Jak už jsem psala v minulém článku, život mě nepřestává překvapovat. Někdy příjemně, jindy méně příjemně... Občas se mi stane, že překvapím sama sebe.
Co se týče těch horších překvapení, je to moje vysvědčení. Mám jednu trojku, což mě poněkud štve, protože mi to zkazí průměř a nebudu mít vyznamenání. Jinak mám samé jedničky a jenom dvě dvojky... No jo, co se dá dělat. Francouzská konverzace mi prostě nejde a vzhledem k mým uším a mizerným francouzským schopnostem ani nikdy nepude. Navíc za celou dobu jsem nedokázala jaksi vypracovat systém, jak se na ní naučit, protože písemka, kterou nám rodilý mluvčí dává, je pokaždé jiná a pokaždé chce něco jiného. To pak babo raď. Jen doufám, že mi nedal 5 za poslech...
Vím, že jedna trojka je dobrá známka a že to není nic, kvůli čemu by se mělo vztekat a plakat a já nevím co, ale prostě to ve mě zanechává hořkou pachuť. Navíc minule dával trojky jen těm, co nechodili na hodiny a mě dal dvojku, tak jsem tak nějak doufala... Ještě teď si říkám, jestli to jenom není přepis známek z pc, kde není napsaná ta moje poslední jednička. Chjo...
Ano, ano, neměla bych se tím zabývat. Taková ale prostě jsem, že moc přemýšlím o všem a jakékoliv blbosti. Dneska jsem cestu do školy strávila přemýšlením, co bych dělala, kdybych byla učitel a žáci nechali mojí karikaturu ve třídnici. Což je absurdní, protože učitelka nikdy nebudu a karikatury ve třídnici jsou už dávno pasé. Když jsem vylezla z auta, vynořili se mi v hlavě druhé myšlenky (což jsou myšlenky, které přemýšlí o prvních myšlenkách, viz zeměploššké knížky o Toničce), o čem to vlastně sakra přemýšlím.
Včera večer jsem v noci nemohla vůbec spát, měla jsem hlavu tak nacpanou myšlenkami, že jsem zabrala až kolem páté hodiny ranní. Přemýšlela jsem o zítřku, o pátku (jedu na FF, což mě samotnou ještě stále překvapuje), o škole a o vysvědčení, o sobě...
Napadla mě jistá myšlenka ohledně jisté osoby. Psycholožka řekla, že se tím moc zabývám a věnuji tomu zbytečně moc energie a že bych neměla, ale to já dělám se vším.
Víte, už mě to nějakou dobu nebaví. Nemám ráda, když se ke mě někdo chová jako k idiotovi bez mozku, kterému nic nedochází. Kdyby to byl někdo, kdo mě poznal až po oné neblahé ušní události, fajn. Hodně se ptám na blbé a zcela jasné věci, které ještě často musí být řečeny vícekrát, z čehož by se dalo usuzovat, že nejsem nejchytřejší.
Ale že se ke mě jako k blbci chová někdo, kdo mě znal i předtím? To mě sere dost. Zvlášť když je to někdo, koho jsem měla docela ráda a vážila si ho. Minulý čas, bohužel, protože teď ve mě zanechává jen pocit hořkosti a vzteku, který převažují okamžiky společné radosti jen výjimečně.
Tak aby bylo jasno - Já nejsem blbá. Mám to dokonce i potvrzený, protože jsem dělala několik testů u té výše zmíněné psycholožky, které ve výsledcích uváděli že vám vysoce nadprůměrnou inteligenci. Mám také velmi dobrou paměť na určité věci.
A ano, ptám se na naprosto jasné a očividné věci, které všichni ví. A ptám se někdy víckerát.
A víte proč? Protože jsem ty zatracené věci neslyšela. Ono je těžké něco odvozovat, když máte tak polovinu a někdy i třetinu informací.
Docela bych tedy ocenila, kdyby se ke mě někteří lidé a zvlášť ta jistá osoba přestali chovat jako k blbci. Několikrát jsem jim to už říkala, jenže očividně moje slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Nezáleží na tom, kolikrát je na to slušně upozorním, či sarkasticky dodám: "Jsem hluchá, ne blbá, víš."
Samozřejmě, jistý řešení by bylo se přestat na ty věci ptát a přestat prudit ostatní. Myslíte, že mě to baví? Že mě baví vyptávat se na blbosti a očividnosti, otravovat s tím, o čem se mluvilo a lézt za někým jako pejsek, protože nemám ponětí, co se děje? Že z toho mám nějakou radost?
