rovnou k věci. Ve své podstatě se skvěle doplňovali, protože ona byla skvělý vypravěč a on skvělý posluchač.

"Nějaká vesnice jménem Záhoří. Tedy není to přímo v té vesnici, je to prý sídlo nedaleko odtamtud. Je to někde v severní části země, ještě jsem se neměl čas podívat na mapy."

Kývl. "To je hodně daleko."

Máti se zamračila, nejspíše jí teprve teď došlo, že se budu stěhovat na druhou stranu císařství. "Ale přijedeš nás někdy navštívit, viď?"

"Samozřejmě. Hned jak to bude možné." Což znamenalo někdy tak za půl roku, počítal jsem, když vezmeme v úvahu, kolik tam nejspíš budu mít práce. Pokud tedy do té doby profesor Eliáš nevymyslí ten nový způsob teleportace, o kterém neustále mluvil.

"To doufám. Musíš vidět Honzíčka, ještě jsi ho neviděl. Je tak hrozně roztomilý, má očka úplně jako ty a tvůj táta! Taková krásná modrá kukadla a vždycky na mě vyjeveně kouká!"

"Ovšem, mami."

"Pojď, drahá, myslím, že Adama rušíme, musí určitě ještě mluvit s hromadou lidí," zachránil mě táta. Ještě jsem se sklonil, aby je oba objal a máti mi znovu připomněla, aby je co nejdřív přišel navštívit a pravidelně psal dopisy a také abych nosil teplé ponožky, protože na horách bývá zima, abych nenastydl.

Když moji rodiče odešli, přitočil se ke mě profesor Eliáš, který mě na Akademii učil astronomii a teorii časoprostoru, a tvářil se nadmíru pobaveně.

"Vaši rodičové jsou nesmírně zajímavý lidé. Když jsem vaší matce řekl, čím se zabývám, začala mi vyprávět o jakési paní Horákové a jejích záhadně se ztrácejících slepicích."

Přemýšlel jsem, komu matka o paní Horákové a jejích slepicích neřekla.

"Jsou dost jiní než lidé tady z hlavního města."

"To vskutku. Povězte mi, Adame, slyšel jste něco o nebohém panu Xaveria a jeho majetku, který jste získal?"

"Ne příliš," přiznal jsem. "Profesor Kristián mi řekl, že se zabýval výzkumem jazyka a v dokumentech se píše, že sídlil ve vesnici Záhoří, ale to je tak vše, co vím. Bohužel jsem ho nikdy nepotkal."

"Ach ano. Já pana Xaveria znal... Byl to trochu divný patron, jak už staří čarodějové bývají a město téměř nenavštěvoval, takže se nedivím, že jste ho nikdy nepotkal. Pokud vím, zabýval se teorií magické lingvistiky a jak moc zaříkávadla a magické formule mají vliv na výsledek kouzla, v jakých jazycích je možné čarovat a zda je možné provádět magii zcela beze zvuku. Jsem si jistý, že své poznatky všechny zapsal, byl velmi pečlivý a precizní. Můžete v jeho výzkumu pokračovat, pokud vás bude lákat."

"Přiznám se, že jsem se o magickou lingvistiku nikdy moc nezajímal. Dávám přednost zkoumání démonologie, pokouším se udělat kompletní seznam nižší démonků a jejich variací."

"No ovšem, na to jste přece dělal závěrečnou akademickou práci. Ale v případě, že byste si to rozmyslel... Démonologií se v současné době zabývá hodně mágů, ale lingvistkou pokud vím snad již jen jeden, nebo dva. Byla by škoda, kdyby tato metoda přišla vniveč, jsem si jist, že nám může přinést mnohé."

"Budu o tom uvažovat," řekl jsem, i když mě lingvistka vůbec nelákala. Neměl jsem talent na jazyky, připadali mi jako spletité labyrinty, které předstírali, že mají pravidla a pak na vás vyskočila další a další výjimka.

"A ještě bych vás možná měl varovat... Pan Xavierus byl sice precizní a pečlivý co se týkalo výzkumu, ale v jiných oblastech života... ne tolik, řekněme. Proslýchá se, že jeho sídlo není zrovna v nejlepším stavu. Možná budou zapotřebí nějaké opravy."

"Děkuji za upozornění, profesore," kývl jsem. S rekonstrukcí jsem stejně počítal, nějak se mi nezdálo, že bych měl stejný vkus jako nějaký stoletý stařík, navzdory tomu, co tvrdila moje sestra.

"Není zač, není zač. A určitě se ozvěte, jak se vám daří. Dokud nepřijdu na to, jak teleportovat nejen jablka, ale i lidi, budeme se muset spoléhat na starou dobrou holubí poštu."

Zaplést rozhovor se se mnou pokusilo ještě několik dalších lidí. Přiopilý profesor Kristián mi znovu a znovu gratuloval, několik mých bývalých spolužáků mě prosilo, zda se za ně přimluvím u toho či onoho čaroděje a byl jsem si jist, že za mými zády mě sledovalo také pár očí plných závisti a zloby. Pravda, profesor Kristián mě sice ujišťoval, že o tuto pozici nikdo nestál, ale některým lidem leželo v žaludku, že se čarodějem stal tak mladý adept. Většinou se mágy stávali až lidé starší čtyřiceti let, i když to rozhodně nebylo pravidlem, a v historii byli i mladší adepti - vybavoval jsem si třeba Rictora Mladého, jak mu přezdívali, který získal pozici mága ve věku pouhých šestnácti let. Oproti tomu bylo mých dvacet devět ještě dobrých.

