I don´t want to be an otaku anymore...

(poznámka: tento článek byl napsán pod vlivem okamžiku a tudíž může být neobjektivní)

Když mě asi ve dvanácti nebo v jedenácti chytla mánie zvaná anime, naivně jsem věřila, že mi vydrží až na do smrti. Že ve třiceti budu stále hrdě koukat na nové díly Naruta a svým dětem nebudu pouštět kreslené seriály ve stylu Winx a jiných ptákovin, nýbrž Inuyashu, Krále Šamanů a Rurouni Kenshina. Ale ještě mi není ani osmnáct a už mám chuť vypadnout ze všech míst, která by mi mohla přinést přízvisko otaku. Není to tím, že bych se styděla za svoje anime období nebo že mě mangy přestaly bavit, ne. Pořád je čtu a dělám to ráda, i když je teď často prokládám americkými komiksy a hranými seriály. A ještě pořád mi prohlášení typu "anime jsou blbosti pro děcka" hýbají žlučí.
Ne, za onou naprostou nechutí vůči slovu otaku nestojí anime ani manga, nýbrž ostatní jedinci, kteří se tak nazývají. Přijde mi, jako by se celá ta skupina přetransformovala v jakousi hysterickou bandu fanoušků Tokio Hotel, až na to, že tam není ten Tokio Hotel, ale třeba Naruto.
Že "noví otaku" šmahem odsuzují mé milované anime série a vytahují se s novými, které nemají ani kouzlo, ani pořádný příběh jsem se smířila. Každý má holt jiný vkus.
Že ti "noví otaku" nejsou schopni používat google a ptají se na každou pitomost, nad tím jsem mávla rukou. To dělají lidi všude. (a na druhou stranu, najde se určitě i dost nových otaku, kteří ho používat umí)
Že nejsou schopní dát titulky k videu, neznají jiný zdroj než uložto a pořád prudí, když že bude další díl/překlad, fajn. To se děje i v jiných fandomech.
Že je pro ně konec světa, když anime/manga není v češtině, to jsem taky ještě chápala. Holt ještě nemají tak velkou slovní zásobu v angličtině či jiném jazyce.

To, že po mě chtějí, abych přispívala na pitomé stránky s překlady, už mě naštvalo. Nemám nic proti peněžní podpoře, když daná tvorba za něco stojí, ale proč bych sakra měla přispívat stránkám s hnusným designem, urážlivými admini a často mizernými překlady? (a ano, narážím na jistý server)
Další věc, co mi naprosto vzala chuť angažovat se v české otaku komunitě, byla očividný konkureční boj mezi překladatelskými skupinami. Jeden na druhého akorát hází špínu, deset skupin překládá jednu mangu a jiné zajímavé zůstávají ležet bez povšimnutí. Pitomý systém čtení, stahování a mizerná kvalita tomu také nepřidali a nejmíň rok už jsem se k žádnému českému překladu mangy ani nepřiblížila, nepočítám-li Naruta z Konohy. (anime nesleduji)

Ale to by se ještě skousnout dalo. To se přece netýká celé otaku skupiny, to se vždycky jenom objeví nějaký ten blbeček, co je vidět, říká mi mozek.
Jenže co mě opravdu zvedlo mandle byla dnešní diskuze, na kterou jsem nechtěně narazila na tom zatraceném facebooku. Všichni otaku se tam nad něčím rozčilovali a já si říkám - co je tak bere? Někdo označil anime za blbost?
Byli naštvaní, protože nakladatelství Crew vydá Bleach.
V komentářích následoval pláč, že techniky byly přeložené do češtiny, že na jména byla použita české transkripce a že tudíž crew zmrvili celý Bleach, DN a jiné. A že by raději neměli vydávat nic a že amatérští překladatelé jsou stejně nejlepší.