Nejradší bych se na to všechno vykašlala. Je tu ale jeden zásadní problém - když se nezeptám, oni mi to sami neřeknou, na což jsem už několikrát doplatila.
Fuuuu.....
No jo, no. Co se dá dělat. Sice mě to sere, ale rozhodně mě to nezlomí. Porotože na všechny ty idioty se vždycky najde aspoň jeden fajn člověk, kterej respektuje a chápe, jakej přístup ke konverzaci potřebuju. Jenom aby jich bylo trochu víc...
Ale co. Už jenom zítřek a máme před sebou dva měsíce válení. Zítra vypadnu z Budějc a užiju (doufejme) si FF a snad tam na všechny moje starosti zapomenu, Na zapomínání starostí jsem ostatně machr.
Tal třeba se na Festivalu potkáme.
Vaše Tenny
čtvrtek 28. června 2012
středa 16. května 2012
Velmi naštvaný článek ohledně mé zdravotní situace a jiných věcí
Tento článek rozhodně nemá být uplakaným "Já jsem nedoslýchavá a mám tááák těžkej život, búúúú!" S litováním sebe sama jsem už sekla před nějakou dobou (protože sebelitovací články jsou strašně pitomý) a navíc se držím filozofie, že každej člověk má prostě v životě určitý procento svrabu, kterým si musí projít. Já si velkou část toho svrabu vyžrala už v těch šestnácti, tak doufám, že přinejmenším pár budoucích let by mohlo být lepších, nebo alespoň s méně problémy. Ale člověk nikdy neví, život je sviňa, že jo.
Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.
Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!
Na plno věcí jsem si už zvykla, ale zjistila jsem, že největší překážkou v mém životě není moje zdraví, nýbrž chování některých lidí. A zatímco z mého zdraví jsem v šestnácti letech dostávala záchvaty pláče (viz původní společný blog s Lali), teď z komunikace s jistými lidmi dostávám záchvaty vzteku.
Tak pokud si tento článek přečtete, chtěla bych vás poprosit - následující věci mi prostě neříkejte. Teda pokud nechcete, abych na vás byla nasraná.
Varování: Článek obsahuje sarkasmus, ironii, kousavé poznámky a jiné věci!
pátek 4. května 2012
Život mě nepřestává překvapovat
Jsem ten typ člověka, co potřebuje mít pevný řád. Zásadně nechodím na akce, které jsou mi oznámeny pár hodin před konáním (protože už mám přesně naplánováno, co to odpoledne budu dělat a narušilo by mi to plány), všude chodím aspoň 5 minut předem, plánuji si dopodrobna svůj zítřejší den a bývám silně nervózní a nedůtklivá, když nastane nějaká náhlá změna, se kterou jsem nepočítala. Na druhou stranu při svém plánování se snažím vzít v úvahu všechny možnosti (i ty špatné a přímo katastrofické), takže se mi to zas tak často nestává. Někdy mě ale nechá život jenom zírat s otevřenou pusou a myšlenkou "To jsem tedy nečekala."
Mé plánování bohužel v poslední době hodně narušují moje ušní orgány, které zlobí bez ohledu na to, zda je venku hezky či ošklivo, zda se citím mizerně či skvěle, či zda jsou prázdniny a nebo chodím do školy. Hrozně mi vadí ta nepředvídatelnost. Že slyším špatně už jsem si celkem zvykla, ale to, že jeden den neslyším vlastní hlas a za týden můžu klidně poslouchat hudbu mě pořád dost rozhazuje.
Jindy mě ale něco překvapí příjemně. Třeba ve středu jsem měla na nohou nové lodičky a nevzala si ponožky, což vyústilo ve velmi ošklivé puchýře na obou nohách. Toužila jsem po jediném - jít domů, jenomže jsem musela pajdat na znakovou řeč a navíc jsem neměla peníze, abych si v drogerii koupila nějaké náplasti. Každých pět minut jsem si musela sednout, jak mě ty nohy bolela (ostatně bolí mě i teď, mrchy jedny). To samozřejmě není to dobré překvapení . Překvapení se stalo, když jsem vyčerpaně seděla na lavičce a nešťastně zírala na hnusný puchýř a přisedla si ke mě milá starší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Když jsem jí ukázala svou nohu, vytáhla z kabelky náplasti a věnovala mi je. Díky nim jsem pak přežila zbytek dne a byla jsem jí neuvěřitelně vděčná.
