Škola s příběhem

Na mojí škole jsem už osmým rokem, což je nejdéle, co jsem kde byla. Je to prastará školní budova, rozšiřována různými přístavky a probouráními a občas trochu připomíná čtyřúrovňové bludiště. Třídy se skrývají vysoko na půdě a mají šikmou střechu, dole ve sklepě (opravdu ve sklepě, vedle topící místnosti) s miniaturními okýnky těsně u stropu, kterými sledujeme boty kolemjdoucích. Do některých tříd se dostanete tak, že projedete jinými třídami a hledat některé kabinety je jak hledat minotaura v labyrintu.

Co si pod tím vlastně představujete, vážení?

Víte, v novinách se to pořád omílá a lidé o tom strašně rádi mluví - jak "nepřizpůsobiví" (čímž samozřejme myslí romy, koho jiného) zneužívají sociální dávky a jak je v naší republice hromada lidí, která předstírá postižení, jen aby si mohla vesele žít z invalidního důchodu a využívala různé benefity, které to nabízí.
Já vám nevím, zkusili jste si už projít tím úředním martyriem, než vám konečně dají aspoň tu ZTP kartičku? Protože já ano. A nějak si nedovedu představit, jak by se to dalo ošulit.
Nejen že vás navštíví sociální pracovnice přímo u vás doma a podrobí vás detailnímu výslechu ohledně vašeho života a postižení, ale taky se prozkoumává veškerá zdravotnická dokumentace. A teď mi řekněte, jak tohle chcete obelhat.
Samozřejmě, můžete milé paní lhát do očí, jak děsně trpíte a jak se nemůžete pohnout a podobně. Ale jak proboha chcete změnit lékařské zápisy? Velká část nemocí se odhaluje lékařskými testy, a krevní výsledky nebo magnetickou rezonanci prostě nepředěláte k obrazu svému. Existuje samozřejmě pár nemocí, které se dají předstírat a jsou nezjistitelné lékařskými cestami, ale z těch většinou postižení neuděláte. Naopak spíš uslyšíte tu hezkou větičku, že dokud to není podložitelné nějakými viditelnými výsledky, jste vlastně úplně zdraví.
A samozřejmě, určitě se tu a tam objeví nějaký doktor, který je za menší přímluvu ochoten poněkud pozměnit ony lékařské záznamy a rázem je z vás nemohoucí jedinec. Ale pokud jste na tom tak, že mizerný invalidní důchod je pro vás vítanou finanční injekcí, pochybuji, že byste měli peníze na podplacení kteréhokoliv lékáře.

Výňatek z čtenářského deníku

Spolu se školním rokem jsem se dostala do poněkud suchého inspirativního období. To je takový ten čas, když přijdete domů a jste tak vyšťavení, že prostě nemáte sílu na nic jiného než svalit se do židle k počítači a projíždět 9gag. Na čtení si ovšem najdu čas vždycky, tedy pokud objevím nějakou zajímavou knížku.

Na čtečce mám teď rozečtené Trpaslíky od Markuse Heitze... Je to taková klasická fantasy, ve smyslu hodně klasická. To, že v hlavní roli je výjimečně trpaslík a ne člověk či elf (případně hobit nebo cokoliv jiného) je ovšem poměrně osvěžující a musím říci, že malý národ je poměrně vtipná partička. Na druhou stranu, když se pořád jedna z postav chce vrhat mezi nepřátele s napřaženou sekerou, hrdinové "náhodou" narazí na lidi, které, jak se ukáže, nakonec nutně potřebují k uskutečnění Plánu na zabití zloducha a když zloduch je zlý prostě proto, že je zlý... Inu, občas člověk musí nadzvednout to obočí. Skřeti jako obvykle zlí bez příčiny... A autor si tam přidal i ďábelské elfy, Alfy. (což jsou vlastně temní elfové) Jsou to samozřejmě tvorové plní nenávisti a ne z logických, ale z mytologických důvodů. Nemám ráda mytologické důvody.
Největší facepalm jsem pak měla u scény, kdy se z jednoho trpaslíka vyklube zrádce. Což samozřejmě nikdo nečekal, až na to, že to bylo jasné už poprvé, co se objevil. A když se ho ptají, proč je zradil, odpoví, že je z kmene toho a toho. Nic víc, nic míň. Ach jo...
Na druhou stranu, pokud máte rádi klasickou fantasy, Trpaslíky si určitě užijete.Jsou totiž velmi čtiví, zábavní, rychle se jimi člověk prokousává a navíc je vždy jasné, co čím chtěl autor říct.

