Tak před tím koncem světa...

Jo, zítra končí svět, blablabla. Moje máma dokonce v obavě o budoucnost shlédla dokument o Mayích a vzniku kruhů v obilích, který se nás snažil přesvědčit, že je před námi skrytá nějaká zpráva...
Hm. Skvělé.
Protiargumentů, že svět přece jen zítra neskončí, už jsem slyšela tolik, že mě ani neláká je nějak všechny vyjmenovat. Vzpomínám si, že sami potomci Mayů tyto zprávy popřeli, někdo zase zdůraznil, že mayské počítání roků bylo jiné než naše, takže už se náš "konec světa" možná stal a tak dále, a tak dále...
Nejsmutnější ovšem je, jak k mayským proroctvím neustále dávají obrázky Aztéckého kalendáře.

Víte, já si myslím, že svět nikdy nekončí. Že se pouze mění... Jak to říkal starý pan Herakleitos, "Na ty, kdo vstupují do téže řeky, valí se jiné a jiné vody..." (ano, je to ta otřepaná fráze "nevstoupíš dvakrát do téže řeky")
Sokrates ho sice neměl rád a říkal, že je moc temnej (ale vážně! :D) , ale já si myslím, že Herakleitos uměl uhodit hřebíček na hlavičku. Prostě... svět se mění, je to přirozený proces, kteýr nelze zastavit. Lidé by nejraši byli, aby všechno kolem nich zůstávalo stejné - ale to není možné. I když přijde ten konec světa, jen těžko to bude náhlý zásah, Kdepak, bude to pomaličká evoluce... Změna.


A kdyby přece? A teď nemluvím o zítřku, ale o kterékoli budoucnosti. Pokud se přes nás někdy Vogoni pokusí postavit dálnici, nebo nám bude hrozit zásah meteorem, či se z naší populace stanou zombíci toužící po mozcích...
Ráda bych vám v tom případě řekla, že to byl fajn život. Asi jsem nic podstatného světu nepřinesla, žádný úžasný vynález, lék, ani umělecké dílo, ale to nevadí. Ono tak nějak stačí, že jsem byla.

Ale víte co... Konec je zároveň začátek. A ještě zajímavější je, že někteří vědci si myslí, že se nechystá konec, jenom velká změna. Něco, co nám převrátí svět naruby a zůstaneme nad tím zírat v údivu. (což by ten konec světa asi taky dokázal, ale což.)

Ha, ale dost filozofie. Na pottermore právě hodili prvních 7 kapitol Vězně z Azkabanu, takže se jde prozkoumávat!
(fanouškem až dokonce... :D )

Tak se uvidíme zítra! (doufám...)

Tenny

P.S. - Já si stejně myslím, že nás Doktor v případě nouze nejvyšší zachrání. ;)

Hobit (ne tak úplně recenze, ale skoro)

Ach ano, vrátila jsme se z Hobita... A nyní, ta otázka na kterou všichni čekáme... Stojí to za to? Je to boží?
Vážení přátelé, ano!
Přiznávám se, měla jsem jisté pochybnosti po přečtení hromady recenzí, které mluvili o "roztaženosti", "zdlouhavosti" či dokonce "nudě" a po tolika recenzetech, kteří se drželi na 60 - 70%. Já s klidným srdcem dávám stovku.
A už také vím, proč tomu lidé dávají tak málo...

Jednoduše proto, že velká hromada lidí čeká druhého Pána Prstenů. Logika by tomu napovídala, že ano? Knížka od stejného autora, ze stejného universa a světa, se stejným režisérem a pár stejnými postavami...
Ale kdepak. Přes tohle všechno Hobita prostě s Pánem prstenů srovnávat nemůžete... Protože se prostě nejedná o stejný žánr, jak by vám řekl každý, kdo knížku četl. Hobit je na prvním místě dětská knížka, kdežto Pán prstenů epická fantasy.
Tedy ano, pokud jdete na prequel k Pánu prstenů, budete zklamaní. Ale jestli jdete na Hobita? :)

Pozn.: Článek obsahuje spoilery.

Anastázie a její příběh

Už od děství zbožňuji animáky. Teď tedy nemluvím o nových 3D animovaných filmech, které ve velkém zahlcují naše kina, kdepak. Je sice pravda, že některé filmy dělané totu technologií jsou vážně úžasné, třeba takové Jak vycvičit draka, Wall-e, nebo Na Vlásku, přesto mé srdce zůstává u staré dobré 2D kresby. Má totiž kouzlo, jaké většina nových animovaných filmů nemá.
Skoro vždycky jsem dojatá u děl od Myazakiho a vůbec se nestydím, když si místo horroru pouštím staré Disneyovky. (třeba taková Mulan je boží... Nebo Malá mořská víla)

Ale film, který mi nejvíce zůstává v srdci, není tak známý. Anastázie, příběh ztracené ruské princezny, byl takový pokus jiného studia napodobit úspěch disneyovek... A přesto ho miluji víc, než všechny disneyovky dohromady.

Těšíme se na Hobita (a vzpomínáme na Pána Prstenů)

Hobit je samozřejmě filmovou událostí tohoto roku... To samé se sice říkalo i o Temném rytíři, Avengers, Skyfallu a já nevím čem ještě, ale přece jen, Hobit je jediný film, na který si v našich kinech můžete předplatit vstupenky i měsíc předem a na Pražskou půlnoční premiéru byli do chvilky vyprodané. Očekávání jsou tedy jistě velká...
Musím říct, že jsem strašně ráda, že tohle zažívám. Když totiž vyšel první díl Pána Prstenů, bylo mi šest let a já o tom neměla ani tuchy. později, když jsem se dívala na bonusy, jsem vždycky litovala, že jsem nebyla u toho, když vyšel první trailer na první díl a necítíla jsem onu obavu smíšenou s očekáváním, jak to nakonec dopadne... Tentokrát jsem u toho a můžu atmosféru nasávat plnými doušky...