Venku už odkvétají sakury a to znamená, že se blíží moje narozeniny. Plnoletost... . V pondělí už budu dospělá a už nebudu malá holka. Upřímně, cítím se pořád stejně, o nic moc dospělejší než minulý rok nejsem. Tak uvidíme. Třeba mě ta plnoletost překvapí... (a ne, neplánuji se opít do němoty, maximálně se přecpu dortem)
Hm.
No nic, to bude asi vše. Přiznám se ale, že jsem moc ráda, že mě občas život překvapuje. S mým pesimismem totiž pomocnou ruku či vlídné slovo moc nečekám a vždy mě zahřejí, jakkoliv jsou maličké.
Vaše Tenny
Mé plánování bohužel v poslední době hodně narušují moje ušní orgány, které zlobí bez ohledu na to, zda je venku hezky či ošklivo, zda se citím mizerně či skvěle, či zda jsou prázdniny a nebo chodím do školy. Hrozně mi vadí ta nepředvídatelnost. Že slyším špatně už jsem si celkem zvykla, ale to, že jeden den neslyším vlastní hlas a za týden můžu klidně poslouchat hudbu mě pořád dost rozhazuje.
Jindy mě ale něco překvapí příjemně. Třeba ve středu jsem měla na nohou nové lodičky a nevzala si ponožky, což vyústilo ve velmi ošklivé puchýře na obou nohách. Toužila jsem po jediném - jít domů, jenomže jsem musela pajdat na znakovou řeč a navíc jsem neměla peníze, abych si v drogerii koupila nějaké náplasti. Každých pět minut jsem si musela sednout, jak mě ty nohy bolela (ostatně bolí mě i teď, mrchy jedny). To samozřejmě není to dobré překvapení . Překvapení se stalo, když jsem vyčerpaně seděla na lavičce a nešťastně zírala na hnusný puchýř a přisedla si ke mě milá starší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoct. Když jsem jí ukázala svou nohu, vytáhla z kabelky náplasti a věnovala mi je. Díky nim jsem pak přežila zbytek dne a byla jsem jí neuvěřitelně vděčná.
Venku už odkvétají sakury a to znamená, že se blíží moje narozeniny. Plnoletost... . V pondělí už budu dospělá a už nebudu malá holka. Upřímně, cítím se pořád stejně, o nic moc dospělejší než minulý rok nejsem. Tak uvidíme. Třeba mě ta plnoletost překvapí... (a ne, neplánuji se opít do němoty, maximálně se přecpu dortem)
Hm.
No nic, to bude asi vše. Přiznám se ale, že jsem moc ráda, že mě občas život překvapuje. S mým pesimismem totiž pomocnou ruku či vlídné slovo moc nečekám a vždy mě zahřejí, jakkoliv jsou maličké.
Vaše Tenny
úterý 1. května 2012
Zla v povídkách aneb za co by Tenny vraždila
Kdo by řekl, že při prohlížení internetu zažije člověk tolik adrenalinu. Takové čtení fanfiction se někdy rovná extrémního sportu a já mám mnohdy zničené či špinavé brejle. (facepalmy se totiž s brýlemi dělají těžko)
Je to samozřejmě otázka vkusu a já si občas říkám - když to ten dotyčný (nebo častěji dotyčná) tak nadšeně píše, musí to mít nějako čtenářskou základnu, ne? Někomu se to musí líbit? Občas is ale říkám, někteří autoři jsou buď a) naprosto pomýlení a nemají tucha o tom, jak jsou jejich povídky pitomé/mizerné a nebo b) považují povídky za způsob vylévání stresu a jaksi jim nedochází, že je pak někdo bude číst.
Nemůžou přece očekávát, že to někdo bude číst, ne? NE?
Je to samozřejmě otázka vkusu a já si občas říkám - když to ten dotyčný (nebo častěji dotyčná) tak nadšeně píše, musí to mít nějako čtenářskou základnu, ne? Někomu se to musí líbit? Občas is ale říkám, někteří autoři jsou buď a) naprosto pomýlení a nemají tucha o tom, jak jsou jejich povídky pitomé/mizerné a nebo b) považují povídky za způsob vylévání stresu a jaksi jim nedochází, že je pak někdo bude číst.
