I don´t want to be an otaku anymore...

(poznámka: tento článek byl napsán pod vlivem okamžiku a tudíž může být neobjektivní)

Když mě asi ve dvanácti nebo v jedenácti chytla mánie zvaná anime, naivně jsem věřila, že mi vydrží až na do smrti. Že ve třiceti budu stále hrdě koukat na nové díly Naruta a svým dětem nebudu pouštět kreslené seriály ve stylu Winx a jiných ptákovin, nýbrž Inuyashu, Krále Šamanů a Rurouni Kenshina. Ale ještě mi není ani osmnáct a už mám chuť vypadnout ze všech míst, která by mi mohla přinést přízvisko otaku. Není to tím, že bych se styděla za svoje anime období nebo že mě mangy přestaly bavit, ne. Pořád je čtu a dělám to ráda, i když je teď často prokládám americkými komiksy a hranými seriály. A ještě pořád mi prohlášení typu "anime jsou blbosti pro děcka" hýbají žlučí.
Ne, za onou naprostou nechutí vůči slovu otaku nestojí anime ani manga, nýbrž ostatní jedinci, kteří se tak nazývají. Přijde mi, jako by se celá ta skupina přetransformovala v jakousi hysterickou bandu fanoušků Tokio Hotel, až na to, že tam není ten Tokio Hotel, ale třeba Naruto.
Že "noví otaku" šmahem odsuzují mé milované anime série a vytahují se s novými, které nemají ani kouzlo, ani pořádný příběh jsem se smířila. Každý má holt jiný vkus.
Že ti "noví otaku" nejsou schopni používat google a ptají se na každou pitomost, nad tím jsem mávla rukou. To dělají lidi všude. (a na druhou stranu, najde se určitě i dost nových otaku, kteří ho používat umí)
Že nejsou schopní dát titulky k videu, neznají jiný zdroj než uložto a pořád prudí, když že bude další díl/překlad, fajn. To se děje i v jiných fandomech.
Že je pro ně konec světa, když anime/manga není v češtině, to jsem taky ještě chápala. Holt ještě nemají tak velkou slovní zásobu v angličtině či jiném jazyce.

To, že po mě chtějí, abych přispívala na pitomé stránky s překlady, už mě naštvalo. Nemám nic proti peněžní podpoře, když daná tvorba za něco stojí, ale proč bych sakra měla přispívat stránkám s hnusným designem, urážlivými admini a často mizernými překlady? (a ano, narážím na jistý server)
Další věc, co mi naprosto vzala chuť angažovat se v české otaku komunitě, byla očividný konkureční boj mezi překladatelskými skupinami. Jeden na druhého akorát hází špínu, deset skupin překládá jednu mangu a jiné zajímavé zůstávají ležet bez povšimnutí. Pitomý systém čtení, stahování a mizerná kvalita tomu také nepřidali a nejmíň rok už jsem se k žádnému českému překladu mangy ani nepřiblížila, nepočítám-li Naruta z Konohy. (anime nesleduji)

Ale to by se ještě skousnout dalo. To se přece netýká celé otaku skupiny, to se vždycky jenom objeví nějaký ten blbeček, co je vidět, říká mi mozek.
Jenže co mě opravdu zvedlo mandle byla dnešní diskuze, na kterou jsem nechtěně narazila na tom zatraceném facebooku. Všichni otaku se tam nad něčím rozčilovali a já si říkám - co je tak bere? Někdo označil anime za blbost?
Byli naštvaní, protože nakladatelství Crew vydá Bleach.
V komentářích následoval pláč, že techniky byly přeložené do češtiny, že na jména byla použita české transkripce a že tudíž crew zmrvili celý Bleach, DN a jiné. A že by raději neměli vydávat nic a že amatérští překladatelé jsou stejně nejlepší.