No, že v knihkupectví najdete už čtvrté vydání prvního dílu myslím mluví za vše.

Další knížkou, se kterou jsem si zpříjemnila večer, byla Říše slonoviny od Naomi Novikové. Už čtvrtý díl z úžasné série o Temerairovi, která se čte opravdu dobře. Na první pohled by se mohla zdát klišovitá, protože je to o jezdci na drakovi (čteno už mnohokrát), ale celý příběh se odehrává za Napoleonských válek, takže spojení "jen další klišovitá fantasy s drakama" tady rozhodně neplatí. Všechny postavy jsou velmi lidské (tak moc lidské, že jim občas chcete jednu vrazit) a draci působí velmi realisticky a jsou dobře napsaní. Další výhodou je, že není jasná ta "správná" strana. Logicky by to měli být Angličané, protože hlavní hrdina Angličan je, ale ukazuje se, že právě ti se chovají ke svým drakům skoro nejhůře a jejich vláda činí naprosto pitomá rozhodnutí, které byste jim nejradši omlátili o hlavu. Pak jsou tu neprůhlední Francouzi a Bonaparte, u kterých není jisté, co vlastně mají za lubem. Hrdí Číňané, kteří uctívají draky, ale opovrhují cizinci a lidé z afrických kmenů, kteří se kvůli utrpení z otrokářství rozhodnou krutě jednat...
Inu, alternativní realita s draky.
Další zvláštností je, že ačkoliv je série psaná ženou, není tam žádná romantika. Na škodu to není, jenom člověk pořád očekává, kdy na to romantiku dojde a ono nic. Možná je to tím, jak jsou Angličané ryze praktičtí, prostě romantiku neřeší. (Autorka je Američanka s polským původem, aby nedošlo k mýlce, jenom hlavní hrdinové jsou vesměs z Anglie...)
Příhody kapitána Laurence a jeho draka Temeraire tedy rozhodně stojí za přečtení a velmi je doporučuji. V knihkupectví teď najdete pátý díl, Vítězství orlů. První díl se jmenuje Drak jeho veličenstva.

Na nové seriály teď vůbec nekoukám, jenom čekám na další díly Doctora who a na to, až konečně skončí hiatus u Young Justice. Uvažuji o tom, že bych shlédla Teen Wolf (zkusila jsem první tři díly a celkem to šlo, ale na zadek bych z toho nepadala.)
Komiksy teď nečtu skoro vůbec... Když vidím, co DC provádí s mými milovanými postavami, nějak ztrácím chuť. Fuck you, DC, fuck you! Nebýt YJ, už bych na tebe dávno zanevřela, to mi věř...
Zatracené nakladatelství.

No, užijte si školní dny.

Zdraví vás Tenny

Na co jsem přes prázdniny zapomněla

Zase začal školní rok - pro mě už poslední na střední škole - a mě se vracejí všechny věci, které jsem o prázdninách stihla zapomenout. Nemluvím samozřejmě o učivu, i když to by bylo fajn, kdyby se vrátilo, spíš takové ty... obyčejné věci.