Nemůžou přece očekávát, že to někdo bude číst, ne? NE?
neděle 22. dubna 2012
Pottermore - opravdu víc Pottera?
Pottermore.com před nějakou dobou vyvolal mezi věrnými fandy HP pořádnou vlnu. Nejdřív se spekulovalo, co že to vlastně bude a pak všichni chtěli hrát beta verzi, na kterou nebylo snadné se dostat. Dnes už je Pottermore přístupné všem (aspoň já neměla žádný problém s registrací), ovšem nabízí se otázka - Má vůbec cenu se na tu stránku přihlašovat?
Rozhodla jsem se Pottermore vyzkoušet. Původně jsem měla představu, že to funguje podobně jako takové ty "internetové Bradavice", čili RPG, kde hrajete za studenty či učitele a navštěvujete Bradavice. (přičemž těm já jsem nikdy na chuť nepřišla, protože většina lidí měla za postavy odporné Mary Sue, z čehož jsem dostávala osypky) Tato představa byla poněkud mylná, přesto nemohu říct, že bych registrace na pottermore litovala...
Na úvodní stránce se vás ptají, zda-li jste magičtí a vyplňujete několik osobních údajů - jméno, příjmení, datum narození, mail, zemi, odkud jste a také kolik HP filmů jste viděli a kolik jste četli knih. Po ověřovacím mailu získáte přihlašovací jméno. Ano, získáte - na pottermore si nemůžete vymyslet vlastní nick, dají vám na výběr asi z pěti variant, jedné šílenější než druhé, které se skoro nedají zapamatovat. Většinou se skládají ze dvou slov a nějakého počtu čísel. Já si vybrala jedinou přezdívku z nabídky, která v sobě měla pouze 4 čísla - na pottermore mě najdete pod nickem OwlStone9630. Jako důvod na pottermore uvádějí ochranu osobních údajů. (může se to zdát přehnané, ale nesmíme zapomenout, že na pottermore se hlásí hromada malých děcek, které o ochraně osobních dají neví nic a jsou schopné si do profilu napsat napsat úplně všechno, včetně čísla maminčina účtu)
Rozhodla jsem se Pottermore vyzkoušet. Původně jsem měla představu, že to funguje podobně jako takové ty "internetové Bradavice", čili RPG, kde hrajete za studenty či učitele a navštěvujete Bradavice. (přičemž těm já jsem nikdy na chuť nepřišla, protože většina lidí měla za postavy odporné Mary Sue, z čehož jsem dostávala osypky) Tato představa byla poněkud mylná, přesto nemohu říct, že bych registrace na pottermore litovala...
Na úvodní stránce se vás ptají, zda-li jste magičtí a vyplňujete několik osobních údajů - jméno, příjmení, datum narození, mail, zemi, odkud jste a také kolik HP filmů jste viděli a kolik jste četli knih. Po ověřovacím mailu získáte přihlašovací jméno. Ano, získáte - na pottermore si nemůžete vymyslet vlastní nick, dají vám na výběr asi z pěti variant, jedné šílenější než druhé, které se skoro nedají zapamatovat. Většinou se skládají ze dvou slov a nějakého počtu čísel. Já si vybrala jedinou přezdívku z nabídky, která v sobě měla pouze 4 čísla - na pottermore mě najdete pod nickem OwlStone9630. Jako důvod na pottermore uvádějí ochranu osobních údajů. (může se to zdát přehnané, ale nesmíme zapomenout, že na pottermore se hlásí hromada malých děcek, které o ochraně osobních dají neví nic a jsou schopné si do profilu napsat napsat úplně všechno, včetně čísla maminčina účtu)
pátek 20. dubna 2012
Red Hood and the Outlaws - překvapivě dobrý komiks
EDIT: Tenhle článek už tak moc neplatí, protože čím víc se začítávám do původních DC komiksů, tím víc na komiksu nacházím nějaké chyby. Red hood and the outlaws je tedy moc zajímavý komiks, pokud o postavách nic moc nevíte a předtím jste s nimi nic nečetli, ale jinak... nejspíš budete znechuceni. Zvlášť mě tak trochu štve ta situace ohledně Kory.
I když možná se mi to líbilo, protože všichni tvrdili, jak je to hrozné. Však to znáte, já jdu proti proudu. Kresba ale pořád nic moc. Ještě uvidíme, ale Jasona mám celkem ráda, tak mu dám šanci. ;)
V minulém článku jsem se zmínila o komiksu Red Hood and the Outlaws s tím, že mě odradila jeho zvláštní kresba. Dnes jsem se rozhodla to překousnout a ještě jednou se zkusit začíst - a velice mě překvapilo, jak rychle a snadno to šlo.