V jednom okamžiku se mi vybavili ty okamžiky kdy jsem nešťastně sháněla mangu všude možně po internetu a zoufala si, proč si prostě nemůžu zajít do knihkupectví. Když jsem louskala divný anglický překlad na miniaturních stránkách, protože český neexistoval a jiná verze anglického taky ne. Vybavila se mi ta radost, když jsem v knihkupectví objevila Královnina rytíře (což ani nebyla manga, nýbrž manhwa) Jak jsem byla nešťastná, když nakladatelství talpress i zonerpress psali, že nemohou vydat delší série než určitý počet volume, protože by je to zruinovalo.
V tu chvíli mě napadlo, že už vážně nechci, aby mi říkali otaku. Zítra možná změním názor, ale teď si dovolím zůstat znechucená.

Ach jo.

Vaše Tenny

P.S. - Později se na obranu proti blbostem na fb zvedlo několik osob, ale většinou to byli staří harcovníci, kteří stejně jako já nechápali onu upřímnou zášť vůči české transkripci.

Pár věcí o amerických komiksech

Chtěla jsem původně napsat recenzi na Young Avengers, komiks, jehož poslední číslo vyšlo minulý týden. (a já si nejsem jistá, jestli mám autora milovat nebo nenávidět, je pomalu horší jak Steven Moffat) Jenže jsem se zamotala do vysvětlování a dalšího vysvětlování... Protože jak chcete psát recenzi na Young Avengers, když většina lidí ani pomalu neví, kdo že jsou to ti Avengers? A když jsem v rozhovoru s jednou kamarádkou nadávala na DC, ukázalo se, že nemá ani ponětí, co že to vlastně je. A někdo se pod žebříčkem Nejlepší hrdinové Marvelu naprosto vážně zeptal, kde je Batman a Superman.
Komiksová gramotnost českého obyvatelstva je naprosto tristní. A pokud i vy patříte k lidem, kterým předchozí odstavec nic neříkal, nezoufejte! Tento článek by vám mohl pomoci.

Poznatky za tento týden (5 -11.3. 2012) - Překladatelé, poníci a Watsonová

Co se událo tento týden, shrnuto v podobě krátkých poznámek, glos, připomínek, postřehů či povzdechů. (možná ještě něco přidám) Doufám, že takovýto seznam se zde objeví častěji.

• Amatérští překladatelé se uctívají a profesionální pranýřují. Viděla jsem, jak v diskusi málem sežrali nebohou překladatelku, která přeložila několik jmen postav jinak, než si fandové představovali. Na crew.cz vícero lidí prohlásilo, že si nekoupí vydání Bleache, pokud nebude ponechán výraz „shinigami“. Naopak Lali narazila na anglický překlad, kde autorka cpala do horního řádku své osobní poznámky typu: „Tahle věta je skvělá!“ či „Ten herec je úplně boží, já ho žeru!“ a nikdo neřekl ani popel. Opovažte se vytknout pravopisnou chybu či nepřesný překlad, oni to přece dělají zadarmo!
• My little pony – friendship is magic je celkem dobrý seriál. Je děsivě přeslazený, naivní a postavičky jsou nádherně stereotypní, ale včera jsem se přistihla, jak si na ulici prozpěvuji znělku. Má to totiž něco do sebe… Asi by nebylo od věci stáhnout další díly. Jo a nejlepší je Twilight Sparkle!
• V noci jsem měla tu nejděsivější noční můru. Obsahovala nádhernou pocukrovanou koblihu s domácí marmeládou a rozzuřené školní kuchařky, které jí nechtěli vydat. Slovní boj, který o ní nastal, se dá přirovnat ke druhé světové.
• Píseň ohně a ledu se nebezpečně blíží k vrcholu mé knížní topky. Jen se bojím, aby si to nepohoršila Hostinou pro vrány. (též dokoukaný seriál, ještě že je nová série už 1. dubna)
•  Lucy Liu bude hrát Watsona v novém americkém zpracování Sherlocka. To jim nestačí jako ženský element paní Hudsonová? A jak proboha dopadne slečna Adlerová? (rada pro scénáristy- souboj mezi Watsonovou a Adlerovou v bahně by vám mohl přidat nějaké ty plusové body, jelikož teď ještě před začátkem jste hluboko v mínusu) Každopádně americká homofobie (hlavně aby tam nebyli žádné narážky) mne nepřestává překvapovat. Doufám, že v zájmu rasové korektnosti bude Mycroft černoch. (a Sherlock bude jeho adoptovaným bratrem)
• Při vymýšleni zápletky do dračího doupěte mě chytá lehká panika. Hledání surovin do elixíru, jehož hlavní složkou jsou trpasličí chlupy z nosu, asi není nejlepší nápad. Každopádně, úderná skupina složená z hobití mágyně, trpasličí vyzvědačky, krollí vědmačky a barbara hraničáře neustoupí před ničím.