Třeba že v noci nemůžu spát. Netuším, čím to je. O prázdninách jsem spala jako miminko a teď najednou ne a ne zabrat - a to navzdory faktu, že se ještě vůbec neučíme a není čeho se bát. Není nic horšího, když si jdete lehnout, protože vás bolí hlava a ráno vylezete z postele naprosto neodpočinutí a s ještě větší bolestí. To pak není jiná možnost než se nadopovat prášky proti bolesti a vyrazit.

Další věc, která se mi stihla vykouřit z hlavy je, jak děsně hlasitá škola je. Doma můžu naprosto v pořádku konverzovat a ve škole nerozumím ani slovu. Na chodbě je strašný a nepříjemný řev, všude různé zvuky, které nedokážu identifikovat a ve třídě... No, občas se musím vypínat, abych svým uším ulevila. Všichni si sdělují své zážitky z prázdnin a já nerozumím ani slovu. Pokus o konverzaci s více než jednou osobou - naprosto nemožný.

Zapomněla jsem taky na to, co mě minulý školní rok pěkně frustrovala a to chování jedné osoby. Asi jsem si říkala, že se to nějak srovná, nebo já nevím co. Každopádně není zrovna příjemné, když vás někdo okázale ignoruje, nezdraví a když se opovážíte sednout si k její lavici, kde sedí jiná kamarádka, se kterou se chcete bavit, tváří se na vás jak na nějakého otravného odporného hmyza.

To jako vážně? Nejhorší je, že jsem neudělala nic, o čem bych věděla, co by mohlo milé osobě tak nesmírně ukřivdit. Nejspíše se cítí ukřivděna celou mojí existencí, pch.

Zapomněla jsem  na to, že v naší třídě se učí i jiné třídy. To byl taky pěkný trapas, když jsem ráno vrazila do učebny a kouká tam na mě cizí učitelka a cizí žáci uprostřed hodiny. S tichým pardon jsem zabouchla dveře a prchla. (naše hodina tam měla začít až za čtvrt hodiny...)

Zapomněla jsem na problémy s dveřmi do školy, které se po 8 hodině otvírají na zazvonění. Což je blbé, protože neslyším bzučák z vrátnice a někdy to prošvihnu. Takže tam strkám do dveří jako nějaký pitomec.

Když pominu všechny tyhle excesy, přiznám se, že jsem se do školy poměrně těšila. Ne, že by mě bavilo vstávání na sedmou a vysedávání ve škole až do čtvrt na pět, ale režim potřebuju. Když nemám režim, padám do jakési letargie a nejsem schopná nic udělat. Celkem se těším na výuku a na to, co nového se dozvím (ano, občas mě baví učení, zvlášť když se probírá něco zajímavého...)

Na kamarádky jsem se zas tak moc netěšila. Možná proto, že jsem si během prázdnin uvědomila, jak zatracen málo máme společného. Když jsem je ale opět potkala tváří v tvář, uvědomila jsem si, že to nejsou mé kamarádky pro nic za nic. Jsou to fajn lidi, se kterýma si člověk může pokecat, i když nemá tolik společných témat. Jak jsem bohužel zjistila, společná témata nezaručují, že s někým budete vycházet.

Brácha mi říkal, že ho to na střední bavilo mnohem víc než teď na výšce. On je tak trochu divnej, ale pokud má přece jen pravdu, budu se snažit si užít ten poslední rok, co tu jsem. Nahrabala jsem si hromadu předsevzetí, jako obvykle, tak bůhví, jak dlouho mi vydrží. Ale diář z minulého roku pořád mám a dokonce ho používám, penál taky nosím a vůbec. Maturita se neúprosně blíží, tak snad jí zvládnu. Pevně věřím, že ano, pokud se nestane nějaká podpásovka. Což doufám ne...

