Těšíme se na Hobita (a vzpomínáme na Pána Prstenů)

Hobit je samozřejmě filmovou událostí tohoto roku... To samé se sice říkalo i o Temném rytíři, Avengers, Skyfallu a já nevím čem ještě, ale přece jen, Hobit je jediný film, na který si v našich kinech můžete předplatit vstupenky i měsíc předem a na Pražskou půlnoční premiéru byli do chvilky vyprodané. Očekávání jsou tedy jistě velká...
Musím říct, že jsem strašně ráda, že tohle zažívám. Když totiž vyšel první díl Pána Prstenů, bylo mi šest let a já o tom neměla ani tuchy. později, když jsem se dívala na bonusy, jsem vždycky litovala, že jsem nebyla u toho, když vyšel první trailer na první díl a necítíla jsem onu obavu smíšenou s očekáváním, jak to nakonec dopadne... Tentokrát jsem u toho a můžu atmosféru nasávat plnými doušky...

Jenom další depka (a psaní článků od ní pomáhá)

Když jsem začínala s blogem, dala jsem si takové předsevzetí, že budu psát alespoň 4 články měsíčně. Teď ale koukám, že konec listopadu je za rohem a já jsem teprve na čísle dva... (teď tedy tři, nu)
Nevím, čím to je, asi mám teď poslední týden či dva nějak horší období. Jako by se zlotvor deprese zase sápal z hlubin a já nejsem schopná cokoliv dělat - jenom prokrastinuju a prokrastinuju... Příští týden budu dělat jazykové zkoušky (FCE), ale zatím jsem se na to ještě ani nekoukla. Tedy, vzhledem k tomu, jak nás angličtinářka honí, nejsem nepřipravená, ale prostě se nedokážu donutit k učení.
Celkově vzato se cítím mizerně.
Strašně ráda bych vám řekla, že nevím proč, ale vím - ono se totiž v poslední době nějak nakumulovalo a jsem nějak na špatném bodě. Už pomalu zase začínám propadat sebelítosti a to je u mě mizerný znak. (většinou se to projevuje brečením ve sprše...)

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Švédská detektivka, americká fantasy a japonské anime...

Původně jsem vám chtěla napsat podrobný report z FanCity, ale lenost zapracovala a já se na to ani nekoukla... Vždycky si plánuju, jak napíšu a report a ještě z žádné akce se mi to nepodařilo. No, bohyně prokrastinace slaví...

Za poslední týden jsem přečetla několik knížek a zkoukla docela dost dílů jednoho seriálu... Tak si říkám, že bych mohla poreferovat.

Věci, který mě serou

Znáte stránku 1000 věcí, co mě serou? Je to přesně to, co je napsáno v názvu - prostě hromada věcí, který štvou.

Tenhle týden mě naštvalo tolik věcí, že jsem se prostě nedokázala udržet a napsat tenhle seznam... A to se týká jenom tohohle týdne.

Velké knižní haló

Když vyšel první díl Harryho Pottera, byl to začátek nové éry - éry masivních knižních bestsellerů. Nějaký ten bestseller se najde každý rok. (pokud tedy bereme doslovný překla z angličtiny, tak se vlastně musí objevit každý rok, protože je to ta kniha, co se nejlépe prodáva)
Nejsem nějaký knižní fajnšmekr, to přiznávám rovnou. Četla jsem nějakou tu klasickou literaturu a taková Jana Eyrová má místo v mém srdci pořád, ale prostě mám pořád raději Tarzana a Zeměplochu, než ony těžkotonážní klasiky s přesahem a zprávou pro lidi budoucí, které trápí (nebo budopu trápit) maturanty. Jenže když vidím, jaké knihy se teď stávají bestsellery a fenomény, chce se mi občas plakat... Proč se vlastně stávají celosvětovými fenomény knihy průměrné až špatné?

Young Justice Invasion aka pořádná rána do žaludku

OBSAHUJE SPOILERY! DĚSNĚ MOC SPOILERŮ! (a ne, není to recenze, pouze... vyjádření pocitů?) A ano, je to velmi emocionální a neobjektivní.
Spoilery do epizody 2x09, Darkest.

Pamatujete na ten díl Young Justice v první sérii, který se jmenoval Failsafe? Při cvičení Megan tak trošku hráblo, když Artemis umřela a všechny přinutila si myslet (včetně sebe), že ono cvičení je opravdová realita. Že emzáci napadli zemi (aka udělali takovou "menší" invazi) a že všichni jejich mentoři jsou mrtví...

Výsledek byl hodně, hodně ošklivý. Artemis zemřela hnedka na začátku. Kaldur, ačkoliv měl dělat vůdce, se obětoval pro dobro všech. (což by správný vůdce dělat neměl) Conner byl Supermanem... na chvíli. Dick v pozici vůdce obětoval svoje přátele a Wally, i když moc dobře tušil, jak to vlastně všechno dopadne, nic neudělal. A Megan... Inu, po tom, co všechno tohle způsobila svými psychickými schopnostmi, byla kvůli nim zrazena člověkem, kterému věřila.
Jenže tohle bylo jenom cvičení, že ano. No harm done. Tedy kromě toho psychického, které bylo značné...

A teď tu máme druhou sérii... Jo, pohoda, klídek... Počkat, vlastně ne. Druhá série je jako opravdu velká rána do žaludku, vyrvání srdce a další bolest. (tedy, je tam pár úžasných věcí, za které se mi chce autory objemout, třeba Bart a Tim, ale po poslední epizodě... Feeeeelings. So many feeelins.)