Jenom další depka (a psaní článků od ní pomáhá)

Když jsem začínala s blogem, dala jsem si takové předsevzetí, že budu psát alespoň 4 články měsíčně. Teď ale koukám, že konec listopadu je za rohem a já jsem teprve na čísle dva... (teď tedy tři, nu)
Nevím, čím to je, asi mám teď poslední týden či dva nějak horší období. Jako by se zlotvor deprese zase sápal z hlubin a já nejsem schopná cokoliv dělat - jenom prokrastinuju a prokrastinuju... Příští týden budu dělat jazykové zkoušky (FCE), ale zatím jsem se na to ještě ani nekoukla. Tedy, vzhledem k tomu, jak nás angličtinářka honí, nejsem nepřipravená, ale prostě se nedokážu donutit k učení.
Celkově vzato se cítím mizerně.
Strašně ráda bych vám řekla, že nevím proč, ale vím - ono se totiž v poslední době nějak nakumulovalo a jsem nějak na špatném bodě. Už pomalu zase začínám propadat sebelítosti a to je u mě mizerný znak. (většinou se to projevuje brečením ve sprše...)

Jak jsem k nešikovnosti přišla (a jak se mnou zůstává roztržitost)

Jsem nesmírně nešikovná a roztržitá. Kdyby se pořádaly závody v nešikovnosti, vyhrála bych a až bych slézala ze stupně vítězů, zakopla bych o vlastní nohy a rozbila pohár. To není přehnaná sebekritika, to je prostě smutný fakt, který mě občas dovádí k šílenství...

Prvním příkladem mohou být moje úžasné modřiny na prapodivných místech. Barví se tmavými odstíny hnědé, zelené a fialové a čas od času jsou doprovázeny ještě červenými tečkami. Jsou velké a na blbých místech, takže často s každým musím řešit, kde jsem k té modřině přišla. Občas si říkám, že to musí vypadat, jak když mě někdo týrá, nebo tak něco. Ve skutečnosti narážím a zakopávám. Nejčastěji to jsou zdi a sloupy, když špatně vytočím zatáčku, několikrát jsem se ošklivě praštila o topení. Často se mlátím o kliky a stoly, když špatně vstanu. Zakopávám na schodech o vlastní boty, několikrát jsem si narazila nos v autobuse a porazila asi 5 lidí za mnou. Připadám si jak v nějaké grotesce Charlieho Chaplina (a občas se mi lidé tak smějí, což není zrovna příjemné) a moje tělíčko trpí.
Samozřejmě to není dané jen mojí nešikovností - je to jen jedna z těch věcí, které chodí se ztrátou sluchu, ale nejsou hned vidět. Ve vnitřním uchu je centrum rovnovážného systému a moje nemoc pochází právě odtud. Pohybovat se můžu naprosto v pořádku, jenom mám prostě víc odřenin a bolístek než ostatní. A nemám ráda složité terény a schody, protože tam padám nejčastěji. Jednou jsem sebou například plácla do blátobažiny, když jsme procházeli po lesní stezce a byla celá promočená a špinavá.
Ale je to pořád lepší než dřív - když jsem onemocněla, spadla jsem na zem při pouhém pokusu si v sedu obléct ponožky. A skoro jsem nedokázala chodit, jak se se kymácela za strany na strany a potřebovala jsem, aby mě někdo držel. Babička tomu říkala "trajdání", (to slovo není nijak myšleno ve zlém, i když by se to mohlo zdát) a já netušila, že mi zůstane dodnes. Kličkuji po chodníku ze strany na stranu a často si to ani neuvědomuju.
Prostě radost nad radost.

Moje roztržitost pak nemá s ušima nic společného, prostě mi jenom občas utíkají myšlenky. Často něco nechávám doma, vytrousím někde cestou a stav "já nemůžu najít dosaďte si libovolnou životně důležitou věc" je u mě poměrně častý. To pak začnu nesmírně panikařit, vyšilovat a bláznit - ale většinou až doma, protože ve škole jsem většinou skálopevně přesvědčená, že jsem danou věc nechala doma. A naštěstí mám většinou pravdu. I když moje krásné kožené rukavice, růžovou peněženku se Sakurou a náhradní botičku do Scholu jsem ztratila nenávratně...
A často se mi také stává, že panikařím zbytečně - dneska jsem zjistila, že nemám peněženku. Po dvaceti minutách paniky a útrpného přemýšlení, co sakra budu dělat, jsem jí nalezla zapadlou v jiné kapse. No, mé nervy sice trpěli, ale aspoň byl šťastný konec...

No, doufám, že nemáte takovou smůlu jako já!
Nepropadejte panice! (jako to já ráda dělám... :D )

Tenny

Švédská detektivka, americká fantasy a japonské anime...

Původně jsem vám chtěla napsat podrobný report z FanCity, ale lenost zapracovala a já se na to ani nekoukla... Vždycky si plánuju, jak napíšu a report a ještě z žádné akce se mi to nepodařilo. No, bohyně prokrastinace slaví...

Za poslední týden jsem přečetla několik knížek a zkoukla docela dost dílů jednoho seriálu... Tak si říkám, že bych mohla poreferovat.