No, vzhůru do školního života! Pokud máme věřit mangám, tohle je poslední rok, kdy můžu zachraňovat svět... Tak uvidíme. :D

Tenny

Identity crisis - recenze

Co všechno jsem ochotni udělat pro ty, které milujete?
Takovou otázku pokládá komiksová série od DC s názvem Identity crisis. Nečekejte ale výbuchy a zachraňování světa ve velkém, Identity Crisis je především o tom, čeho se superhrdinové nejvíc bojí. A čeho se můžou bát superhrdinové, jejichž schopnosti jsou téměř neomezené?
Že některý z jejich mnohých nepřátel najde jejich rodinu a přátele a udělá s nimi rychlý proces. V některých případech pak pomalý, bolestivý proces.
Členové Justice League i ostatní superhrdinové už takto ztratili hodně blízkých a tak většina rodin superhrdinů má v domě nainstalovaný nejlepší bezpečností systém všech možných, zemských i mimozemských technologií. A pak je tu samozřejmě otázka tajné identity - nejlepší způsob, jak ochránit své blízké, je mít na obličeji masku, aby vás nikdo nepoznal a nespojil si vás s vaší rodinou či přáteli.
Někdy ale ani ta nejlepší obrana nestačí... "Každý, kdo si na sebe oblékne kostým, jako by namaloval terč na členy svojí rodiny."

Kdo že je na záhlaví?

Pokud nejste na mém blogu poprvé, asi jste si všimli, že jsem poněkud změnila záhlaví. Původně byly trochu drastičtější změny, ale nakonec to zůstalo jen u toho.
Aby bylo jasno - ten mladík nahoře rozhodně není kreslen mojí rukou. Nakreslil ho úžasný bůh komiksové kresby Marcus To a pochází z komiksu Red Robin od DC Comics, který před pár lety vycházel.
Na obrázku vidíme Tima Drakea, aka Robina číslo 3, v tom okamžiku působícího jako Red Robin. Komiks RR hodně doporučuji, protože má moc hezkou kresbu a dobrý příběh. Vypráví o událostech po té, kdy "zemřel" Bruce Wayne aka Batman a Dick Grayson, jeho nejstarší adoptovaný syn a první Robin po něm přebírá kostým. Tim odchází (no, spíš je vyhozený :D) ze své Robinovské pozice a podniká cestu po celém světe, při které se snaží najít důkazy, že Bruce ve skutečnosti nezemřel... A přitom se nebezpečně zaplétá s Ra´s A Ghulem a jeho Ligou stínů, který mu jako jediný věří, že "detektiv" je naživu.

Proč mám Tima v záhlaví? Jednak proto, že je to můj oblíbený Robin, i když mám ráda všechny. Četla jsem s ním nejvíc dílů a jeho vlastní série (pod jménem Robin) měla asi 160 dílů, které jsem všechny s nadšením přelouskala.
 Za druhé proto, že některým scénáristům po rebootu ruplo v bedně.  Konkrétně Scottu Lobdellovi, kterého teď polovina fandů nesnáší, protože se jednoho krásného rána rozhodl, že Tim Drake nikdy nebyl Robin. Upřímně doufám, že si to ještě rozmyslí  a změní to. (a jestli ne... nejhorší fandové jsou nasraný fandové) Tímto vyjadřuji Timovi podporu.

A proč vlastně píšu tenhle článek? Abyste věděli, kdo že je na tom záhlaví (protože mu není vidět uniforma a kdo nečte komiksy, nedošlo by mu to) a aby bylo jasno, že jsem to opravdu NEKRESLILA.

No, tak zas jindy.

Vaše Tenny

O počítačových hrách a hlavně o Rytířich Staré Republiky...

Ačkoli jsem počítačové hry hrála vždy ráda (a dodnes hraji), za "gamera" bych se určitě považovat nemohla. Nerozumím herní terminologii, hrají zásadně na lehkou úroveň. (ne proto, že bych si to ulehčovala, ale proto, že na se často nedokážu pohnout z určitého místa...) Přesto jsem nejspíš hrála víc her, než mnohé holky a rozhodně mi nevadí, když mně někdo chce zasvětit do nové. Akorát na onlinovky moc nejsem...