O špatných a dobrých dnech

Poslední dva týdny a kousek mám čistou hlavu. Je to trochu zvláštní pocit, být nezatížená onou černotou, která je usazená na mojí dušičce. Vidím věci najednou jinak, více se usmívám – a světe div se, svět se usmívá se mnou. Nemluvím samozřejmě o počasí (ačkoli zrovna dnes je krásně slunečno), nýbrž o mém duševním stavu.
Víte, je to už skoro dva roky od onoho neblahého incidentu, který obrátil můj svět naruby. Naneštěstí to nebylo jednorázové a tak si následky nosím dodnes a dost možná je budu nosit až do konce života. Špatné dny střídají dobré dny. Dříve bylo špatných dnů mnohem více než dobrých, hodily po týdnech, měsících. Teď dobré dny vybojovali mírnou převahu.

Za špatných dní leží doma schoulená do klubíčka na počítačové židli nebo v posteli. Zírám do obrazovky, užíraná strachem, bolestí a depresí. Když jsem v takový den donucena jít do školy, jsem nabručená, cynická, s nikým se nebavím a když už ano, častuji je věcmi nehezkými a ošklivými vtipy. S užíráním pozoruji, jak se lidé vesele baví a cítím se mizerně. Odkládám věci, i ty, které mě baví a dělám je ráda, má oblíbená jídla mi nechutnají a nemůžu spát.
Ve dny dobré cítím výčitku kvůli všem špatným myšlenkám, které mě napadali. Děkuji bohu, že jsem neuskutečnila mé nápady ze špatných dní a uvědomuji si, že jsem lidem křivdila. Najednou je všechno tak nějak jednodušší, klidnější, věci více dávají smysl.
Špatné dny nastávají v dobách, kdy špatně slyším. V uších mi hučí, nikomu nerozumím, mám strach jít do školy a zároveň se bojím toho, co zameškám.
Dobré dny nastávají, když slyším dobře. Když si můžu povídat s přáteli, aniž bych se neustále ptala, co říkali. Když můžu poslouchat hudbu a koukat se na filmy s dabingem. (ač stále dávám přednost titulkům) Když všechno ve škole zvládám a nemám z ní strach.

Za poslední dva roky jsem měla hodně špatných dní. Ve špatné dny je to jako když máte na zádech odporného zlotvora, který vás vysává a našeptává zlá slova a myšlenky. Občas mám pocit, že někteří lidé si získali obraz jenom z těch špatných dní a domnívají se, že se mi zhoršil charakter či že se ze mě stala mrcha numero uno.

 Ani nevím, proč tohle vlastně píšu. Možná proto, abyste věděli, že v některé dny se prostě chovám děsně, ačkoliv toho poté lituji. Možná proto, že se chci podělit.

Ale asi proto, že už tu dlouho nic nepřistálo a za to pociťuji výčitky.

Tak vám přeji co nejvíce dobrých dní a co nejméně špatných.

Vaše Tenny

Do nového roku...

Picture´s worth a thousands words...

P.S. - Dojemný článek shrnující rok 2011 bude zítra, až mě nebude bolet hlava.