Už slovíčko "outlaw" v názvu naznačuje, že tenhle komiks nebude o veslých superhrdinech, kteří zachraňují koťátka ze stromů a převáději babičky přes ulici. (outlaw znamená mimo zákon, psanec, vyhoštěnec) Kdepak, tahle parta má spíše blíže ke zločincům než hrdinůn a nebojí se zamazat si ruce.
Roy Harper snad kdysi býval superhrdinou, dneska je však spíše lidskou troskou. Vypadá jako feťák, má problémy s pitím, nemá žádné přátele a je na mizině. Aby to bylo ještě lepší, nejspíš ho brzy popraví za zločiny které nespáchal v nějaké zemi na středním východě, kde o demokracii v životě neslyšeli.
Koriand´r (nebo také Kori či Starfire) je rusovlasá mimozemšťanka, která se narodila jako princezna. Bohužel velmi rychle ji její vlastní sestra prodala do otroctví a ona musela bojovat o život. Nyní žije na Zemi a dost se snaží, aby o tom nikdo nevěděl - lidé se jí totiž bojí a nenávidí ji, protože je jiná než ostatní a také kvůli jejím schopnostem.
Jason Todd (aka Red Hood) je psychopat, jak by vám řekl každý lékař z Arkhamu. Dřívě byl Robinem (konkrétně číslo 2), tedy do té doby, než mu Joker rozmátil obličej páčidlem a nechal ho vybouchnout. Jason to samozřejmě nepřežil, ale z neznámého důvodu ho nějaká vyšší síla vrátila zpět do života. Už to ale nebyl ten samý Jason jako dřív. Red Hood je posedlý pomstou, kterou touží vykonat nejen na Jokerovi, ale i na Batmanovi, kterého viní ze své smrti. A je ochoten jít přes mrtvoly...
Tito tři spolu zformují jakýsi zvláštní tým-netým a vzájemně si hlídají záda. Ví moc dobře, že by je zbytek superhdinů nepřijal a tak si žijí tak nějak po svém. A občas po svém také páchají nějakou tu spravedlnost...Protože občas musíte bojovat proti kriminálním živlům jejich vlastními zbraněmi.
Když jsem četla Outlaws poprvé, celkem mě odradila kresba. Jason občas vypadal jako holka, vše je kreslené takovým zvláštním roztřeseným stylem a taky mě moc nenadchl, jak autoři oblékali Starfire. (nebo spíš neoblékali) Na můj vkus toho ukazovala až moc.
Ani k postavám jsem z dřívějška neměla bůhví jaký vztah - Roy byl pro mě ten zrzavý čahoun z Young Justice s ptačí mozkem a rádoby drsnými keci, Starfire jsem měla zaškatulkovanou jako přehnaně teatrální ex-přítelkyni Dicka (prvního Robina, nyní Nightwinga) a Jason... V předchozích komiksech byl vždycky děsně otravnej. Objevil se vždy v novém kostýmu, ovšem se stejnými keci a pořád prudil Batmana, dokud nebyl zpacifikován. (pak ovšem utekl z vězení a začalo to nanovo... kolik vystřídal těch kostýmů, asi čtyři?)
Proto mě tolik překvapilo, že jsem si všechny tři při druhém přečtení hned zamilovala. Z Kori se vyklubala fajn holka, co nepotřebuje, aby jí nikdo zachraňoval a naopak až s téměř mateřskou trpělivostí zachraňuje z prekérních situací Jasona s Royem. A její přístup k sexu mě pobavil. (a pohoršil veškeré americké pruderní matky, které jí označili za lehkou děvu a i hůře) Ale co je špatného na tom, že si žena spí s kým chce, aniž by se vázala? (navíc Kori je mimozemšťanka, takže jí to asi ani nepřijde divné) Je prostě svá.
Roy je taky fajn - obstarává nejvíce hlášek, neustále mluví a je takovou nejvíce lidskou složkou týmu. Občas mi připomíná rozpačitého teenagera, co se ztratil na cestě. Vzpomínky na jeho souboj s Krokoušem mě dojali.