V jednom okamžiku se mi vybavili ty okamžiky kdy jsem nešťastně sháněla mangu všude možně po internetu a zoufala si, proč si prostě nemůžu zajít do knihkupectví. Když jsem louskala divný anglický překlad na miniaturních stránkách, protože český neexistoval a jiná verze anglického taky ne. Vybavila se mi ta radost, když jsem v knihkupectví objevila Královnina rytíře (což ani nebyla manga, nýbrž manhwa) Jak jsem byla nešťastná, když nakladatelství talpress i zonerpress psali, že nemohou vydat delší série než určitý počet volume, protože by je to zruinovalo.
V tu chvíli mě napadlo, že už vážně nechci, aby mi říkali otaku. Zítra možná změním názor, ale teď si dovolím zůstat znechucená.

Ach jo.

Vaše Tenny

P.S. - Později se na obranu proti blbostem na fb zvedlo několik osob, ale většinou to byli staří harcovníci, kteří stejně jako já nechápali onu upřímnou zášť vůči české transkripci.

Pár věcí o amerických komiksech

Chtěla jsem původně napsat recenzi na Young Avengers, komiks, jehož poslední číslo vyšlo minulý týden. (a já si nejsem jistá, jestli mám autora milovat nebo nenávidět, je pomalu horší jak Steven Moffat) Jenže jsem se zamotala do vysvětlování a dalšího vysvětlování... Protože jak chcete psát recenzi na Young Avengers, když většina lidí ani pomalu neví, kdo že jsou to ti Avengers? A když jsem v rozhovoru s jednou kamarádkou nadávala na DC, ukázalo se, že nemá ani ponětí, co že to vlastně je. A někdo se pod žebříčkem Nejlepší hrdinové Marvelu naprosto vážně zeptal, kde je Batman a Superman.
Komiksová gramotnost českého obyvatelstva je naprosto tristní. A pokud i vy patříte k lidem, kterým předchozí odstavec nic neříkal, nezoufejte! Tento článek by vám mohl pomoci.

Poznatky za tento týden (5 -11.3. 2012) - Překladatelé, poníci a Watsonová

Co se událo tento týden, shrnuto v podobě krátkých poznámek, glos, připomínek, postřehů či povzdechů. (možná ještě něco přidám) Doufám, že takovýto seznam se zde objeví častěji.

• Amatérští překladatelé se uctívají a profesionální pranýřují. Viděla jsem, jak v diskusi málem sežrali nebohou překladatelku, která přeložila několik jmen postav jinak, než si fandové představovali. Na crew.cz vícero lidí prohlásilo, že si nekoupí vydání Bleache, pokud nebude ponechán výraz „shinigami“. Naopak Lali narazila na anglický překlad, kde autorka cpala do horního řádku své osobní poznámky typu: „Tahle věta je skvělá!“ či „Ten herec je úplně boží, já ho žeru!“ a nikdo neřekl ani popel. Opovažte se vytknout pravopisnou chybu či nepřesný překlad, oni to přece dělají zadarmo!
• My little pony – friendship is magic je celkem dobrý seriál. Je děsivě přeslazený, naivní a postavičky jsou nádherně stereotypní, ale včera jsem se přistihla, jak si na ulici prozpěvuji znělku. Má to totiž něco do sebe… Asi by nebylo od věci stáhnout další díly. Jo a nejlepší je Twilight Sparkle!
• V noci jsem měla tu nejděsivější noční můru. Obsahovala nádhernou pocukrovanou koblihu s domácí marmeládou a rozzuřené školní kuchařky, které jí nechtěli vydat. Slovní boj, který o ní nastal, se dá přirovnat ke druhé světové.
• Píseň ohně a ledu se nebezpečně blíží k vrcholu mé knížní topky. Jen se bojím, aby si to nepohoršila Hostinou pro vrány. (též dokoukaný seriál, ještě že je nová série už 1. dubna)
•  Lucy Liu bude hrát Watsona v novém americkém zpracování Sherlocka. To jim nestačí jako ženský element paní Hudsonová? A jak proboha dopadne slečna Adlerová? (rada pro scénáristy- souboj mezi Watsonovou a Adlerovou v bahně by vám mohl přidat nějaké ty plusové body, jelikož teď ještě před začátkem jste hluboko v mínusu) Každopádně americká homofobie (hlavně aby tam nebyli žádné narážky) mne nepřestává překvapovat. Doufám, že v zájmu rasové korektnosti bude Mycroft černoch. (a Sherlock bude jeho adoptovaným bratrem)
• Při vymýšleni zápletky do dračího doupěte mě chytá lehká panika. Hledání surovin do elixíru, jehož hlavní složkou jsou trpasličí chlupy z nosu, asi není nejlepší nápad. Každopádně, úderná skupina složená z hobití mágyně, trpasličí vyzvědačky, krollí vědmačky a barbara hraničáře neustoupí před ničím.