Vánoce s nádechem hořkosti

Upozornění: Výlev! V tomto článku se nachází uplakaný, silně emocionální a možno neobjektivní obsah. Upozornění: Výlev!
(pokud vás výlevy nezajímají, přečtěte si rovnou Objektivní zhodnocení* na konci článku)

Když jsem byla malá, Vánoce pro mě byly událost. Už v listopadu jsem na ně byla natěšená, poctivě jsem loupala čokoládu z čokoládového kalendáře, ve škole jsme zpívali koledy a kreslili vánoční stromečky. A 24 jsme ani nemohla dospat, jak jsem se těšila. A do svých 12 let se mi na tváři vždy rozlila ona nefalšovaná radost a obrovské nadšení, když se balili dárky. Na fotkách to není vidět, ale já v sobě pořád mám ozvěnu toho pocitu, toho absolutního štěstí. Do 12 let jsme dostávala lego Belleville a milovala jsem to. Pak... no, nejvíc jsem se těšila na knížky, někdy na počítačové hry.

Tenhle rok... Jsme měli dospělácké Vánoce. Možná je to tím, že za pár měsíců už se budu moc legálně ochlastat, možná je to tím, že už jsem nějak dospěla duševně. Pořád jsem ta malá, nezodpovědná holka, přinejmenším v něčem, ale cítím tam tu strunu dospělosti. A štve mě.
Ještě ve středu, 22, jsme měli ve škole do čtvrt na pět a já psala dvě písemky. No, ve čtrtek mě bolela hlava a na Štědrý den taky. Vždycky jsem měla zabaleno všechno už 23, ale tentokrát jsem to dělala až 24 a ráno jmi bylo do pláče. Asi proto, že ode mě všichni očekávali, že nazdobím stromeček, ačkoliv jsem měla ze všech nejvíc práce a odmítali mi pomoc. (no, mamka možná víc, ale od ní jsem ani nic neočekávala) V tu chvíli jsem si s hořkostí pomyslela, že ty keci o tom, že by na sebe všichni o Vánocích měli být hodní, asi moc neplatí.
Možná je to tím, že jsme ateisti do morku kostí, takže Ježíšovo narození moc neprožíváme (teď už vůbec, když jsem byla malá, tak celkem ano). Ale přijde mi, že o Vánocích jsou naopak všichni ve stresu a našponovaní a žehlí si špatné svědomí charitami. (já do charit nepřispívám, jen málokdy. Asi to má cosi společného s mou pragmatickou povahou)

Pod stromečkek jsem dostala pár hezkých věcí, ale přišlo mi to tak nějak prázdné, oproti minulým létům. Asi proto, že už mě berou za dospělou. (ale brácha dostal víc dárků, a to je starší, tak nevím. Možná je to tím, že prarodiče mají rádi svého prvorozeného vnoučka) Bolela mě ten den hlava, takže na žádné nadšení nezbyly síly, akorát tak na suchý cynismus. Jako první dárek jsem vybalila ponožky, druhý rukavice... A brácha vybalil nejdřív knihy a pak tiskárnu. Nakonec jsem kromě toho dostala nějaké náušnice, kosmetiku, knížky (respektive, dvě knížky, jednu DrD příručku a tři komiksy, z toho dva jsem nechtěla a vůbec mě nezajímají), židly k pc a poukázku do knihkupectví.
Obvykle každý rok jsou s námi babička a děda. Už ani nevím, proč tenhle ne, jestli to bylo kvůli babiččině operaci nebo proto, že strejda s tátou došli k názoru, že už babičku nepotřebujeme, protože nejsme malí. (což bratranec a sestřenice jsou, pokud tedy berete 12 a 15 jako malé)
Druhý den ráno jsem jako obvykle vyrazili na únavnou cestu do Prahy. Každý rok jsme se celá část rodiny z maminčiny strany sešli na Božkově (rodinný dům, zdědili ho 2 moji strejdové napůl) a dali si krůtu, popovídali, ochutnali cukroví a tak dále. Tentokrát nic. Do Prahy se sice jelo, ale šli jsme naštívit jenom babičku, dědu a prastrejdu a potom jednoho mámina bráchu a jeho manželku, ale druhý strýc a jeho nová manželka se neobtěžovali ukázat. Bůhví co se zase děje mezi těma dospělejma.