Ale nejvíc se mi líbil přístup, jakým autoři udělali Jasona. Konečně přenesl přes tu věc se svojí smrtí a stal se z něj takový trochu Dexter. Suché, černohumorné hlášky, neváhá zabít člověka (a narozdíl od jiných členů Bat-rodinky používá zásadně střelné zbraně), ale má pevný morální kodex. Jistě rozpoluplná postava, ale mnohokrát jsem ho měla chuť pořádně obejmout.
Navíc je, jak se ukázalo, ochoten spolupracovat se zbytek svojí povedené rodinky. Když se šel nasnídat s Timem (aka 3. Robinem, nebo také Red Robinem), mé srdce zaplesalo.
Pokud se přenesete přes neobvyklou kresbu a oprostíte se od předsudků, získáte v Outlaws porci kvalitní zábavy, zajímavé postavy se zajímavou psychologií a minulostí a dobrý příběh.Outlaws jsou prostě svý... A proto je přece zbožňujeme, ne? (ostatně černobílé postavy jsou nudné)
Vaše Tenny
I když možná se mi to líbilo, protože všichni tvrdili, jak je to hrozné. Však to znáte, já jdu proti proudu. Kresba ale pořád nic moc. Ještě uvidíme, ale Jasona mám celkem ráda, tak mu dám šanci. ;)
V minulém článku jsem se zmínila o komiksu Red Hood and the Outlaws s tím, že mě odradila jeho zvláštní kresba. Dnes jsem se rozhodla to překousnout a ještě jednou se zkusit začíst - a velice mě překvapilo, jak rychle a snadno to šlo.
Roy Harper snad kdysi býval superhrdinou, dneska je však spíše lidskou troskou. Vypadá jako feťák, má problémy s pitím, nemá žádné přátele a je na mizině. Aby to bylo ještě lepší, nejspíš ho brzy popraví za zločiny které nespáchal v nějaké zemi na středním východě, kde o demokracii v životě neslyšeli.
Koriand´r (nebo také Kori či Starfire) je rusovlasá mimozemšťanka, která se narodila jako princezna. Bohužel velmi rychle ji její vlastní sestra prodala do otroctví a ona musela bojovat o život. Nyní žije na Zemi a dost se snaží, aby o tom nikdo nevěděl - lidé se jí totiž bojí a nenávidí ji, protože je jiná než ostatní a také kvůli jejím schopnostem.
Jason Todd (aka Red Hood) je psychopat, jak by vám řekl každý lékař z Arkhamu. Dřívě byl Robinem (konkrétně číslo 2), tedy do té doby, než mu Joker rozmátil obličej páčidlem a nechal ho vybouchnout. Jason to samozřejmě nepřežil, ale z neznámého důvodu ho nějaká vyšší síla vrátila zpět do života. Už to ale nebyl ten samý Jason jako dřív. Red Hood je posedlý pomstou, kterou touží vykonat nejen na Jokerovi, ale i na Batmanovi, kterého viní ze své smrti. A je ochoten jít přes mrtvoly...
Tito tři spolu zformují jakýsi zvláštní tým-netým a vzájemně si hlídají záda. Ví moc dobře, že by je zbytek superhdinů nepřijal a tak si žijí tak nějak po svém. A občas po svém také páchají nějakou tu spravedlnost...Protože občas musíte bojovat proti kriminálním živlům jejich vlastními zbraněmi.
Když jsem četla Outlaws poprvé, celkem mě odradila kresba. Jason občas vypadal jako holka, vše je kreslené takovým zvláštním roztřeseným stylem a taky mě moc nenadchl, jak autoři oblékali Starfire. (nebo spíš neoblékali) Na můj vkus toho ukazovala až moc.
Ani k postavám jsem z dřívějška neměla bůhví jaký vztah - Roy byl pro mě ten zrzavý čahoun z Young Justice s ptačí mozkem a rádoby drsnými keci, Starfire jsem měla zaškatulkovanou jako přehnaně teatrální ex-přítelkyni Dicka (prvního Robina, nyní Nightwinga) a Jason... V předchozích komiksech byl vždycky děsně otravnej. Objevil se vždy v novém kostýmu, ovšem se stejnými keci a pořád prudil Batmana, dokud nebyl zpacifikován. (pak ovšem utekl z vězení a začalo to nanovo... kolik vystřídal těch kostýmů, asi čtyři?)