O špatných a dobrých dnech

Poslední dva týdny a kousek mám čistou hlavu. Je to trochu zvláštní pocit, být nezatížená onou černotou, která je usazená na mojí dušičce. Vidím věci najednou jinak, více se usmívám – a světe div se, svět se usmívá se mnou. Nemluvím samozřejmě o počasí (ačkoli zrovna dnes je krásně slunečno), nýbrž o mém duševním stavu.
Víte, je to už skoro dva roky od onoho neblahého incidentu, který obrátil můj svět naruby. Naneštěstí to nebylo jednorázové a tak si následky nosím dodnes a dost možná je budu nosit až do konce života. Špatné dny střídají dobré dny. Dříve bylo špatných dnů mnohem více než dobrých, hodily po týdnech, měsících. Teď dobré dny vybojovali mírnou převahu.

Za špatných dní leží doma schoulená do klubíčka na počítačové židli nebo v posteli. Zírám do obrazovky, užíraná strachem, bolestí a depresí. Když jsem v takový den donucena jít do školy, jsem nabručená, cynická, s nikým se nebavím a když už ano, častuji je věcmi nehezkými a ošklivými vtipy. S užíráním pozoruji, jak se lidé vesele baví a cítím se mizerně. Odkládám věci, i ty, které mě baví a dělám je ráda, má oblíbená jídla mi nechutnají a nemůžu spát.
Ve dny dobré cítím výčitku kvůli všem špatným myšlenkám, které mě napadali. Děkuji bohu, že jsem neuskutečnila mé nápady ze špatných dní a uvědomuji si, že jsem lidem křivdila. Najednou je všechno tak nějak jednodušší, klidnější, věci více dávají smysl.
Špatné dny nastávají v dobách, kdy špatně slyším. V uších mi hučí, nikomu nerozumím, mám strach jít do školy a zároveň se bojím toho, co zameškám.
Dobré dny nastávají, když slyším dobře. Když si můžu povídat s přáteli, aniž bych se neustále ptala, co říkali. Když můžu poslouchat hudbu a koukat se na filmy s dabingem. (ač stále dávám přednost titulkům) Když všechno ve škole zvládám a nemám z ní strach.

Za poslední dva roky jsem měla hodně špatných dní. Ve špatné dny je to jako když máte na zádech odporného zlotvora, který vás vysává a našeptává zlá slova a myšlenky. Občas mám pocit, že někteří lidé si získali obraz jenom z těch špatných dní a domnívají se, že se mi zhoršil charakter či že se ze mě stala mrcha numero uno.

 Ani nevím, proč tohle vlastně píšu. Možná proto, abyste věděli, že v některé dny se prostě chovám děsně, ačkoliv toho poté lituji. Možná proto, že se chci podělit.

Ale asi proto, že už tu dlouho nic nepřistálo a za to pociťuji výčitky.

Tak vám přeji co nejvíce dobrých dní a co nejméně špatných.

Vaše Tenny