Když jsme se 26 vrátili, upadla jsem do limba. Tak nazývám stav, ve kterém jsem o prázdninách - celý den jenom v pyžamu, neyvstrčím nos a nezvdednu se od pc či od knih, jenom když se jdu najíst či na záchod. A buď koukám na seriály, nebo tu yaoi či jiné mangy a vůbec. Celou tu domu jsem nesmírně unavená a nepoužitelná, chodím spát pozdě a ačkoliv vstávám v deset, jsem nevyspalá, unavená a nervózní. Možná je to tím, že jsem celý týden sama doma, nikdo se mi z kamarádů neozve (nemám odvahu se ozvat sama, když mi většina lidí řekla, že bude mít plno práce a že nejspíš nebude mít čas a že se kdyžtak ozvou oni) Inu a večer přijde má drahá matinka a místo přivítání se mi většinou dostame křiku a hněvu. Ze začátku jsem se snažila být akční, vyluxovala jsem, vyndala myčku, uklidila pokoj a kuchyň, ale když se mi stejně dostalo křiku a hněvu, tak jsem to vzdala. Proč se snažit, když za iniciativu se vám nedostane odměny ani pochvaly (dokonce ani povšimnutí, pokud tedy nedám hrnec na špatné místo)? Když na mě křičela dneska, tak jsem jí ani nerozuměla, co že to na mě vlastně křičí (uši stávkujou), což jí zase ještě víc rozčílilo.
Ach jo.
Nejhorší na tom je, že na mě křičí, i když za to může můj bratr, nebo táta. Předpokládám, že ten dnešní řev, kterému jsem nerozuměla, byl kvůli tomu, že jsem za a) použila nový sendvičovač (což udělal brácha, který s naprostým nadšením ignoroval jídlo v troubě a nechal ho tam pak špinavý. Taky jsme si dala sendvič, ale byl to jeho nápad a já jsem to potom myla) nebo za b) neudělala něco s jídlem v troubě. Buď se očekávalo, že bude snědené (což nechápu, když matka tvrdila, že je na večeři), nebo se očekávalo, že ho nějak upravím, či co.
Zajímavé je, že se na mě pořád rozčiluje, že jsem něco neudělala, ale nikdy  mi neřekne, že to mám udělat. (protože když mi to gřeba napíše na papírek, tak to z 99% udělám)

No jo, no.
Ale pořád si říkám, že je lepší mít za dnešní katastrofu naštvanou matku, protože to vždycky může být horší.
A navíc mi nejde napsat ta zatrachtilá recenze. :/


To bude asi všechno, Doufám, že vás ten výlev neunudil k smrti. :D

Tenny


OBJEKTIVNÍ ZHODNOCENÍ*:  Dlouhé odloučení od lidí přináší špatnou náladu. (stejně jako dlouhé sloučení s příliš mnoha lidmi) Vánoce jsou špatné vždycky, akorát že na ty špatné věci máme tendenci zapomínat. Matka měla špatný den v práci a je poněkud hysterická, nedělejte si sendviče v novém sendvičovači. Tento článek není třeba brát jako důležitý a věci v něm byli napsány pod vlivem špatné nálady. (počítá se stejně jako alkohol, či drogy, též zatemňuje mysl) Po výlevu, večeři a další půl hodině je již (moje) nálada v pořádku.

*objektivní zhodnocení patří pod všechny mé uplakané výlevy, kde pragmaticky shazuje moje uplakané žblepty a shrnuje obsah článku do několika vět