Omluvil jsem se, že se již cítím unavený a konečně jsem odešel směr své pokoje. Po pravdě řečeno, unavený jsem se necítil, leda tak zdvořilými konverzacemi a potřásáním rukou, ale chtěl jsem odtamtud konečně vypadnout. Procházel jsem temnými chodbami a jemně našlapoval na studenou, kamennou zem. Cítil jsem se přitom zvláštně nostalgicky. Je to možná naposled, co tudy procházím, naposledy, co pozoruji mihotavé magická lucerny na stěnách a vidím skrz úzká okna svítit měsíc a hvězdy. Akademie a její točící se uličky s kočičími hlavami, tiché knihovny a zdi s popínavým břečťanem mi za tu dobu přirostly k srdci.

Stejně tak můj pokoj, zastrčený na druhé straně Akademie. Už jsem měl téměř sbaleno, služebné mi pomohli naskládat všechno oblečení do velkých dřevěných kufrů, kam by se snad vešla celá armáda. Do krabic jsem naskládal mé knihy a další věci, bez kterých jsem se nemohl obejít, jako mojí sadu pro přivolávání démonků, nezlomitelný brk, což byl dárek k osmnáctinám od mojí starší sestry, několik druhů inkoustů a papírů, flakónky a sáčky s magickými přísadami a tak podobně. A samozřejmě zlaté hodinky, které mi věnoval můj otec a které se museli pravidelně natáčet, avšak jinak ukazovali čas naprosto spolehlivě.

Odejít z Algernonu, našeho hlavního města, jsem měl až zítra. Naplánoval jsem si cestu na brzkou ranní hodinu, abych se na místo určení dopravil co nejdřív, i když jsme počítal, že se do Záhoří dostanu stejně nejdříve za dva dny. Bylo to opravdu dosti z ruky...

Vytáhl jsem zažloutlou mapu našeho císařství, která ležela pod mými studijními zápisky na stole. Na papíře se leskly jemné linky, ukazující hranice krajů a zemí, pohoří, řeky a hluboké hvozdy. Najel jsem prstem na Severní teritoria a hledal Záhoří. Můj kočí samozřejmě věděl, kudy se tam jede, ale já se cítil klidnější, když jsem věděl, kde přesně vesnice leží a dokázal jsem si pak při cestě v hlavě představit, kolik nám ještě zbývá mil.

Záhoří se krčilo za masivem Větrných hor, což nejspíš vysvětlovalo jeho jméno. Bylo to poměrně daleko od všech větších cest a měst v severním teritoriu, poblíž bylo jenom pár dalších vesnic. Vypadalo to jako dokonalý zapadákov, což mi poměrně vyhovovalo. Bude nejspíš asi problém posílat tam nejnovější knihy a publikace, ale když se vymyslí nějaký systém, bude to fungovat.

S těmito myšlenkami jsem odložil mapu a rozpačitě se rozhlédl po pokoji. Už bylo po půlnoci, ale necítil jsem se vůbec ospalý, naopak. Ani kdybych si lehnul, tak bych nejspíše nedokázal zavřít oka. Hlavou mi běželi všechny možné scénáře zítřejší cesty, uvažoval jsem, jak bude můj nový domov vypadat... Bude to nádherná kamenná věž tyčící se do nebe? Mramorové sídlo plné soch starých mistrů? Mohutná pevnost s bytelnou bránou a padacím mostem? Klasický městský dům s velkou knihovnou?

Napadlo mě, že jsem se měl možná podívat do záznamů, ale knihovna bude v tuhle pozdní hodinu už zavřená a ráno nebude čas. Prostě se budu muset nechat překvapit... Doufejme, že to bude příjemné překvapení.

Ještě chvíli jsem pozoroval noční oblohu, která se leskla nad Algernonem. Město i o půlnoci zářilo světly magických luceren, které hrály všemi barvami. Z oken Akademie, která se tyčila na kopci nad městem, byl na domy a náměstí nádherný výhled. Ani jsem se nedivil, že odtud ostatní adepti nechtějí odejít. Hlavní město možná bylo rušné a občas jsem život v něm nemohl vystát, ale přesto mi bude chybět. Takovou atmosféru nic jiného v císařství nemá...

Nakonec jsem se rozhodl, že si přeci jen půjdu lehnout, přestože se mi víčka ani zdaleka neklížila. Musel jsem být na zítřejší cestu čerstvý, abych udělal aspoň trochu dojem na obyvatele Záhoří a služebnictvo v mém budoucím domě. Jak říkal profesor Kristián - mág, který nemá úcty lidí, není mágem. Profesor Eliáš mu na to sice říkal, že mágem není především ten, kdo neumí čarovat a nějaká úcta může jít k šípku, ovšem bylo na tom něco pravdy.

Když se mi konečně podařilo usnout, zdálo se mi těžkých slovních plných lingvistiky, ztracených slepicích paní Horákové a magických světlech nad Algernonem...