Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí

Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.

Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.


Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!

"Ty to překonáš!"

- kdybych měla spočítat, kolikrát jsem tohle slyšela. Od rodičů, příbuzných, kamarádů, sestřiček, doktorů a bůhví koho ještě. Jsem na tuhle větu již alergická, protože, vážení a milí, tohle jaksi překonat nejde! Kdyby se jednalo o nemoc, kterou bych mohla ovlivnit svým konáním, tak prosím. Nebo nějakou léčitelnou. Jenomže u mě je to jaksi trvalý stav, který mě bude nejspíš provázet až do konce života a ať už budu dělat cokoli, nic s tím nenadělám.
Na neslyšení si můžete holt jen a pouze zvyknout. Což mi neva, ale co mi va je, že lidi pořád cosi brblají o překonávání.
(a pokud mě náhodou chcete povzbudit - ano, vím, že lidé, co to říkají, mě nijak nechtějí popudit, ale dodat mi síly a motivace - tak mi můžete říct, že "to zvládnu." Protože to bude fungovat mnohem lépe)

"Jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř než ty!"

-No nepovídejte. Ano, já vím, že děti v Africe umírají hlady a že jsou tu lidé, co neslyší vůbec, nebo se nemůžou hýbat, nebo já nevím co. Ovšem jediný důsledek této věty je, že se pak cítíte provinile, že se vůbec trápíte. Ve výsledku se pak trápíte ještě víc. Takže, abyste věděli - to, že existují lidé, které něco bolí víc, nijak nezmenšuje moji/vaší bolest.
A děti v Africe si prosím strčte za klobouk. Pokud je litujete, jeďte tam dělat dobrovolníka a mě nechte žít.(pár "lajků" na facebooku je totiž nezachrání)

"Ale nic."

- kdyby se vedla nějaká hitparáda prohlášení, které nikdy neříkat neslyšícím, tak "ale nic" by bylo na prvním místě. Právě to "ale nic", nebo jen prosté "nic" či "nic důležitého" je totiž téměř vždy odpovědí na otázku: "O čem si povídáte?" nebo "Co řešíte?" či "Co si říkal/a?"
Mě je jedno, proč jste to řekli. Jestli se vám prostě nechtělo opakovat téma konverzace, jestli jste se bavili o blbostech nebo o něčem, co se mě netýkalo, jestli jste o mně řekli nějakou hnusnou poznámku nebo cokoliv jiného.
Když to ale řeknete, vysíláte tím jedinou zprávu: "Nejsi mi dost dobrá, abych ti to opakoval/a."
Možná jste to tak nemysleli. Každopádně to tak vždycky vyzní.
Já nepotřebuji, aby jste mi podrobně vyložili všechno, o čem jste se bavili. Mě stačí, když odpovíte jednoduchým "o škole" nebo "o maturitách", "o klucích", "o tom novým filmu, co teď dávaj v kině", "o tom, co jsme dělali o víkendu" nebo já nevím, co bylo téma hovoru. Mě totiž jde o celkový obraz, ne o každý detail konverzace. Abych se mohla zapojit do debaty, potřebuji vědět, o čem že ta debata je, nebo jestli se třeba neděje něco důležité.

S "ale nic" bych se ještě vyrovnala, kdyby to bylo v případě, že jsem byla dejme tomu na druhé straně třídy/místnosti/někde pryč. Fajn, lidi to říkají i slyšícím.
Co mě ale sere maximálně je, když se bavíte kousíček ode mě, nebo přímo přede mnou a řeknete mi to.
A co je horší, když to řeknete tím blahoskloným či nejhůř, pohrdavým tónem. To mi pak teprve zlepšíte den.

"Málo se socializuješ!"

 -tohle je jedna z těch vět, která vás štve, protože někde v hloubi duše víte, že je na ní něco pravdy, ale nechcete si to přiznat. Ano, je pravda, že v poslední době nemám příliš chutě ani síly do nějakého přehnaného socializování.
Co mě na ní ale nehorázně irituje je to, že jí slyším pouze od lidí, co mi tak s oblibou říkají: "Ale nic." Potom je pak socializování vyloženě radost.

"Jenom toho využíváš!"

-No jistě, já jsem se totiž rozhodla přestat slyšet, abych mohla jezdit zadarmo autobusem a mít víc času u maturitní písemky, žejo. Ano, mám nějaké ty benefity, ale můžu vás ujistit, že to neslyšení to dosti vyvažuje. Jo, nebudu mít třeba poslech u maturity - jenže vy na rozdíl ode mě se nemusíte bát, že ho neuděláte, protože byste ten den prostě neslyšeli.
A ano, snažím se žít bez zbytečných komplikací a když to jde, tak si to ulehčím. A víte proč? Protože i když vy si to možná nemyslíte, pořád to mám někdy zatraceně těžké. (a to, že si z toho dělám srandu, ještě neznamená, že nemám)
A ano, klidně bych měnila. Chce někdo? Ne? Myslela jsem si.

"Já chápu/vím, jak je to těžké..."

 -klasika jak vystřižená z kriminálek, kdy jdou poldové oznámit rodičům, že jejich dceru zabil masový vrah.
Takže aby bylo jasno - nevíte a pokud náhodou neohluchnete, ani nebudete. Ani když znáte někoho podobného, nebo jste viděli dokument, nebo jste o tom četli či cokoliv jiného. Prostě to nemůžete vědět a tudíž je lepší se některých typů rad vyvarovat. Na druhou stranu, já zase nevím, jak se cítíte vy, když se vám stane něco ošklivého, takže jsme si kvit.



Víte, já si uvědomuju, že občas má někdo blbej den, třeba ho bolí hlava, nebo mu umřel pes. Každý má svoje blbé dny.  A taky vím, že některé ty věci lidé třeba nemyslí nebo že jim to prostě ujede.
Jenomže někdy to prostě nedokážu vydržet. Někdy to vypadá, jako by byli hluší oni a ne já. I když jim pořád říkám: "Mluvte ke mě čelem, ať na vás vidím," nebo "nekřič, pak ti není rozuměť", pořád to stejně nedělají.
Na mojí nedoslýchavosti není nejhorší neslyšení samotné (i když to,že nemůžu koukat na hromadu filmů a videa a že se vždycky ztrapním v obchodě, protože netuším, na co se mě prodavač ptá, mě taky štve), ale to, jak se ke mě někteří lidé chovají. Buď jako ke člověku naprosto slyšícímu, nebo jako k jakési mentálně retardované osobě, které je naprosto vše třeba opakovat třikrát a se kterou nemá cenu začínat konverzaci, protože je to zbytečně na dlouho.
A když slyším některé věci, opravdu ztrácím chuť k jakékoliv komunikaci.

Ach jo.




Vaše Tenny




P.S. - Zásadní potíž těchto článků je, že je čtou zásadně lidé, kterých se netýká a kteří to nedělají a přesto se pak cítí provinile. 
Třeba Tinka získává cenu za to, že mi ještě ani jednu z těchle věcí neřekla. :)