O čem vám nenapíšu

Vážení a drazí, mám problém. Není o čem psát. Ne snad, že by se člověku nechtělo, ale ono není o čem.  Chtěla jsem vás oblažovat příběhy z mého života, jenže zjištiťuji, že nejsou dostatečně zajímavé, aby se z nich stvořil smysluplný článek. Nechce se mi zaspamovat můj blog články které připomínají statusy z facebooku: "Tož dneska jsme pekli cukroví. Máma udělala porpvé kokosky a já zjišťuji, že jsem na nich závislá. Blbej kokos." ani "Ten pitomec, co se nazývá mým bratrem, zase nepřijel na víkend domů. Kvůli němu jsem musela čekat hodinu na autobus." Takové statusy ovšem na facebooku nenajdete, jelikož mám bratra v přátelích a nechci ho prokovokat a jednak protože mi přijde obecně stupidní psát o kokosu. Mám ještě nějakou hrdost, no ne?
Status ze včerejška by asi zněl: "Objevila jsem slash fanfiction na, považte, Rychlé šípy. Přečetla jsem jí celou a líbila se mi. Čeká na mě další stupeň pekla. (A chudák Foglar se točí v hrobě)" To tam ovšem taky nenajdete, protože se bojím, co by si lidé pomysleli. Co si pomyslí čtenáři tothoto blogu nevím, ale většina lidí, jejichž reakce se obávám, se neobtěžuje číst články delší jak dvě věty.

Na události z mého života jsem se tedy vykašlala a rozhodla se napsat nějakou recenzi. Mé pokusy ztroskotaly hned u první, jelikož Young Avenegers, o kterých jsem psala, na to skoro napsat recenze nejde. Zapletla jsem se do vysvětlování co jsou vlastně ti Avengers  a doporučování filmů, a když jsem měla napsané čtyři odstavce a teprve jsem o YA začala mluvit, řekla jsem si, že asi něco dělám špatně. Info o nejlepším superhrdinském týmu všech dob tedy snad přijde jindy. (Omlouvám se, Eli, Billy, Teddy, Tommy, Kate, Cassie a Visione, že vás tak zanedbávám. Nebojte, dám vám určitě přednost před Young justice)
Pohlédla jsem na stůl, na svůj knižní arzenál a co jsem četla naposledy. Hm, Bartimeovu trilogii po dvěstědvacátedruhé, dále Paganiniho smlouvu... Uh. Nerada píšu recenze na chladné a děsivé thrilerry. Mám sklony vyzradit zápletku. Pak tu máme trapnou pokračovatelku Jane Austen a její Strastiplné peníze paní Darcyové. Ta ženská má úchylku na úchylná jména, vážně... Měla by si znovu přečíst nějakou knížku od Austenový a ujistit se, že slavná autorka opravdu nepojmenovávala postavy stylem Quintus, Sholto, Cassandra, Octavia, Theodossia a podobně. Stará dobrá Elizabeth, Emma a Jane, kam se jenom ztratili. (nehledě na to, že mi Pýcha a předsudek přijde aktuálnější než ty pindy, co napsala ta ženská ve 21. století)
Fantasy veškerá žádná, vášnivě čekám na Vánoce a na další díl Písně ledu a ohně. S mojí smůlou vyšli ovšem další knihy, které bych chtěla mít ve knihovničce až dva dny poté, co jsem otci odevzdala seznam toho, co chci. Taky naprd.
O manze se zmiňovat nebudu. V poslední době čtu jenom jeden žánr a ten se recenzuje špatně. "Chudý japonský student je unesen zlým ruským mafiánem a-" Hm, fajn, tak nic. ( pro šokované - tenhle typ nečtu, většinou dávám přednost zápletce "Dva kamarádi z dětsví", muhehe. :D)

Ale možná v blízké době napíšu nějakou úvahu o společnosti. Mám ráda úvahy.

Hm, tak koukám, že jsem napsala velmi dlouhý článek o tom, proč nemůžu psát. To je poněku kontraproduktivní. Na druhou stranu vám to jistě přineslo větší porozumění mé osobnosti a mých zájmů. (Na všem hledej něco dobrého, říká moje babička. Když jí brali kus ledviny, odvětila, že je to dobré, protože má ještě druhou)

Nelíbí se vám něco, co jste se dočetli? Nechce se vám věřit tomu, že jsem taková, jaká píšu? Inu, nikdo není dokonalý a nikdo se nám nemůže na 100% zamlouvat. Ale víte co...
"Deal with it... " 8)
(pro fanoušky Avengers - "I do what I want, Thor!")

A to bude asi vše. Uvidíme se snad u příštího článku.

Tenny

P.S. - Kdo bude chtít, tomu pošlu ten odkaz na tu slash fanfiction s Rychlými Šípy, muhehe...