Proto mě tolik překvapilo, že jsem si všechny tři při druhém přečtení hned zamilovala. Z Kori se vyklubala fajn holka, co nepotřebuje, aby jí nikdo zachraňoval a naopak až s téměř mateřskou trpělivostí zachraňuje z prekérních situací Jasona s Royem. A její přístup k sexu mě pobavil. (a pohoršil veškeré americké pruderní matky, které jí označili za lehkou děvu a i hůře) Ale co je špatného na tom, že si žena spí s kým chce, aniž by se vázala? (navíc Kori je mimozemšťanka, takže jí to asi ani nepřijde divné) Je prostě svá.
Roy je taky fajn - obstarává nejvíce hlášek, neustále mluví a je takovou nejvíce lidskou složkou týmu. Občas mi připomíná rozpačitého teenagera, co se ztratil na cestě. Vzpomínky na jeho souboj s Krokoušem mě dojali.
Ale nejvíc se mi líbil přístup, jakým autoři udělali Jasona. Konečně přenesl přes tu věc se svojí smrtí a stal se z něj takový trochu Dexter. Suché, černohumorné hlášky, neváhá zabít člověka (a narozdíl od jiných členů Bat-rodinky používá zásadně střelné zbraně), ale má pevný morální kodex. Jistě rozpoluplná postava, ale mnohokrát jsem ho měla chuť pořádně obejmout.
Navíc je, jak se ukázalo, ochoten spolupracovat se zbytek svojí povedené rodinky. Když se šel nasnídat s Timem (aka 3. Robinem, nebo také Red Robinem), mé srdce zaplesalo.
Pokud se přenesete přes neobvyklou kresbu a oprostíte se od předsudků, získáte v Outlaws porci kvalitní zábavy, zajímavé postavy se zajímavou psychologií a minulostí a dobrý příběh.Outlaws jsou prostě svý... A proto je přece zbožňujeme, ne? (ostatně černobílé postavy jsou nudné)
Vaše Tenny
čtvrtek 19. dubna 2012
Co z New 52 stojí za přečtení?
Pokud se aspoň trochu zajímáte o komiksy, jistě víte, že DC comics (viz můj předchozí článek o komiksech) již v minulém roce začalo obrovský reboot všech vydávaných sérií. Prostě šlus, jedeme úplně od začátku, zapomeňte na všechno, co jste si dosud přečetli. Pravověrné fandy to samozřejmě naštvalo, ale na druhou stranu to přilákalo spoustu čtenářů nových, jelikož není třeba znát tuny předchozí historie a vývoje té či oné postavy, abyste si komiks mohli užít. Dalo by se říct, že to byl od DC chytrý tah, protože má prý po dlouhých letech konečně vyšší prodeje než konkurenční Marvel.
Nová rebootová řada je nazvaná New 52, přičemž 52 značí počet nových sérií. Není samozřejmě v lidských silách sledovat všechny... Já sama nyní sleduji 6 sérií.
Co jsem si všimla, překvapivě dost sérií se netýká klasických superhrdinů. Jedna série je podle seriálu Supernatural, je tam i kovbojka, upířina a jiné, ale o těch nemám žádné info, jelikož jsem je nečetla. (komiksy tohoto typu mě neberou) Také je poměrně dost týmovek, aby se v tom čert vyznal. (navíc když se jmenují podobně, je v tom bordel - máme Justice League, ale také Justice League International a Justice League Dark)
Jinak je ale New 52 vhodná nejen pro zažrané komiksové fanoušky, ale i pro ty, který s komiksy teprve začínají a rádi by o nich věděli víc.
Jaké série z New 52 vám tedy mohu doporučit?
Nová rebootová řada je nazvaná New 52, přičemž 52 značí počet nových sérií. Není samozřejmě v lidských silách sledovat všechny... Já sama nyní sleduji 6 sérií.
Co jsem si všimla, překvapivě dost sérií se netýká klasických superhrdinů. Jedna série je podle seriálu Supernatural, je tam i kovbojka, upířina a jiné, ale o těch nemám žádné info, jelikož jsem je nečetla. (komiksy tohoto typu mě neberou) Také je poměrně dost týmovek, aby se v tom čert vyznal. (navíc když se jmenují podobně, je v tom bordel - máme Justice League, ale také Justice League International a Justice League Dark)
Jinak je ale New 52 vhodná nejen pro zažrané komiksové fanoušky, ale i pro ty, který s komiksy teprve začínají a rádi by o nich věděli víc.
Jaké série z New 52 vám tedy mohu doporučit?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)